III. ÚS 227/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Aleny Červinkové a 2. Anny Slané, obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2634/2015-180 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 26 Co 511/2014-102, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Ministerstva spravedlnosti a b) Ing. Petra Jabůrka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejich tvrzení porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelky se každá samostatnou žalobou domáhaly po vedlejších účastnících odškodnění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v pracovněprávních sporech. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") spojil obě žaloby stěžovatelek do jednoho řízení. Dne 3. 9. 2014 okresní soud vydal rozsudek č. j. 8 C 165/2013-60, v němž rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce Červinkové částku ve výši 58 500 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce Slané částku ve výši 63 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku okresní soud žalobu zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.

3. Stěžovatelky podaly odvolání proti výroku o nákladech řízení, přičemž argumentovaly popřením konstantní judikatury vyšších soudů, v důsledku čehož bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ohledně nákladů řízení a v rámci odvolacího řízení nepřiznal žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatelky následně podaly dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť požadované plnění nepřesahuje 50 000 Kč. Každá ze stěžovatelek se domáhala náhrady nákladů ve výši 25 977,20 Kč. Nejvyšší soud však podle ustálené judikatury zkoumá výši požadovaného plnění u každého dovolatele zvlášť.

II.
Argumentace stěžovatelek

5. Stěžovatelky považují závěry soudů v otázce nákladů řízení za neodůvodněný a excesivní zásah do jejich základních práv. Namítají zejména, že v jejich případě bylo rozhodnuto zcela jinak, než v případech srovnatelných a paralelně projednávaných s jejich. V jejich věci byla zcela popřena konstantní judikatura obecných soudů i Ústavního soudu. Navíc poukazují na formalistický způsob rozhodování dovolacího soudu, zakládající nejistotu účastníků řízení, přičemž stěžovatelky rozporují, že by v jejich případě šlo o bagatelní věc. Uvedená tvrzení dle nich podporuje rozsáhlá judikatura, dotýkající se přiznávání náhrady nákladů řízení v jiných sporech.

6. Dále stěžovatelky rozporují důvody odmítnutí dovolání, neboť dle jejich názoru Nejvyšší soud zcela popřel ustanovení o přípustnosti dovolání. Stěžovatelky jsou toho názoru, že jejich společné náklady řízení před okresním soudem, čítající více než 50 000 Kč, splňují podmínku přípustnosti dovolání u Nejvyššího soudu. Nadto dodávají, že není jejich pochybením, že soudy rozhodovaly o nákladech řízení v jednom výroku, byť původně podávaly žalobu každá zvlášť. Stěžovatelky poukazují na tuto právní vadu, která je zároveň dovolacím důvodem, v důsledku čehož by měl dovolací soud takovou vadu odstranit, a to s ohledem na jeho sjednocovací rozhodovací činnost. Nejvyšší soud stěžovatelky uvedl do právní nejistoty, když zjevnou vadu rozhodnutí soudu okresního i odvolacího přenáší na stěžovatelky samotné. Stěžovatelky tak pokládají rozhodování dovolacího soudu za nepřípustně formalistické.

7. Další část ústavní stížnosti se dotýká tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces nepřiznáním náhrady nákladů řízení. Stěžovatelky poukazují rovněž na několik skutkově podobných případů, v nichž náhrada nákladů řízení byla přiznána, podobně jako na rozsáhlou judikaturu týkající se práva na spravedlivý proces. Současně připomínají princip, aby soudy či jiné orgány veřejné moci ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodovaly shodně, a nikoliv odlišně.

8. S ohledem na výše uvedené stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přiznal jim náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná, ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz sub 13).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a tam, kde směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, je podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

11. V první řadě se musel Ústavní soud zabývat ústavností postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelek pro nepřípustnost, vyplývající přímo z ustanovení § 238 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

12. Stěžovatelky měly v řízení postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě Nejvyšší soud zkoumal přípustnost dovolání ve vztahu ke každé stěžovatelce zvlášť, přičemž pro něj nebylo určující, zda o nárocích na náhradu nákladů řízení bylo rozhodnuto jedním či více výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Podobné rozdělování jednotlivých nároků při řešení otázky přípustnosti dovolání pokládá judikatura Ústavního soudu za souladné s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 3254/07, ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1929/14, ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1786/14 nebo ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2260/15 - všechna usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://www. nalus.usoud.cz). Tento postup je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3944/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 595/15). Pro takové posuzování není ani rozhodující to, zda součet požadovaných částek více samostatných společníků převýšil bagatelní hranici ve výši 50 000 Kč, třeba i velmi znatelně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 625/14, ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4003/13, ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 1074/14 či ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 3692/14). Jednou ze záruk toho, aby účastníkům občanského soudního řízení nevznikala zbytečná újma v dovolacím řízení, vzhledem k jeho poměrně obsáhlým podmínkám přípustnosti, je povinnost být právně zastoupen advokátem, který má dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby podmínky přípustnosti, stanovené zákonem, a následně i výkladem Nejvyššího soudu, mohl naplnit.

13. Ústavní soud v daném případě neshledal důvod, proč by se měl odchýlit od své předchozí judikatury, a s ohledem na výše uvedené posoudil ústavní stížnost směřující vůči usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

14. V předchozích bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku odvolacího soudu. V této části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proto, že ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána po lhůtě dvou měsíců stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

15. V případě, že mimořádný opravný prostředek stěžovatelkám nepříslušel, jak to (sub 12) dovodil Nejvyšší soud, bylo odvolání posledním procesním prostředkem k ochraně práv a svobod stěžovatelek v řízení před obecnými soudy. Od jeho doručení se proto odvíjela lhůta pro podání ústavní stížnosti, která splňuje stanovené procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci tak nejde o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy protože mimořádný opravný prostředek nebyl vyčerpán řádně, bez vad, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), nýbrž o návrh opožděný, protože mimořádný opravný prostředek stěžovatelkám nepříslušel; na tom nic nemění, že právě tato skutečnost byla jednou z otázek, pro kterou byl podán. Jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nebylo shledáno protiústavním. Proto se na stěžovatelky nemůže vztahovat dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. V takovém případě bylo proto třeba ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro opožděnost (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/2006, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11 a ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3123/13).

16. K požadavku stěžovatelek na přiznání nákladů právního zastoupení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem přichází v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13 (N 46/72 SbNU 521), a v něm citované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 (N 18/44 SbNU 235) a ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183)]. Stěžovatelky tento svůj návrh nijak konkrétně nezdůvodnily a Ústavní soud sám důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 227/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies