II. ÚS 3077/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AAA Auto International a.s., se sídlem Dopraváků 874/15, Čimice, Praha 8, zastoupené Mgr. Janem Širokým, advokátem se sídlem Čihákova 26, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 11 Co 231/2016-15, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku v záhlaví označeného usnesení, kterým městský soud stěžovatelce (v procesním postavení žalované) uložil povinnost zaplatit žalobci P. Holíkovi náhradu nákladů řízení.

2. Uvedené usnesení dle stěžovatelky porušilo její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se odvolací soud dopustil svévole při výkladu podústavního práva při nadržování jedné ze stran sporu, která uplatňovala neoprávněný ("nedospělý") nárok. Městský soud se prý dopustil svévole při výkladu hmotného práva, neboť žalobci přiznal náhradu nákladů řízení i přesto, že žaloba byla zjevně podána předčasně v situaci, kdy žalovaný nárok nebyl ke dni podání žaloby "dospělý" a byl uspokojen v reklamační lhůtě.

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného usnesení, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl o odvolání stěžovatelky proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 4. 2016, č. j. EPR 77542/2016-9. Tímto výrokem obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.424 Kč. Ve věci samé obvodní soud řízení zastavil, z důvodu zpětvzetí návrhu žalobcem, a to pro uspokojení nároku po podání návrhu.

4. Městský soud v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností výrok III. usnesení obvodního soudu změnil, a to tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 16.581,60 Kč. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky, že uplatněný nárok nebyl ke dni jejího podání splatný a že tento byl uhrazen v zákonné 30 denní lhůtě pro vyřízení reklamace. Stěžovatelka prý totiž přehlíží fakt, že po uplatnění reklamace žalobce od kupní smlouvy odstoupil a vyzval ji k bezodkladnému vrácení zaplacené kupní ceny. Stěžovatelka měla tedy kupní cenu vrátit bezodkladně poté, co jí bylo doručeno odstoupení od smlouvy, a to bez ohledu na předchozí reklamaci. Žalobce též upozornil stěžovatelku na skutečnost, že nebude-li z její strany poskytnuto plnění v sedmidenní lhůtě, bude podána žaloba. Proto má odvolací soud za to, že náklady řízení nese ten, kdo zavinil zastavení řízení, což je v tomto případě stěžovatelka.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch "extrémních situací" se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).

8. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, a to i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

9. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadený nákladový výrok, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Městský soud totiž své závěry o povinnosti stěžovatelky hradit náklady řízení dostatečně přesvědčivě odůvodnil. Jakkoliv Ústavní soud nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatelka předmětnou pohledávku plnila, konstatoval správně městský soud, že tak učinila teprve po marném uplynutí lhůty uvedené v předžalobní výzvě. K odstoupení od kupní smlouvy totiž došlo dne 8. 4. 2016 současně se zasláním předžalobní výzvy, v níž žalobce stěžovatelku upozornil na skutečnost, že předmět koupě již vrátil. Stěžovatelka tak byla povinna bezodkladně plnit (tzn. vrátit zaplacenou kupní cenu) bez ohledu na předchozí reklamaci, což však neučinila. V daném případě totiž městský soud správně konstatoval, že s ohledem na závažnost porušení kupní smlouvy ze strany stěžovatelky (osazení zakoupeného vozidla jiným typem motoru) došlo v důsledku odstoupení od kupní smlouvy podle ustanovení § 2002 občanského zákoníku ke zrušení závazku od počátku (§ 2004 cit. zákoníku), takže předchozí reklamační řízení se stalo bezpředmětným. Tento právní názor přitom Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv kolidující se základními právy stěžovatelky.

10. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadeného usnesení městského soudu.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným usnesením porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3077/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies