III. ÚS 2837/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ROZVOJ POHRANIČÍ, s. r. o., sídlem Holečkova 100/9, Praha 5, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2016 č. j. 6 Afs 274/2015-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2015 č. j. 6 A 129/2014-82, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá též porušení čl. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 26RP21691/2013-14113, č. j. 81240/2013-MZE-14113, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo zrušeno oznámení o ukončení administrace stěžovatelkou podané žádosti o dotaci a aby byla Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (dále jen "SZIF") stanovena povinnost vyplatit stěžovatelce dotaci z Programu rozvoje venkova, opatření III.1.3 (Podpora cestovního ruchu), na projekt Ubytovací zařízení Polesí. Důvodem sankce v podobě ukončení administrace žádosti o dotaci bylo (viz sub 4) zásadní porušení Pravidel vedlejšího účastníka řízení, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova České republiky na období 2007 - 2013 (dále jen "Pravidla").

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení jako nedůvodnou.

4. Jeho závěry v zásadě potvrdil též Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, jímž zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v odůvodnění mj. uvedl, že podmínky pro přiznání dotace musí být plněny po celou dobu trvání závazku. Mají být plněny i po podpisu dohody (veřejnoprávní smlouvy), stejně jako musí být po tuto dobu naplňován účel daného projektu; nesplňovala-li stěžovatelka podmínky pro výplatu dotace, není nikterak rozhodné, zda tyto skutečnosti existovaly již při uzavírání dohody, nebo vznikly až při realizaci předmětné akce. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelčině námitce porušení zásady legitimního očekávání, námitce týkající se ekonomické neoddělitelnosti projektů, ani námitkám týkajícím se odůvodnění ukončení administrace žádosti, porušení zásady víceinstančnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že podpisem dohody o dotaci mezi ní a SZIF dne 14. 12. 2010 se podmínky stanovené v této dohodě staly závaznými pro obě strany a stěžovatelce vznikl nárok na poskytnutí dotace (k tomu poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 47/2013-45 a 5 Ans 9/2010-81). Stěžovatelka s ohledem na tuto skutečnost projekt realizovala; pokud nedošlo k proplacení dotace, a ona musela celý projekt financovat ze svého, bylo zasaženo do jejího vlastnického práva. Dle přesvědčení stěžovatelky bylo ukončení administrace její žádosti o dotaci provedeno nezákonně, bez opory v jakémkoli právním předpisu nebo v Pravidlech, oznámení o ukončení administrace nebylo řádně odůvodněno a odůvodnění obsahovalo nepravdivá tvrzení; tomu se stěžovatelka bránila dostupnými právními prostředky.

6. Porušení čl. 2 Listiny stěžovatelka spatřuje v nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, tj. SZIF a vedlejšího účastníka řízení, když stěžovatelce nebylo včas sděleno, z jakého důvodu byla administrace její žádosti ukončena a jakým způsobem se může proti tomuto "rozhodnutí" bránit. Stěžovatelka opírá svůj nárok zejména o uzavřenou dohodu o poskytnutí dotace a princip legitimního očekávání (jeho porušení vedlo k porušení čl. 11 Listiny). Považuje za zásadní, že ode dne podpisu dohody nedošlo ze strany stěžovatelky k žádnému jednání či opomenutí, které by mohlo být považováno za porušení Pravidel nebo nedodržení podmínek stanovených v dohodě. Stěžovatelka tvrdí, že od podání žádosti otevřeně deklarovala veškeré skutečnosti a předložila SZIF veškeré požadované dokumenty, nikdy žádné skutečnosti nezastírala. Jednatel stěžovatelky nikdy nezastíral, že zastupuje více subjektů žádajících o dotace, všichni pracovníci SZIF byli se situací od počátku seznámeni a nikdo z pracovníků SZIF nenamítal nevhodnost či umělé vytváření podmínek pro přiznání dotace.

7. Ukončení administrace své žádosti o dotaci stěžovatelka považuje za libovůli orgánů veřejné moci, má za to, že zásada pacta sunt servanda by se měla týkat i tzv. veřejnosprávních smluv (k tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 49/2007 a 9 Afs 38/2013). Pokud SZIF měl za to, že některé skutečnosti, vyplývající ze žádosti o dotaci, nebyly v souladu s Pravidly, pak měl povinnost o tom stěžovatelku co nejdříve informovat a dohodu o poskytnutí dotace neuzavřít.

8. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že postup orgánů veřejné moci v její věci je v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, neboť tyto orgány se vůbec nezabývaly tvrzeními stěžovatelky, nerespektovaly její procesní práva a postupovaly v rozporu s hmotným právem. Vedlejší účastník řízení a následně i soudy odmítly připustit stěžovatelkou navrhovaný důkaz - výslech svědků (úředních osob), jímž měly být potvrzeny skutečnosti vyplývající ze spisu. Dále byla porušena zásada rychlosti a hospodárnosti řízení, když daný spor trval ještě před zahájením soudního řízení více než jeden rok z důvodu vadného postupu vedlejšího účastníka řízení.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a ústavní stížnost je přípustná.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

12. Předmětem posuzované věci je spor z veřejnosprávní smlouvy. Tento institut práva veřejného (právní úprava má těžiště v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) má - ve srovnání se smlouvami uzavíranými v oblasti soukromoprávní - své zvláštnosti. Na ně Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku přehledně poukázal, stejně jako na zákonem vymezené zvláštnosti poskytování dotací, tj. peněžní podpory z veřejných zdrojů (srov. body 43 - 47 cit. rozsudku). Ústavní soud konstatuje, že veškeré námitky stěžovatelky, které nyní namítá v ústavní stížnosti, byly řešeny již ve správním přezkumu soudním. Z hlediska ústavněprávního nelze poskytnutému vypořádání těchto námitek cokoli vytknout, Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku pečlivě vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky, v podrobnostech lze proto na odůvodnění tohoto rozsudku odkázat. V právním hodnocení Nejvyššího správního soudu, který aproboval právní závěry městského soudu, nespatřuje Ústavní soud žádné indicie, které by vyžadovaly jeho zásah do napadených soudních rozhodnutí. Požaduje-li stěžovatelka po Ústavním soudu, aby za takové situace přijaté právní závěry přehodnotil, staví jej do role další soudní instance, což však není jeho úlohou (sub 11).

13. K jednotlivým námitkám stěžovatelky lze nadto stručně uvést následující. K přesvědčení stěžovatelky o závaznosti dohody o dotaci lze odkázat na zákonný i judikaturou Nejvyššího správního soudu podpořený předpoklad, že podmínky pro přiznání dotace musí být splněny po celou dobu trvání závazku. Dojde-li tedy k porušení pravidel, na němž se v případě stěžovatelky shodly všechny ve věci rozhodující orgány veřejné moci, nelze hovořit o porušení zásady legitimního očekávání.

14. Co se týká námitek mířících do skutkového stavu ve věci (tvrzení stěžovatelky, že dotační projekt nedoznal žádných změn, resp. že správní orgány vždy informovala o všech relevantních skutečnostech), nutno připomenout, že je záležitostí primárně obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V daném ohledu Ústavní soud nezjistil deficity, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah.

15. Konečně ke stěžovatelkou namítaným procesním vadám (neprovedení navrhovaného důkazu výslechem svědků, porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení) lze uvést, že v řízení o kasační stížnosti (jak vyplývá z jejího obsahu) nebyla námitka neprovedení navrhovaného důkazu vznesena a Nejvyšší správní soud se jí tudíž nezabýval; nemůže být proto s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti pro posouzení ze strany Ústavního soudu relevantní (srov. k této podmínce nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14). Stejné je třeba uvést i ve vztahu k namítanému porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení před vedlejším účastníkem řízení. Bez ohledu na tuto skutečnost lze nicméně poznamenat, že ani případná nepřiměřenost délky řízení před správním orgánem by nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, resp. na posouzení dané věci ze strany soudů.

16. Tvrzenému porušení stěžovatelčiných základních práv Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepřisvědčil. Napadená soudní rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2837/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies