III. ÚS 294/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Deška, zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem, sídlem Plánkova 600, Strakonice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 11. ledna 2016 č. j. ZT 288/2015-63 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 25. listopadu 2015 č. j. KRPC-67726-74/TČ-2015-020581, za účasti Okresního státního zastupitelství v Písku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán napadeným usnesením podle § 160 odst. 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil trestní stíhání stěžovatele pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), který měl stěžovatel spáchat dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to v pokračování podle § 116 tr. zákoníku.

3. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Hlavní argument stěžovatele, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, neboť porušuje zásadu ne bis in idem, když za jednání, které je mu kladeno za vinu, byl již v průběhu daňového řízení potrestán v podobě dodatečných platebních výměrů a penále, stížnostní orgán odmítl, přičemž uvedl, že policejní orgán nerozhoduje o tom, zda došlo či nedošlo ke spáchání trestného činu, ale toliko shromažďuje důkazní materiál a v okamžiku popsaném v § 160 odst. 1 tr. řádu je ze zákona povinen rozhodnout o zahájení trestního stíhání. Skutečnosti zjištěné prověřováním podle § 158 tr. řádu svědčí o tom, že byl spáchán trestný čin, z něhož je podezřelý stěžovatel, takže policejní komisař zcela důvodně vydal usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým došlo k započetí vyšetřování v dané trestní věci.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, přičemž poukazuje na své právo zajišťující nemožnost dvojího postihu pro totožný skutek vytvořením překážky ne bis in idem. Má za to, že jeho trestní stíhání je nepřípustné. V této souvislosti odkazuje zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 4 Afs 210/2014 (v němž je uvedeno, že penále uložené daňovému subjektu má povahu trestu a je zapotřebí na ně aplikovat čl. 6 a čl. 7 Úmluvy) a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje i na usnesení Městského soudu v Praze (správně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4) ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 6 T 145/2014, kterým bylo trestní stíhání osoby obviněné ze spáchání daňového trestného činu zastaveno podle § 231 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel byl v rámci daňového řízení postižen sankcí trestní povahy ve formě penále a tato skutečnost vytvořila - jak dále dovozuje - překážku ne bis in idem ve vztahu k jeho trestnímu stíhání pro výše identifikovaný zločin.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní podmínky projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. zejména samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic tzv. podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména (obecných) soudů, nikterak napravit (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce).

9. Usnesení, kterým se podle § 160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání může dojít jedině v zákonných mezích (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

10. Jedinou námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s právními závěry policejního orgánu a státního zástupce stran trestnosti skutku, jehož se měl dopustit. Obsahové těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele v otázce, zda došlo k zániku trestní odpovědnosti následnou úhradou daňové povinnosti a sankce. V daném případě však primárně jde o výklad tzv. podústavního práva, jehož přezkum v rámci kontroly důvodnosti obvinění stěžovatele přísluší v prvé řadě obecným soudům. Stěžovatel ostatně může argumenty uváděné v ústavní stížnosti uplatnit v rámci své obhajoby v probíhajícím trestním řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.

11. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané pochybení bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.

12. Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, přičemž ústavní stížnost téhož stěžovatele, sepsanou stejným advokátem a s velmi podobným odůvodněním opírajícím se o tvrzení o zániku trestní odpovědnosti úhradou daňové povinnosti a sankce trestní povahy ve formě penále (nynější ústavní stížnost ostatně tento návrh označuje již ve svém záhlaví za "související"), odmítl usnesením ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 3606/15 jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by usnesením o zahájení trestního stíhání a potvrzujícím rozhodnutím státního zastupitelství došlo k zásahu do stěžovatelových ústavních práv. Na podporu řečeného lze připomenout rovněž usnesení ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2365/16, které vychází ze srovnatelných skutkových a právních poměrů. Ústavní soud nenalezl důvod od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích se v nyní projednávané věci jakkoliv odklánět.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 294/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies