IV. ÚS 2336/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 11 Tdo 4/2016-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 61 To 309/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 1 T 187/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl uznán vinným ze spáchání provinění nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 a 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že trestní soudy založily svá rozhodnutí na diametrálně odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly v jiném trestním řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 Tm 4/2013), v němž stěžovatel figuroval jako poškozený. Stěžovatel má za to, že trestní soudy spis z uvedené trestní věci a pravomocný rozsudek, který z ní vzešel, řádně nehodnotily, a že skutková zjištění, na nichž byl tento rozsudek založen, vyvracejí správnost skutkových zjištění učiněných v projednávané věci. Ve výsledku pak podle stěžovatele vedle sebe stojí dva rozsudky vydané stejným soudem, založené na zcela odlišném skutkovém stavu, kdy jeden rozsudek popírá ten druhý. Ve věci vedené pod sp. zn. 2 Tm 4/2013 totiž měla být vyvrácena obhajoba obžalovaných (následně svědčících v posuzovaném případě proti stěžovateli), že od stěžovatele kupovali drogy, a mělo být prokázáno, že stěžovatel jednoho z těchto obžalovaných (jemuž měl podle napadených rozhodnutí prodávat marihuanu) ani nezná. Stěžovatel dále tvrdí, že u hlavního líčení byl přečten protokol o výpovědi tří důležitých svědků, přestože pro přečtení výpovědi nebyly splněny podmínky.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatel, a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše popsané námitky již stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. K tomu Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkol spočívá toliko v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Ústavní soud nevystupuje v nadřízeném postavení vůči trestním soudům, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho závěry o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být odůvodněny objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy porušily výše uvedené zásady. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že trestní soudy řádně nehodnotily spis vedený ve věci sp. zn. 2 Tm 4/2013. Již z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že tento soud uvedený trestní spis velmi pozorně zkoumal. Povšimnul si například toho, že jeden z obžalovaných již v této trestní věci hovořil o nakupování marihuany od stěžovatele, a poukázal i na další okolnosti, z nichž lze dovodit, že stěžovatel všechny obžalované z této kauzy znal (srov. č. l. 5 napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10).

Městský soud v Praze pak správně poukázal na to, že svědkové, jejichž výpovědi byly klíčové pro prokázání viny stěžovateli, se mu snažili spíše napomoci, když odmítli v hlavním líčení vypovídat (a musely být proto čteny jejich výpovědi z přípravného řízení), což vyvrací domněnku stěžovatele, že se mu tito svědkové hodlali pomstít. Městský soud v Praze rovněž připomněl, že vinu stěžovatele potvrzuje i výpověď další svědkyně, která s případem řešeným ve věci sp. zn. 2 Tm 4/2013 neměla nic společného.

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že v hlavním líčení, vedeném v jeho věci, byly čteny protokoly o výpovědích tří svědků, aniž byly splněny podmínky pro jejich čtení, musí Ústavní soud - stejně, jako to učinil již Městský soud v Praze - poukázat na to, že stěžovatel toto své tvrzení nijak nekonkretizuje, tedy nespecifikuje žádný důvod, na jehož základě by bylo možné usuzovat, že čtení výpovědí bylo v rozporu s trestním řádem. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit ani této námitce.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky odůvodněna. Ústavní soud neidentifikoval žádné porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2336/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies