II. ÚS 2694/16

27. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 10. 2015, č. j. 10 T 180/2014-212, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 13 To 457/2015-229, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 6 Tdo 265/2016-38, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jehož se, zjednodušeně řečeno, dopustil tím, že neplnil vyživovací povinnost vůči svým dcerám N. a A., takže na výživném vůči dceři N. dlužil částku 51.248 Kč a vůči dceři A. částku 33.000 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby se v průběhu zkušební doby pokusil podle svých sil uhradit dlužné výživné. Následné odvolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuto a odvolání stěžovatele bylo uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Stěžovatel namítá, že se z důvodu nemoci nemohl zúčastnit hlavního líčení, kde byl vyslýchán jím navržený svědek, insolvenční správce, jenž byl pověřen vedením konkursního řízení na majetek stěžovatele. Přesto bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel i státní zástupce navrhovali výslech i dalších svědků, kteří měli potvrdit, že stěžovatel předal insolvenčnímu správci vizitku svého nového zaměstnavatele. Došlo-li tedy k prodlení s placením výživného, nestalo se tak vinou stěžovatele, ale právě vinou insolvenčního správce. Nadto prý stěžovatel předložil soudu dostatečné důkazy svědčící o tom, že na výživném ničeho nedluží a vykazuje naopak přeplatek. Z výpovědi J. Ch. (matky dcer stěžovatele) údajně vyplynula její vědomost o tom, že výživné hradí za stěžovatele insolvenční správce. Přesto jej však neurgovala a raději podala trestní oznámení na stěžovatele, byť s ním v inkriminované době několikrát mluvila, nicméně o údajném nedoplatku na výživném se nikdy nezmínila. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že v jeho případě minimálně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena základní práva jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

6. Ústavní soud po přezkoumání nyní projednávané věci a při zohlednění právě uvedených východisek však neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

7. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

8. Namítá-li pak stěžovatel konkrétně, že prvostupňový soud neakceptoval omluvu jeho neúčasti na hlavním líčení (kde byl vyslechnut insolvenční správce), pak v tomto ohledu lze odkázat na text samotné ústavní stížnosti, neboť stěžovatel připouští, že soudu nedoložil patřičné lékařské potvrzení dokládající, že mu zdravotní indispozice zabránila se hlavního líčení zúčastnit. I z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne [srov. k tomu například usnesení ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz)], že soud - vzhledem k okolnostem případu - může trvat na tom, aby mu bylo prokázáno, že tvrzená zdravotní indispozice nepředstavuje jen účelovou snahu vyhnout se projednání věci před soudem.

9. Odkazuje-li stěžovatel na to, že insolvenčnímu správci předal kontakt na svého zaměstnavatele, a tedy nebylo-li výživné řádně hrazeno, šlo o pochybení insolvenčního správce a stěžovatelova zaměstnavatele, pak přehlíží, že stěžovatel byl zaměstnán u společnosti, jejímž byl jediným statutárním orgánem, a tedy potvrzení o svém příjmu měl insolvenčnímu správci vydat on sám. Došlo-li v tomto ohledu k průtahům, nelze je tedy přičítat k tíži insolvenčnímu správci (stěžovatel ostatně v této souvislosti žádné podstatné okolnosti svědčící o opaku ani v ústavní stížnosti netvrdí).

10. Není rovněž pravda, že by stěžovatel soudu prokázal přeplatek na výživném; stěžovatel soudu toliko předal jím vytvořenou rozvahu o údajném placení výživného, tuto však žádnými relevantními důkazy nepodložil. Od insolvenčního správce přitom dobře věděl, že nedoplatek na výživném v jeho případě již existuje. Obecné soudy se konečně nedopustily ani vady spočívající v tzv. opomenutém důkazu, jelikož u těch důkazů, které neprovedly, dostatečně přesvědčivě vyložily, proč jejich provedení nepovažovaly za nutné.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2694/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies