III. ÚS 2436/15

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Drába, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, AK se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2015 č. j. 32 Cdo 5311/2014-675 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014 č. j. 19 Co 417/2010-610, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze, Olivova 2096/4, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 10. 8. 2015 Martin Dráb (dále též jen "3. žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 611 881,54 Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 5 C 300/2005, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 14. 6. 1999 byla mezi Komerční bankou, a. s. a manželi Michaelem Stuchlíkem (1. žalovaný) a Blankou Stuchlíkovou (2. žalovaná) uzavřena smlouva o úvěru ve výši 399 000 Kč. Stěžovatel (3. žalovaný) převzal ručitelský závazek za splnění závazku prvním a druhým žalovaným vrátit jistinu a příslušné úroky z úvěru. Na dluh neuhradili žalovaní nic a dostali se do prodlení, o zaplacení byli upomenuti a vyzváni k úhradě dlužné částky, avšak bezúspěšně.

Pohledávka z úvěrové smlouvy byla vícekrát postupována, posledně v řízení před odvolacím soudem (viz níže) na CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně").

Žalobou podanou dne 15. 7. 2004 se původní žalobkyně Apston Capital Ltd., se sídlem v Irsku, domáhala proti žalovaným 1 až 3 zaplacení částky 611 881,54 Kč s příslušenstvím.

Dne 14. 4. 2010 rozsudkem č. j. 5 C 300/2005-404 Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 611 881,54 Kč s příslušenstvím zamítl proti všem žalovaným (výrok I). Nalézací soud neshledal za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v tomto řízení pro nedostatky při postoupení této pohledávky mezi dotčenými subjekty. Nalézací soud ve věci rozhodoval opakovaně, poté, co jeho původní rozsudek ze dne 14. 11. 2007 č. j. 5 C 300/2005-97, jímž žalobě plně vyhověl, byl usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") ze dne 5. 11. 2008 č. j. 19 Co 207/2008-160 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Ve věci dále rozhodoval odvolací soud dne 20. 4. 2011 rozsudkem č. j. 19 Co 417/2010-475.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dne 6. 11. 2013 rozsudkem č. j. 32 Cdo 2004/2012-549 rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2011 ve vztahu k 3. žalovanému v části měnícího výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok III). Dovolací soud v rozsudku ze dne 6. 11. 2013 dospěl k závěru, že odvolací soud ve vztahu k 3. žalovanému řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadný postup spočíval v tom, že odvolací soud provedl dokazování listinami uvedenými v protokole o jednání ze dne 13. 4. 2011, nikoliv však znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným PhDr. Nouzovským. Důkazy provedenými odvolacím soudem nebyly prokázány skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že žalobkyně má proti 3. žalovanému nárok na zaplacení žalované částky z titulu ručitelského závazku. Odvolací soud též neuvedl, jaký byl jeho skutkový závěr určující pro právní posouzení věci vůči 3. žalovanému. Procesní postup odvolacího soudu byl vadný a jeho rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dne 21. 5. 2014 rozsudkem č. j. 19 Co 417/2010-610 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 4. 2010 č. j. 5 C 300/2005-404 v zamítavém výroku ve vztahu k 3. žalovanému změnil tak, že tento žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 611 881,54 Kč s přísl. s tím, že plněním 3. žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost 1. žalovaného stanovená rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2011 č. j. 19 Co 417/2010-475. Odvolací soud nejdříve k návrhu žalobkyně Apston Capital Ltd. připustil, aby do řízení na její místo nastoupil nový subjekt - CASPER CONSULTING a. s., který se vstupem do řízení vyslovil souhlas, neboť důvodem tohoto procesního postupu byla smlouva o postoupení pohledávky mezi uvedenými společnostmi ze dne 8. 10. 2013. Odvolací soud dále znovu přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v části, v níž byl dovolacím soudem původní odvolací rozsudek zrušen, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání. Ve věci nařídil jednání, při kterém zopakoval dokazování ručitelským prohlášením s ověřovací doložkou Obvodního úřadu Praha 7 ze dne 7. 6. 1999, zprávou Policie ČR z 18. 3. 2009 a znaleckým posudkem PhDr. Nouzovského ze dne 25. 2. 2010, a doplnil dokazování úředním záznamem o stanovisku odboru vnitřních věcí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 22. 4. 2014, a výslechem jmenovaného znalce. Konstatoval, že otázku míry pravděpodobnosti vysvětlil znalec u jednání odvolacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že zejména na ověřovací doložce ručitelského prohlášení se jedná pravděpodobně o podpis 3. žalovaného a pravost jeho podpisu nelze vyloučit ani u smlouvy o úvěru a u samotného ručitelského prohlášení. Po takto opakovaném a doplněném dokazování odvolací soud setrval na svém názoru, že se na ručitelském prohlášení nachází podpis 3. žalovaného a neuvěřil jeho tvrzením, že ostatní žalované nezná.

Dne 2. 6. 2015 usnesením č. j. 32 Cdo 5311/2014-675 dovolací soud dovolání 3. žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 19 Co 417/2010-610 odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Poslední dvě uvedená soudní rozhodnutí, tj. rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 19 Co 417/2010-610 a usnesení dovolacího soudu ze dne 2. 6. 2015 č. j. 32 Cdo 5311/2014-675, jsou předmětem této ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud i dovolací soud napadenými rozhodnutími porušily právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že za zásadní vadu považuje neprovedení jím navrhovaného revizního znaleckého posudku o pravosti jeho podpisu odvolacím soudem a nevyhovění jeho návrhu na provedení důkazu svědeckou výpovědí žalovaných manželů Stuchlíkových. Odvolacímu soudu dále vytkl, že ho zbavil možnosti bránit svá práva dvojinstančně, pokud věc nevrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Za nesprávné považoval závěry odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci žalobkyně, nesprávným též označil postup odvolacího soudu, který dle jeho přesvědčení neměl podmínky pro změnu odvoláním napadeného rozsudku a pro odstraňování neurčitosti žaloby.

IV.

Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 17. 9. 2015 k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel soudu vytýkal provádění dokazování a z něho vyplývající skutkový závěr. V odvolacím řízení doplnil dokazování dle pokynu dovolacího soudu, obsaženého v rozsudku ze dne 6. 11. 2013 č. j. 32 Cdo 2004/2012-549, a své závěry vyjádřil v napadeném rozhodnutí (na str. 5 rozsudku). K námitce stěžovatele o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce odvolací soud vyjádřil své závěry v rozsudku ze dne 20. 4. 2011 č. j. 19 Co 417/2010-475, a dovolací soud v rozsudku ze dne 6. 11. 2013, odvolací soud znovu pak usnesením o procesním nástupnictví ze dne 23. 4. 2014 č. j. 19 Co 417/2010-598. Odvolací soud plně odkázal na svá uvedená rozhodnutí.

Stěžovatel v replice ze dne 26. 4. 2016 na vyjádření odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2015 uvedl, že účastník pouze stručně setrvává na správnosti svého rozhodnutí a nepřipouští své pochybení a že jeho správnost nebyla zpochybněna ani v ústavní stížnosti uplatněnými argumenty.

Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 20. 4. 2016 uvedl, že setrvává na svém závěru, jímž odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2014. Skutečnosti namítané stěžovatelem nic nemění na důvodech, pro které dovolací soud dovolání v souladu se zákonem odmítl z důvodu, že v dovolacím řízení nebylo možno pokračovat, neboť dovolání neobsahovalo údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Závěrem dovolací soud vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani zasaženo do jeho vlastnického práva, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl jako nedůvodnou.

Jelikož vyjádření dovolacího soudu ze dne 20. 4. 2016 k ústavní stížnosti neobsahovalo nové skutečnosti, nebylo zasláno stěžovateli k replice.

Vedlejší účastník CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou. K námitce opomenutí důkazů a rozhodnutí bez kategorických závěrů poukázal na rozsudky dovolacího soudu ze dne 6. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1557/2016 a ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14, z nichž plyne, že závěr znaleckého posudku nemusí být kategorický, pokud jsou v řízení provedeny i jiné důkazy prokazující skutečnost, k níž byl znalecký posudek vypracováván. Pro nařízení tzv. revizního znaleckého posudku pak zákon nestanoví předpoklady a jeho vypracování ponechává na úvaze soudu. Neprovedení revizního znaleckého posudku nelze samo o sobě považovat za opomenutí provedení důkazu a porušení ústavně zaručených práv, pokud se s neprovedením důkazu soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá. K námitce o nedodržení dvojinstančnosti řízení vedlejší účastník s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 uvedl, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Za nesprávné vedlejší účastník označil i tvrzení stěžovatele o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v nalézacím řízení. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel v replice ze dne 1. 9. 2016 na vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 11. 8. 2016 uvedl, že vedlejší účastník se vyjádřil pouze obecně, a k jedné ze základních stížnostních námitek, tj. neprovedení výslechu obligačních dlužníků jako svědků, se nevyjádřil vůbec.

Vedlejší účastníci Blanka Stuchlíková a Michael Stuchlík se k ústavní stížnosti nevyjádřili a zásilky jim zasílané Ústavním soudem prostřednictvím České pošty na adresu jejich bydliště nepřebírali.

V.

Posouzení podmínek řízení

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

VI.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno právo na spravedlivý proces opomenutím návrhu na revizní znalecký posudek ohledně pravosti jeho podpisu, nesprávným hodnocením již zpracovaného znaleckého posudku a opomenutím návrhu na důkaz svědeckou výpovědí manželů Stuchlíkových. Podle stěžovatele odvolací soud neměl podmínky pro změnu napadeného rozsudku nalézacího soudu, ale tento rozsudek měl zrušit a věc vrátit nalézacímu soudu k dalšímu řízení, a tak stěžovateli umožnit využít všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva.

Tyto stěžovatelovy námitky však Ústavní soud nemůže akceptovat.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný, stejně jako všechny dále citované judikáty, v internetové databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).

Podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu nejsou v posuzované věci splněny.

Neobstojí stěžovatelova námitka tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Vyplývá z nich, že soudy nejsou povinny akceptovat všechny důkazní návrhy obviněného, musí se však s těmito návrhy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Z ústavněprávního hlediska je plně akceptovatelné, jestliže odmítnutí navrhovaného důkazu je zdůvodněno tím, že navrhovaný důkaz je nadbytečný, nedisponuje vypovídací potencí nebo je nadbytečný, protože určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 733/01).

Stěžovateli lze přisvědčit v námitce, že obecné soudy se s jeho důkazními návrhy nevypořádaly dostatečně důkladně, tj. tak, že by neprovedení navrhovaných důkazů explicite odmítly a toto odmítnutí podrobně zdůvodnily.

V tom lze spatřovat pochybení obecných soudů, které však v posuzované věci nedosahuje ústavněprávní dimenze. Z argumentace obecných soudu je totiž dostatečně zřejmé, že soudy pokládaly navrhované důkazy za nadbytečné, protože již provedené důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci.

Z obecných pravidel týkajících se znaleckého dokazování, přijatých též procesní naukou, vyplývá, že důvodem k nařízení tzv. revizního znaleckého posudku (resp. k přizvání znaleckého ústavu) není pouhé zpochybnění prvotního znaleckého posudku ze strany účastníků řízení, nýbrž až stav, kdy pochybnost o správnosti posudku sdílí také soud; ten přitom vychází z principu volného hodnocení všech ve věci provedených důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře poskytuje v záležitostech hodnocení důkazů obecným soudům široký prostor pro jejich uvážení.

Z vyžádaného spisu nalézacího soudu plyne, že právní zástupce stěžovatele při jednání před odvolacím soudem dne 23. 4. 2014 (č. l. 599 a násl.) navrhl, aby napadený rozsudek nalézacího soudu byl ve vztahu ke stěžovateli zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, v němž bude mít možnost navrhovat revizní znalecký posudek, a požadoval výslech znalce Nouzovského. Při odvolacím jednání dne 21. 5. 2014 (č. l. 601 a násl.) bylo dle pokynů dovolacího soudu z jeho rozsudku ze dne 6. 11. 2013 č. j. 32 Cdo 2004/2012-549 prováděno dokazování, v rámci něhož právní zástupce stěžovatele opět navrhl doplnění dokazování jednak znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který by posoudil, zda pisateli sporných podpisů "Dráb" na ručitelském prohlášení a v ověřovací knize, nebyli první dva žalovaní manželé Stuchlíkovi. Dále žádal vypracování revizního znaleckého posudku na pravděpodobnost podpisu 3. žalovaného na ručitelském prohlášení i v ověřovací knize, s tvrzením, že revizní znalec by své závěry vyjádřil určitěji, tedy s vyšší mírou pravděpodobnosti, nežli znalec, který znalecký posudek prováděl. Navrhl též vyslechnout manžele Stuchlíkovi jako svědky k otázce podpisu ručitelského prohlášení, tedy zda je podepsali sami, příp. zda nejsou informováni o tom, že je podepsala osoba odlišná od 3. žalovaného.

Ústavní soud je toho názoru, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2014 je zřejmé, že tento soud neměl pochybnosti o věcné správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, ani tento znalecký posudek nepovažoval za nejasný nebo neúplný.

Obecné soudy v posuzované věci se zajisté řídily i úvahou, že ani navrhovaným revizním písmoznaleckým posudkem by nebylo možno dospět ke zcela věrohodnému kategorickému závěru o pravosti či nepravosti podpisů na sporných listinách. Ze znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského je totiž zřejmé, že k dispozici byl pouze omezený srovnávací materiál (podpisy na relevantních listinách) který byl znalcem hodnocen jako "méně vyhovující", umožňující vyslovit toliko "pravděpodobný", resp. "orientační" závěr o pravosti podpisů (č. l. 351 soudního spisu). Některé porovnávané identifikační znaky obsažené v podpisech byly znalcem hodnoceny jako "shodné a podobné", některé jako "rozdílné" (č. l. 353 soudního spisu). Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu nebylo možno předpokládat, že by k opakovanému reviznímu znaleckému zkoumání bylo možno opatřit kvalitnější sporný a srovnávací materiál.

K námitce stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu výslechem žalovaných Michala Stuchlíka a Blanky Stuchlíkové, Ústavní soud konstatuje:

Podle ust. § 131 o. s. ř. lze takový výslech provést toliko tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. V posuzované věci z důvodu neznámého pobytu nalézací soud usnesením ze dne 21. 9. 2007 č. j. 5 C 300/2005-87 prvnímu žalovanému Michalovi Stuchlíkovi ustanovil opatrovníka, stejně jako druhé žalované Blance Stuchlíkové usneseními ze dne 21. 2. 2008 č. j. 5 C 300/2005-122 a ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 C 300/2005-133, též z důvodu neznámého pobytu, přičemž toto zastoupení opatrovníky trvalo po celou dobu řízení. Za těchto okolností nebylo reálné opatřit souhlas účastníků s jejich výslechem.

Ústavní soud nemohl přitakat ani stěžovatelově námitce o údajném porušení "práva na dvojinstanční řízení".

Podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, což neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Toto procení pravidlo odvolací soud neporušil.

Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Z tohoto pohledu lze považovat postup odvolacího soudu při dokazování podle výše citovaného ustanovení § 213 o. s. ř. (v tehdy platném znění) za ústavně konformní.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv relevantní tvrzení, a případný zásah do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod neplynul ani z vyžádaného spisu nalézacího soudu. Proto i v této části shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku o údajném porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodující odvolací soud a dovolací soud, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy proces vedený před odvolacím soudem měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Odvolací soud posoudil svrchovaně a s ohledem na veškeré skutkové okolnosti vyplývající ze spisu věrohodnost jednotlivých důkazních prostředků předložených stranami a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.

Po celkovém posouzení dospěl Ústavní soud k závěru, že řízení v civilní věci stěžovatele, jež vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí odvolacím soudem a dovolacím soudem, lze označit za spravedlivé.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2436/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies