II. ÚS 1754/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Mezery, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, č. j. 32 Cdo 779/2014-382, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 5 Cmo 168/2013-330, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 5 Cmo 168/2013-330, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (AFIN marketing, a. s.) částku ve výši 4,052.542,50 Kč (výrok I.); změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu těchto nákladů (namísto soudem prvního stupně přiznané částky 330.504,17 Kč) částku ve výši 543.609,37 Kč (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení výše uvedené částky jakožto odměny za zhodnocení jeho majetku, dosažené obchodováním s cennými papíry s využitím její poradenské činnosti. Žalovaný založil svoji procesní obranu na tvrzení, že mu žalovaná finanční poradenství neposkytovala. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně se žalovaným sjednala poskytování investičního poradenství za úplatu, přičemž realizace této služby byla vázána na žádost žalovaného. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, podle něhož ke zvýšení tržní hodnoty jeho portfolia cenných papírů došlo výlučně na základě jeho pokynů bez jakékoliv součinnosti se žalobkyní, což bylo zpochybněno zjištěními o realizovaných obchodech. Z jejich četnosti, z objemu nakupovaných a prodávaných cenných papírů a z výše investovaných finančních částek odvolací soud usoudil, že šlo o obchody pro nezkušeného klienta zcela nestandardní. Poskytování poradenství na žádost žalovaného měl dále za prokázáno výpověďmi svědků.

3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, č. j. 32 Cdo 779/2014-382, v otázce náhrady nákladů řízení zamítnuto jako nedůvodné (výrok I.); ve zbývající části týkající se věci samé bylo odmítnuto jako nepřípustné (výrok II.), neboť odvolatel v rámci dovolacích tvrzení napadl toliko skutková zjištění, když poukazoval na to, že činnosti, které pro něj žalobkyně prováděla, nelze podřadit pod pojem investičního poradenství [ve smyslu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu")], jak dovodil odvolací soud, nýbrž toliko pod investiční zprostředkování. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že na výkladu pojmu investičního poradenství ani na rozlišení mezi investičním poradenstvím a investičním zprostředkováním napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v rámci právního posouzení vycházel ze zákonného vymezení pojmu investičního poradenství podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o podnikání na kapitálovém trhu obsaženého v § 4 odst. 5 tohoto zákona, a pojmu investiční služba přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zakotveného v § 4 odst. 4, a jeho rozhodnutí na řešení výkladových problémů při vymezení těchto pojmů založeno nebylo. Pokud dovolatel popíral, že požádal o poradenství, jehož poskytování umožňovala smlouva, jakož i popíral pravost svého podpisu na ceníku a to, že by žalobkyně pro něho uskutečnila určité činnosti z těch, které tvrdila ve svém podání, jednalo se o skutková tvrzení a nikoliv o polemiku právní.

4. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, avšak nedůvodným, toliko v otázce, zda se odměna za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, určí podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, též v takové situaci, v níž ještě před derogací vyhlášky č. 484/2000 Sb. bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, přiznávající náhradu nákladů řízení podle této vyhlášky, napadeno ve výroku o věci samé odvoláním a náhrada nákladů právního zastoupení stíhající neúspěšného odvolatele vypočtená podle advokátního tarifu je vyšší než ta, jež by byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěry dovolacího soudu ve vztahu k uplatněným argumentům. Vyslovuje přesvědčení, že jím prezentované názory ohledně vymezení pojmu investiční poradenství nepředstavovaly polemiku se skutkovými závěry, nýbrž se dotýkaly právních otázek. Zdůrazňuje, že nepolemizoval se skutkovými závěry, ale namítal, že skutková zjištění obecných soudů nenaplňovala věcný obsah investičního poradenství. Podle názoru stěžovatele si Nejvyšší soud poukazováním na stěžovatelova nepřípustná tvrzení snaží ulehčit svoji činnost, neboť se věcí nechce věcně zabývat, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces i porušení práva na ochranu majetku. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jeho doplnění dovolání, které bylo sice podáno po lhůtě, nicméně jím stěžovatel neměnil důvod dovolání, pouze poukazoval na to, aby se dovolací soud držel při rozhodování své rozhodovací praxe v otázce posouvání limitů koncentrace řízení. Rovněž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, který podle jeho názoru nepodal přesvědčivý výklad pojmu investiční poradenství. Řízení před odvolacím soudem bylo podle stěžovatele dále stiženo vadou, neboť v rámci řízení nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který předkládal. Postup soudů, které se odvolávaly na zásadu koncentrace řízení, byl podle stěžovatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Znaleckým posudkem přitom mělo být prokázáno, že služby poskytované žalobkyní nebyly službami finančního poradenství.

III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se jeho dovoláním nezabýval věcně, když dezinterpretoval argumenty obsažené v jeho dovolání. Podle stěžovatele nebyla jeho dovolací tvrzení skutkovou polemikou, která měla mít za následek odmítnutí dovolání, nýbrž argumentací právní týkající se otázky interpretace pojmu investiční poradenství. K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Ve stávajícím případě Nejvyšší soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč argumentaci stěžovatele nevnímá jako právní, ale jako skutkovou, a proto Ústavní soud nepovažuje jeho rozhodnutí za svévolné a tím pádem porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

8. Ústavní soud v této souvislosti pouze pro doplnění uvádí, že dovolání je podle stávající právní úpravy určeno výlučně k řešení právních otázek, ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod [srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 a zejména nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. listopadu 2015 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována.

9. Pokud stěžovatel polemizoval s nesprávným právním posouzením jeho věci odvolacím soudem (resp. z pohledu stěžovatele s nesprávnou interpretací pojmu investiční poradenství), Ústavní soud obdobně jako ve vztahu k posouzení otázky přípustnosti dovolacím soudem připomíná, že způsob aplikace a interpretace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný, což však v daném případě rovněž neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. A v tomto z pohledu Ústavního soudu nepřípustném duchu uplatnil stěžovatel svoje ústavněprávní námitky, když polemizoval s interpretací pojmu investiční poradenství provedenou odvolacím soudem a dožadoval se akceptace svého vlastního náhledu na danou problematiku. Z pohledu ústavněprávního se tedy ze strany stěžovatele nejednalo o relevantní argumentaci.

10. Jen pro doplnění Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 7. července 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

11. Pokud stěžovatel namítal, že soudy nesprávně aplikovaly principy koncentrace řízení ve vztahu k jím navrženému důkazu znaleckým posudkem, jeho argumentace se poněkud míjí se závěry vyjádřenými právě v jím uváděném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Ve smyslu závěrů citovaného rozsudku totiž toliko platí, že účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. Jestliže však stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že znalecký posudek předkládal pouze na podporu svých tvrzení, která uváděl od počátku řízení (a nikoliv jako důkaz popírající tvrzení protistrany), jedná se o typické porušení zásady koncentrace řízení, a proto soudy k takovému důkazu zcela správně nemohly přihlédnout.

12. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedeného konstatovat, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1754/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies