IV. ÚS 1431/16 #2

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavních stížnostech společnosti Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, IČO: 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 Co 849/2015-122, ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 Co 848/2015-171, ze dne 5. 2. 2016, č. j. 54 Co 908/2015-185, ze dne 5. 2. 2016, č. j. 54 Co 891/2015-139 a ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 Co 892/2015-134, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. 72 Co 31/2016-334, ze dne 15. 3. 2016, č. j. 69 Co 58/2016-192, ze dne 16. 3. 2016, č. j. 35 Co 51/2016-210, ze dne 8. 4. 2016, č. j. 19 Co 354/2015-145, ze dne 21. 3. 2016, č. j. 14 Co 28/2016-264, ze dne 26. 4. 2016, č. j. 13 Co 174/2016-258, ze dne 21. 3. 2016, č. j. 35 Co 61/2016-234, ze dne 21. 3. 2016, č. j. 58 Co 47/2016-189, ze dne 26. 4. 2016, č. j. 28 Co 145/2016-181, ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 181/2016-222 a ze dne 15. 6. 2016, č. j. 62 Co 118/2016-196, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2016, č. j. 22 Co 59/2016-231, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2016, č. j. 29 Co 18/2016-148, ve společném řízení, takto:

Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel v období od 5. 5. 2016 do 24. 8. 2016 celkem osmnáct stížností, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí odvolacích soudů vydaných v rámci exekučních řízení. Exekuční řízení byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z toho důvodu, že rozhodčí doložky, na základě kterých byly vydány rozhodčí nálezy, jenž představovaly v daných věcech exekuční tituly, jsou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatné. Rozhodčí doložky totiž neobsahovaly buď přímé určení rozhodce, nebo konkrétní způsob jeho určení. Nehledě na další výroky napadených usnesení a rozhodnutí jim předcházejících, stěžovatelka proti nim brojí především v částech, ve kterých jí byla uložena povinnost, aby v procesní pozici oprávněné nahradila exekutorovi náklady exekuce. Stěžovatelka tvrdí, že tím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na ochranu majetku ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Každá z ústavních stížností se týká jiného exekučního řízení, všechny však mají společné následující znaky: Původní oprávněnou v dotčených řízeních byla Komerční banka a. s., která se prostřednictvím soudního exekutora snažila vymoci dluhy po klientech, především z titulu nesplacených úvěrů. Jednotlivá exekuční řízení byla zahájena v letech 2009 - 2011. V roce 2014 postoupila Komerční banka a. s. vymáhané pohledávky na stěžovatelku, která do exekučních řízení vstoupila namísto ní. Jednotlivé stížnosti obsahují totožnou argumentaci, kterou stěžovatelka rozdělila do třech okruhů nazvaných A) náklady exekučního řízení, B) rozhodčí doložky a C) neúplnost právního posouzení; uvedenou strukturu dodržuje u šesti stížností nejstaršího data. Následné stížnosti byly modifikovány a obsahují pouze argumentaci obsaženou původně v okruhu A), přičemž argumentace z částí B) a C) již ve stížnostech nefiguruje. Stížnosti podané po datu 11. 8. 2016 jsou rozšířeny o odstavec, v němž stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 82/16.

Stěžovatelka stran povinnosti hradit náklady exekuce v ústavních stížnostech nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně svého procesního zavinění ve vztahu k zastavení exekuce. Má za to, že tyto závěry jsou výsledkem svévolné interpretace právních předpisů, rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a odporují principům spravedlnosti, zejména zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. legitimního očekávání, že v řízeních bude rozhodováno obdobně jako dosud v podobných případech se shodným skutkovým a právním základem. Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že v době podání návrhů na zahájení exekuce byla rozhodovací praxe obecných soudů opačná, tj. uznávala za způsobilé exekuční tituly i rozhodčí nálezy přijaté na základě rozhodčích doložek obdobného znění jako v projednávané věci. Nic podle stěžovatelky před vydáním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nenasvědčovalo tomu, že dojde k zásadnímu obratu v judikatuře a zmíněné rozhodčí nálezy budou jako exekuční tituly odmítnuty.

Stěžovatelka dále zdůraznila, že v důsledku existence rozhodčích doložek neměla její právní předchůdkyně možnost uplatnit pohledávku cestou žaloby k obecnému soudu, neboť v rozhodné době by řízení o takovém návrhu bylo pro nedostatek pravomoci (event. z důvodu překážky věci rozhodnuté) zastaveno. Podle mínění stěžovatelky odporuje obecnému vnímání spravedlnosti, pokud se v konečném důsledku nejenže nedomohla zaplacení svých oprávněných pohledávek, ale ještě ji navíc zatížila povinnost hradit náklady exekuce; to vše za situace, kdy se chovala obezřetně, v souladu s tehdy všeobecně uznávaným a praktikovaným právním názorem soudů. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. II. ÚS 635/09, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k problematice změny judikatorní praxe. Stěžovatelka se dále dovolávala aplikace názorů vyslovených v nálezech sp. zn. II. ÚS 594/10, sp. zn. I. ÚS 1413/10 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1219/15, v souladu s nimiž lze oprávněnému uložit náhradu nákladů exekučního řízení jen v odůvodněných případech, resp. že exekutor nemusí mít vždy zajištěnu náhradu nákladů exekuce.

Soudy prvního stupně rozhodovaly o zastavení exekučního řízení vždy buď předchozím samostatným usnesením, nebo zároveň s rozhodnutím o povinnosti stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady exekuce; rozhodnutí odůvodnily zejména tím, že shledaly na straně stěžovatelky jakožto oprávněné procesní zavinění na zastavení exekuce. Podle jejich názorů původně oprávněná Komerční banka, a. s., i současná oprávněná, která do řízení vstoupila v době již publikované judikatury ohledně rozhodčích nálezů, nezachovaly potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhů na nařízení exekuce, při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců, rovněž i při postoupení vymáhané pohledávky a následném pokračování v bezdůvodném vymáhání. Odvolací soudy tato rozhodnutí potvrdily, resp. v některých případech výši nákladů exekuce změnily.

Ústavní soud nejprve prověřil, že jednotlivé ústavní stížnosti byly podány včas, osobou oprávněnou, každá i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a shledal je vždy alespoň z části přípustnými. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl však Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

V části stížností pod bodem B) stěžovatelka v podstatě uvádí, že k ochraně jejího základního práva na soudní ochranu bylo nezbytné, aby soudy současně rozhodly o zrušení rozhodčího nálezu; v opačném případě jí byla odňata možnost domáhat se proti povinnému splnění dluhu, neboť soudy nepostupovaly způsobem, který by stěžovatelce umožnil projednat rozhodčími nálezy přiznané pohledávky před soudem. V této části však není ústavní stížnost přípustná, neboť v tomto směru nebyl stěžovatelkou vyčerpán řádný institut návrhu na doplnění rozhodnutí podle § 166 o. s. ř. Sama stěžovatelka si však této skutečnosti je patrně vědoma, neboť v později podaných stížnostech již uvedenou pasáž vypustila.

V části C) stížností stěžovatelka poukazuje na nedostatečné individuální zkoumání rozhodčích doložek. Sama stěžovatelka však nikde neuvádí, že rozhodčí doložky neměly být shledány neplatnými; z toho Ústavní soud dovodil, že o jejich neplatnosti sama nepochybuje, pročež její námitku neúplnosti a nesprávnosti hodnocení, které provedly soudy, považuje za účelovou, a tudíž nezpůsobilou porušit základní práva stěžovatelky.

Ústavní soud se proto zabýval toliko argumentací, jež je obsahem všech dotčených ústavních stížností, tedy argumentací stěžovatelky stran povinnosti hradit náklady exekuce jako oprávněný. Ústavní soud předesílá, že argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů se v minulosti opakovaně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro vyhovění předložených ústavních stížností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne 13. 1. 2015 a sp. zn. I. ÚS 807/15 ze dne 26. 1. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchylovat. Jak již dříve zdůraznil, aplikaci zásady incidentní retrospektivity nových právních názorů, podle níž změna judikatury působí retrospektivně, tj. použije se zpětně i v řízeních zahájených před touto změnou, jsou způsobilé vyloučit pouze specifické okolnosti, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Ústavní soud přitom existenci žádných takových specifických okolností nezjistil a stěžovatelka je v ústavních stížnostech nevymezila. Případné tvrzení, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu a že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal, onu výjimečnost situace nezakládá; zmíněné důsledky jsou totiž samotnými pojmovými znaky judikatorního odklonu a nemohou proto pochopitelně zakládat zároveň i výjimečnost situace.

Je třeba naopak poznamenat, že určité náznaky, že ke změně judikatury v oblasti přípustných formulací rozhodčích doložek může dojít, se objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury tedy nemohla být absolutní. Jinými slovy, v době, kdy stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo. I kdyby tomu tak nebylo, pak nelze pominout, že procesní zavinění na zastavení exekučního řízení je možno oprávněnému přičítat nejen v případě, kdy při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru obezřetnosti a začal bezdůvodně vymáhat povinnosti, ale i v případě, kdy ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. V konkrétní věci původním věřitelem povinného byla společnost Komerční banka, a. s., která své pohledávky postoupila na stěžovatelku až v roce 2014, tj. v době, kdy judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek byla ustálena na aktuálně platném názoru. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka si již před postoupením pohledávky musela být rizika zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu vědoma, stejně jako si musela být vědoma i procesních důsledků s tím spojených, přesto pohledávky za sníženou cenu v rámci souboru pohledávek koupila a souhlasila se vstupem do řízení. Za daných okolností se závěr obecných soudů, že stěžovatelka zavinila zastavení exekuce, nejeví nikterak nepřiměřený či extrémní.

Namítaný nesoulad mezi rozhodnutími obecných soudů v otázce zavinění oprávněného na zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčího nálezu, není Ústavní soud v zásadě oprávněn zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, podávající se z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, je-li sjednocování judikatury obecného soudnictví zákonem svěřeno Nejvyššímu soudu.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že nesdílí názor stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv. Odvolací soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily svá rozhodnutí, přičemž v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který vychází ze zjištěného skutkového stavu a opírá se o ústavně konformně interpretovaná ustanovení příslušných zákonných a podzákonných norem. Napadené rozhodnutí nevykazuje prvek svévole či extrémního rozporu s principem spravedlnosti a měřeno kritérii shora naznačenými zcela obstojí.

Stížnost vedená původně pod sp. zn. IV. ÚS 2678/16 obsahuje navíc námitky, jimiž stěžovatelka brojí proti tomu, že v řízení bylo nedostatečně odůvodněno rozhodnutí o návrhu na změnu účastníka na straně oprávněné a změnu soudního exekutora. V tomto směru však Ústavní soud nepovažuje uplatněné argumenty za relevantní, neboť samotná fáze řízení, v níž byly návrhy podány, vypovídá spíše o tom, že šlo o návrhy obstrukční. Za tohoto stavu proto nelze stěžovateli přisvědčit, že by absence odůvodnění svědčila o újmě na jeho základních právech; právu zneužívajícímu postupu nenáleží ochrana v řízení před obecnými soudy, natož před Ústavním soudem

Ve světle řečeného Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Současně odmítl i akcesorický návrh na přiznání nákladů řízení (jak dle § 62 odst. 4, tak dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/16 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies