II. ÚS 2725/14

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 23 Cdo 4236/2013-456, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2013 č. j. 6 Cmo 442/2012-407 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2012 č. j. 6 Cm 149/2010-242, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PHARMOS, a. s., sídlem Těšínská 1349/296, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 8. 2012 č. j. 6 Cm 149/2010-242 uložil stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalovaná), aby zaplatila vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) částku 3 086 368 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku (výrok I.), a to za dodané léky podle faktur specifikovaných v uvedeném rozhodnutí; městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka zboží odebrala na základě řádných kupních smluv a je povinna za zboží zaplatit cenu stanovenou při dodání zboží v dodacích listech; ve svém rozsudku vzal městský soud v úvahu též částečné omezení žaloby vzhledem k namítanému zápočtu v rozsahu částky 3 277 Kč s tím, že žádné takové škody nebyly městským soudem zjištěny a dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 7. 2013 č. j. 6 Cmo 442/2012-407 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry učiněnými městským soudem (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 23 Cdo 4236/2013-456 dovolání stěžovatelky odmítl; podle závěrů dovolacího soudu stěžovatelka ve svém podání výslovně neformulovala otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (výrok I.) a dále Nejvyšší soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

II. Námitky stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení vrchní soud porušil její právo na spravedlivý proces, a to především ve spojení se skutečností, že stěžovatelka nemá právnické vzdělání a nemá schopnost sama se právně bránit, což je doloženo tím, že si pro předmětný soudní spor zvolila obecného zmocněnce. Zástupce stěžovatelky ze zdravotních důvodů nebyl schopen se jednání účastnit a soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Postupem odvolacího soudu tak byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem a byla tak porušena zásada rovnosti účastníků řízení, když druhá strana byla zastoupena advokátem, a to navíc při jednání, kdy vrchní soud vyhlašuje konečný rozsudek ve věci. Pokud jde o zdravotní stav zmocněnce, provedený důkaz o jeho zdravotním stavu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný. Odvolací soud neměl žádný relevantní důkaz, kterým by zpochybnil skutečnost, že v důsledku náhlé indispozice spojené s vylučováním fragmentů po operaci ledvin, nemohl být jednání přítomen, což bylo odvolacímu soudu doloženo podklady k jeho zdravotnímu stavu. Stěžovatelka sama odvolací jednání absolvovat účinně a aktivně nemohla. Za situace, kdy prvostupňový městský soud nepřipustil navržené důkazy, neměla stěžovatelka možnost v odvolacím řízení k využití svého procesního práva ke zpochybnění a vyvrácení důkazů a tvrzení vedlejší účastnice v odvolacím řízení.

6. Stěžovatelka tvrdí, že k přechodu vlastnického práva došlo až prodejem tohoto zboží na konečného zákazníka. Zboží dodané vedlejší účastnicí do skladu stěžovatelky zůstávalo stále ve vlastnictví vedlejší účastnice, tak jak to bylo dojednáno mezi stěžovatelkou a zástupci vedlejší účastnice, které odmítl městský soud vyslechnout a odvolací soud stěžovatelce vzal možnost v odvolacím řízení pochybení soudu prvního stupně namítat. Zboží, které stěžovatelka převzala, přecházelo do jejího výlučného vlastnictví až jeho úplným zaplacením. Z uvedeného plyne, že povinností stěžovatelky není úhrada žalované částky, nýbrž vrácení neprodaného zboží, které zůstalo ve vlastnictví vedlejší účastnice. Takto zavedená praxe umožňovala stěžovatelce provoz jejího podniku. Ujednání, které s vedlejší účastnicí měla, se přibližovalo fakticky komisnímu prodeji. Z takové smlouvy však podle stěžovatelky neplyne nárok na zaplacení kupní ceny, ale nárok na vydání zboží, které stěžovatelka neprodala, případně nezaplatila.

7. Stěžovatelka namítá, že soudy nezjistily skutkový stav věci, neboť v rozporu s ustanovením § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vůbec nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly stěžovatelkou tvrzeny a k jejich prokazování byly navrženy důkazy výslechem svědků. Soud prvního stupně a odvolací soud postavily své rozsudky jen na účetních podkladech a výpisech z účetní evidence vedlejší účastnice, které předložil soudu právní zástupce vedlejší účastnice, nikoliv na skutkových zjištěních učiněných v průběhu řízení. Proto je podle stěžovatelky bezdůvodná úvaha dovolacího soudu, který ve svém usnesení vyslovil názor, že dovoláním napadené rozsudky nebyly postaveny na účetní evidenci. Podle stěžovatelky jde o zásadní vadu řízení (nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti), která pak měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která je v extrémním rozporu s právem na spravedlivý proces a navíc je stěžovatelce ukládáno něco (povinnost platit), k čemuž není povinna. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2431/2007 (k věcné podstatě sporu) a ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (k postupu soudů při zkoumání vůle a jejího projevu), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319) týkající se postupu soudů při právním posouzení věci. Stěžovatelka tvrdí, že postup soudů nebyl ústavně konformní, neboť pominul jí vznesené námitky, nerespektoval nezvratné skutečnosti a tím došlo k vydání rozsudků, které lze hodnotit jako libovůli soudů při rozhodování. Rozsudky se tak stávají nepřezkoumatelnými. Stěžovatelce bylo navíc zcela bez důvodu odejmuto právo účastnit se odvolacího jednání, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudní řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a proto napadená rozhodnutí nelze pokládat za spravedlivá. Jde o případ libovůle v soudním rozhodování, který je natolik extrémní, že porušuje meze ústavnosti, když absence dostatečného odůvodnění je porušením principu spravedlivého procesu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. K námitce stěžovatelky, že se nemohla účastnit společně se svým zástupcem jednání u odvolacího soudu, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, který uvedl, že odvolání stěžovatelky bylo projednáno v nepřítomnosti stěžovatelky a jejího zástupce, když odvolací soud nevyhověl požadavku na odročení jednání. Tento postup odvolacího soudu byl odůvodněn neexistencí zákonem stanovených podmínek, pro něž by bylo nutno jednání odročit (§ 211, § 101 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud uvedl, že podle jeho právního názoru není důvodem pro odročení jednání na straně stěžovatelky její únava způsobená tím, že v měsíci červnu musela plnit pracovní úkoly za studující laborantku a chtěla by si vzít dovolenou, stejně jako není důvodem pro odročení jednání příprava zástupce stěžovatelky na jednání v jiném sporu. Vrchní soud uvedl, že v případě stěžovatelky jako podnikatelky zákon negarantuje její požadavek na nepřerušitelnost její dovolené na zotavenou. V případě zástupce stěžovatelky není důvodem pro odročení jednání soudu ani jeho zdravotní stav, když k výzvě soudu lékař zástupce stěžovatelky nesdělil, že by zástupci stěžovatelky bránil jeho zdravotní stav po plánovaném lékařském zákroku v účasti při jednání soudu. Současně vrchní soud z předložené lékařské zprávy dovodil, že neinvazivní plánovaný lékařský zákrok se zdařil a bylo by na místě ukončit pracovní neschopnost, jestliže by před tím byla vystavena, což však není případ zástupce stěžovatelky, jehož zdravotní stav si ani v průběhu lékařského zákroku nevyžadoval vystavení pracovní neschopnosti. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a věc i nesprávně právně posoudily. Ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že důkazy byly před soudem prvního stupně provedeny správně a správně byly i vyhodnoceny. Správnými shledal odvolací soud i právní závěry učiněné soudem prvního stupně. K prokazování stěžovatelkou tvrzeného jednání soudu prvního stupně proto neprováděl další, stěžovatelkou navrhované dokazování.

14. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že za situace, kdy vedlejší účastnice dodávala do provozovny stěžovatelky zdravotnický materiál společně s dodacími listy přesně specifikujícími zboží a jeho cenu, a to na základě objednávek pracovníků stěžovatelky uskutečněných elektronicky, případně telefonicky, tak podle právního názoru odvolacího soudu docházelo v dlouhodobé obchodní praxi v letech 2006 - 2010 mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou k opakovanému uzavírání kupních smluv. Zaměstnanci stěžovatelky přitom činili právní úkony směřující k uzavření kupních smluv v provozovně stěžovatelky na základě zákonného zmocnění (§ 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obchodní zákoník"), stejně jako by stěžovatelku zavazovaly úkony jiných osob nacházejících se v provozovně stěžovatelky (§ 16 obchodního zákoníku). Jestliže po dodání zboží do provozovny stěžovatelky příslušní zaměstnanci zjistili druh dodávaného zboží a jeho cenu z dodacích listů a faktur a jestliže se rozhodli zboží v provozovně stěžovatelky ponechat, což potvrdili vyznačením otisku razítka a podpisem na dodacích listech, i podle právního názoru odvolacího soudu docházelo vždy k uzavření kupních smluv v souladu s § 409 a násl. obchodního zákoníku. Za nakoupené zboží je stěžovatelka povinna zaplatit kupní cenu (§ 447 obchodního zákoníku). Odvolací soud se tedy neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že nedošlo ke sjednání kupních cen, že nedošlo k uzavření kupních smluv, případně, že smlouvy jsou neplatné. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

15. Odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnými, neboť se netýkají v předmětné věci řešených otázek.

16. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém podání výslovně neformulovala otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně při posouzení podání podle obsahu dovolací soud dovodil, že má jít o otázku, zda účetní evidence stěžovatelky může být důkazem uznání dluhu. Odvolací soud se měl odchýlit od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2431/2007. V rozhodnutí, na které stěžovatelka odkazuje, došel dovolací soud k závěru, že listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o tom, že stěžovatelka má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje. Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud ani soud prvního stupně neopřely svá rozhodnutí o závěr, že by stěžovatelka žalovaný nárok uznala. Závěry přijaté v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu tak podle Nejvyššího soudu na posuzovanou věc vůbec nedopadají, neboť se týkají právního institutu, který nemá pro napadené rozhodnutí žádný význam. Nejvyšší soud uzavřel, že otázka týkající se uznání dluhu (resp. v rámci obchodního práva by šlo o uznání závazku) tak nemůže vyvolat přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Jinou otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stěžovatelka nevymezila. Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

17. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2725/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies