II. ÚS 2341/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Evy Fröhlichové a 2) Jaroslava Fröhlicha, obou zastoupených JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 204, 205, 206/2016-57 ze dne 21. června 2016 a usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 16072/2016-13 ze dne 11. května 2016 a č. j. 0 Nt 16072/2016-21 ze dne 11. května 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádají o přednostní projednání ústavní stížnosti.

2. Z listin připojených k ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16072/2016 se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality, Ostrava, sp. zn. KRPT-19359/TČ-2015-070072 ze dne 10. května 2016 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatelů jako obviněných ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), kterého se měli dopustit nejméně devíti popsanými dílčími útoky, a to ve stručnosti tím, že jako členové organizované skupiny opatřovali umělecká díla, která vydávali za originální obrazy předních českých autorů, opatřovali k nim znalecké posudky a různá odborná vyjádření, s cílem přesvědčit kupujícího o nesporné pravosti a originalitě nabízeného díla, a takto je nabízeli k prodeji do aukcí konkrétním osobám s úmyslem obohatit se, přičemž uvedenou činnost v rámci skupiny řídil a koordinoval druhý stěžovatel prostřednictvím dalšího obviněného a první stěžovatelky.

3. Napadenými usneseními Okresního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatelů do vazby podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. b), písm. c) tr. řádu.

4. Ke stížnosti stěžovatelů Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se první stěžovatelky a nově rozhodl tak, že se první stěžovatelka bere do vazby podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. řádu. Stížnost druhého stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že napadenými rozhodnutími byli protiústavně zbaveni osobní svobody. Popírají, že by věděli o údajném pochybném původu děl, což nebylo zjištěno ani prověřováním, přičemž namítají, že v popisu skutků v usnesení o zahájení jejich trestního stíhání chybí údaje o naplnění subjektivní stránky trestného činu. V napadeném usnesení soudu prvního stupně pak absentují konkrétní obavy odůvodňující koluzní vazební důvod i obavy z opakování trestné činnosti. U první stěžovatelky, která je matkou ročního dítěte, není patrná její role ve vyšetřovaném jednání. Skutečnost, že prodaná díla mají být padělky, vyslovil znalec trvale spolupracující s policií, který v odborných kruzích nepožívá dobré pověsti. V odůvodnění usnesení chybí úvahy, proč nelze dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Nezákonný postup soudu prvního stupně nenapravil ani stížnostní soud, který obsáhle cituje závěry odborného vyjádření, aniž by zkoumal naplnění znaků trestného činu. Stěžovatelé poukazují na to, že jeden z obrazů vydražili v dražební síni v Paříži za cenu odpovídající hodnotě pravého díla a minimálně v tomto bodě je usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné. Pokud je důvod předstižné vazby opírán o dvě předchozí řízení vedená proti druhému stěžovateli, pak tento stěžovatel poukazuje na to, že první věc byla odložena a ve druhém případě nebyl ani obviněn, takže soudy porušily presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé poukazují na vyjádření nejvýznamnějšího akademického představitele v oblasti trestního práva, prof. JUDr. Jiřího Jelínka CSc., na nějž se obrátili, a který shledal, že usnesení o zahájení trestního stíhání není způsobilým podkladem pro další řízení. V případě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání proto nelze v souladu se zákonem vydat usnesení o vzetí do vazby. Pokud se tak v případě stěžovatelů stalo, došlo k porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Odůvodněním usnesení o zahájení trestního stíhání částí spisu, která je v režimu vyhrazené, byly dle stěžovatelů porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. V souvislosti s provedením domovní prohlídky stěžovatelé namítají i porušení čl. 12 odst. 2 Listiny, neboť k ní došlo způsobem odporujícím § 83 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. řádu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatelé vznáší jednak námitky proti odůvodněnosti jejich trestního stíhání jako zákonného předpokladu omezení osobní svobody vazbou, přičemž poukazují na absenci subjektivní stránky trestného činu, z něhož jsou obviněni, a jednak poukazují na neexistenci vazebních důvodů.

8. Základní podmínkou omezení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán konkrétní trestný čin, tak i ve směru, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro pravomocné odsouzení.

9. Jak je konstatováno v napadených rozhodnutích, důvodné podezření z toho, že se stěžovatelé dopouštěli závažné trestné činnosti právně kvalifikované v usnesení o zahájení trestního stíhání jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, plyne z doposud shromážděného spisového materiálu, obsahujícího podaná vysvětlení, svědecké výpovědi a odborné vyjádření znalce, který posuzoval originalitu předmětných obrazů a stanovil jejich finanční hodnotu. Stížnostní soud v této souvislosti řešil námitky stěžovatelů, opakovaně uplatněné i v ústavní stížnosti, a brojící proti způsobilosti uvedeného znalce k vypracování odborného vyjádření, přičemž v posouzení znalce, zpracovaném na základě vizuálního a chemicko-technologického průzkumu, srovnáváním posuzovaných obrazů s publikovanými díly v literatuře, katalozích a monografiích, s díly prezentovanými na internetových stránkách a s originálními díly, uloženými ve státních a soukromých galeriích, neshledal žádné nesrovnalosti, stejně jako v závěru, že padělané obrazy se značně liší od původní tvorby jmenovaných autorů, nesou však jednotný rukopis a jedná se tedy o padělky a napodobeniny vytvořené jedním, případně dvěma tvůrci. Vyjádřil se i k námitce, že jeden z obrazů zakoupil druhý stěžovatel v aukční síni v Paříži. Soudům nelze vytýkat, že poukázaly i na závěry provedených domovních prohlídek v bydlišti stěžovatelů, kde byly zajištěny obrazy, posudky znalců a další listinné materiály, včetně finanční hotovosti 25 596 000 Kč a 600 100 Euro. Pokud stěžovatelé vznáší námitky i proti zákonnosti provedení těchto domovních prohlídek, činí tak nepřípustně, neboť tyto námitky neuplatnili v přezkoumávaném řízení.

10. K námitce o nedostatečném popisu skutku stran subjektivní stránky zločinu, z něhož jsou stěžovatelé podezřelí, stížnostní soud případně odkázal na usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelů, v němž je subjektivní stránka specifikována jako úmysl přímý a je vyjádřena v popisu skutku ve slovesných tvarech. Zavinění je dovozováno z aktivního jednání stěžovatelů, zahrnujícího způsob a okolnosti prodeje obrazů, včetně obstarávání dokladů geneze a původu obrazů, konkrétně znaleckých posudků, expertíz a jiných dokladů o pravosti díla, které však neobsahují základní náležitosti, ale toliko obecné informace, či se jedná o podvrhy nepotvrzující originalitu díla. Stěžovatelé přitom disponovali informacemi, že jde o napodobeniny či padělky, které mnohdy nesou jednotný rukopis, ale tato neoriginální díla vybavená uvedenými doklady následně uváděli pod různými nepravdivými legendami do prodeje či se opakovaně pokoušeli obstarat další doklady původu takovýchto děl. Jejich jednání tak bylo vedeno cílem přesvědčit zejména laickou veřejnost o nesporné pravosti a originalitě nabízených děl. Úmyslné jednání stěžovatelů, včetně jejich rolí, je pak obecně popsáno v návětí a konkrétně v jednotlivých skutcích v usnesení o zahájení trestního stíhání (viz závěry usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 1 ZT 63/2016 ze dne 24. 8. 2016, kterým byla stížnost stěžovatelů proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná).

11. Rozhodující orgány tak vycházely z podloženého podezření, že se stěžovatelé stíhaného jednání dopustili. Pokud v tomto směru zmínily, že měly k dispozici i příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a závěry ze sledování osob, které jsou v režimu "vyhrazené" a k nimž se stěžovatelé neměli dosud možnost vyjádřit, učinili tak nad rámec výčtu jiných důkazů, o něž své závěry opřely. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní. Jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.

12. V souvislosti s výhradami stěžovatelů proti ve věci již provedeným důkazům, o které soudy opřely nejen důvodnost trestního stíhání stěžovatelů, ale i nutnost omezení jejich osobní svobody vazbou, je nutné dále připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].

13. Pokud jde o samotné důvody vazby, obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].

14. Vazbu je tedy nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody. Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).

15. V napadeném usnesení stížnostního soudu i v usnesení soudu prvního stupně je přezkoumatelným způsobem vysvětleno, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatelé mohli chovat způsobem, pro který byli vzati do koluzní vazby. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních okolností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 371/2000 ze dne 6. 9. 20000, N 131/19 SbNU 205). Této podmínce soudy ve věci stěžovatelů dostály, neboť jednoznačně uvedly, v jakém směru by mohli stěžovatelé působit na dosud nevyslechnuté svědky z řad poškozených, kurátorů a dalších osob z uměleckých kruhů a mařit tak průběh trestního řízení, přičemž přiléhavě též přihlédly k charakteru posuzované trestné činnosti, spojené s osobami všech obviněných, i k vůdčí osobě druhého stěžovatele a jeho sklonům k násilnému jednání. Soudy přitom vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro zajištění osob stěžovatelů.

16. Ani stran důvodu předstižné vazby, kterou stížnostní soud shledal pouze u druhého stěžovatele, Ústavní soud nezjistil pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru. Stížnostní soud sice poukázal na další dvě trestní věci stěžovatele, v nichž byl osobou podezřelou ze spáchání obdobného protiprávního jednání, z tohoto zjištění však žádné závěry nevyvozoval. Důvody předstižné vazby u druhého stěžovatele shledal v okolnosti, že trestnou činnost páchal za účelem získání nemalých finančních prostředků sloužících k jeho obživě, přičemž přihlížel k jeho zásadnímu postavení ve skupině obviněných, kdy ostatní obviněné úkoloval, ke způsobu jeho jednání, délce páchání a výsledkům provedených domovních prohlídek a z toho vyvodil, že v případě propuštění z vazby na svobodu by byl schopen navázat a pokračovat v páchání trestné činnosti.

17. Soud prvního stupně také dostatečně odůvodnil, proč je vazba stěžovatelů v dané chvíli přiměřeným procesním zajišťovacím opatřením. Účelu vazby přitom nelze dosáhnout jiným opatřením, neboť existenci koluzní vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu nelze nahradit jiným institutem.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatelů byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva tvrzená stěžovateli tak porušeny nebyly.

19. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2341/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies