IV. ÚS 745/16

29. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Karin Bulawové, zastoupené Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Stodolní 835/17, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015, č. j. 2 Ads 184/2015-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 6 Ads 1/2012-129, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2011, č. j. 38 Ad 2/2011-35, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Mezitím podala stěžovatelka proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 372/15, odmítnuta pro nepřípustnost. Krajský soud v Ostravě následně rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 38 Ad 2/2011-91, tak, že zamítl žalobu stěžovatelky, která brojila proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. 11. 2010, č. j. MSK 175719/2010, sp. zn. SOC/42073/2010/Zap, kterým byl stěžovatelce odňat rodičovský příspěvek přiznaný od 1. 12. 2009. Ústavní stížností napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl následně podanou kasační stížnost proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že k porušení jejího práva na soudní ochranu došlo tím, že soudy v její věci překročily předmět řízení. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Nejvyšší správní soud při rozhodování o v pořadí první kasační stížnosti podané v její věci, nad rámec předmětu kasační stížnosti zkoumal, zda stěžovatelce vůbec mohl v České republice vzniknout nárok na dávku státní sociální podpory a za tímto účelem předložil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, který dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky neměl vůbec vzniknout, pokud nesplňovala podmínku "bydliště" v České republice. Stěžovatelka však namítá, že spornou otázkou v rámci správního řízení o odnětí rodičovského příspěvku bylo, zda v souvislosti s účinností nové evropské právní úpravy k 1. 5. 2010 bylo nutno posuzovat "bydliště" osoby, která pobírá sociální dávky odlišně od dosavadní právní úpravy. Nejvyšší správní soud v souladu se závěrem Soudního dvora Evropské unie dospěl k závěru, že jestliže stěžovatelce nikdy nárok na rodičovský příspěvek nevznikl, je to příčinou k odnětí této dávky ve smyslu § 53 odst. 2 a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a z tohoto důvodu kasační stížnosti vyhověl. Stěžovatelka však namítá, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo založeno na aplikaci § 52 zákona o státní sociální podpoře, podle kterého se nárok na dávku a její výši posoudí nově ke dni, ke kterému došlo ke změně v období, na něž byla dávka přiznána, v okruhu společně posuzovaných osob nebo jiné skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku nebo její výši. Nejvyšší správní soud tak absenci zákonného důvodu postupu správního orgánu suploval jiným možným důvodem k odejmutí dávky a tím překročil předmět řízení.

V důsledku překročení předmětu řízení ze strany Nejvyššího správního soudu došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení principu právní jistoty a ochrany dobré víry v akty státu, neboť vytváří prostor pro odejmutí dávky od samého počátku, tedy od 1. 12. 2009. Dobrá víra stěžovatelky pramení mimo jiné z české právní úpravy účinné do 1. 1. 2012, podle níž splňovala všechny zákonné podmínky pro přiznání rodičovského příspěvku v České republice. Byť byla tato právní úprava v rozporu s evropským právem, upozorňuje stěžovatelka na to, že přímého účinku evropského nařízení se mohou domáhat pouze jednotlivci vůči členskému státu, nikoliv členský stát, jenž neuvedl svůj právní řád do souladu s nařízením.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá rovněž porušení principu rovnosti, neboť dávky se přestaly z hlediska praxe správního orgánu vyplácet pouze občanům žijícím v Evropské unii na rozdíl od těch, kteří žijí ve státech mimo Evropskou unii. Stěžovatelka tvrdí, že pokud správní orgány začaly používat kritérium skutečného bydliště pouze pro občany České republiky žijící v Evropské unii, jedná se o porušení principu rovnosti a volného pohybu osob v rámci Evropské unie, jakož i porušení čl. 32 odst. 5 Listiny, který předpokládá rovné a spravedlivé přidělování státní pomoci rodinám s dětmi.

II.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě a srozumitelně odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.

Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvádí, že jádrem závazného právního názoru jeho přechozího, ve věci vydaného rozsudku, je závěr, že Česká republika stěžovatelce rodičovský příspěvek neměla vyplácet vůbec, neboť tomu brání přímo závazná nařízení Evropské unie. Tento závěr Nejvyššího správního soudu vyšel z výkladu unijního práva provedeného Soudním dvorem Evropské unie, podle jehož rozsudku ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. C-394/13, musí být příslušné unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště. Soudní dvůr Evropské unie v této souvislosti poznamenal, že účelem předmětné právní úpravy je zejména to, aby dotčené osoby v zásadě podléhaly systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z něj mohly vyplynout.

Vedle uvedeného účelu je v nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozdějších předpisů, účinné do 30. 4. 2010, dále jako účel předmětné právní úpravy uvedeno, že "by tyto dávky měly být přiznávány, pokud jde o osoby spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení, pouze v souladu s právními předpisy země, kde má dotyčná osoba nebo její rodinní příslušníci bydliště, a s přičtením dob bydlení získaných v jiném členském státě, jaké jsou nezbytné a bez jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti."

Ústavní soud k uvedenému poukazuje na to, že stěžovatelka z titulu mateřské dovolené v období od 30. 2. 2009 do 30. 5. 2009 pobírala ve Francii mateřský příspěvek a v období od 1. 6. 2009 do 30. 11. 2009 pak v tomto členském státě pobírala doplňující rodinnou dávku zvanou "prestation d'accueil du jeune enfant" neboli "PAJE". Žádost o rodinnou dávku v České republice podala stěžovatelka po vyčerpání nároku na uvedenou dávku ve Francii, kde s celou rodinou v rozhodné době (až do konce roku 2012) žila a kde předtím pracovala a pobírala dávky v nezaměstnanosti, přičemž místo trvalého pobytu má stěžovatelka evidováno na adrese v České republice.

Shora uvedený rozsudek Soudního dvora Evropské unie byl vydán na základě předběžné otázky, kterou mu položil Nejvyšší správní soud v rámci řízení o v pořadí první kasační stížnosti v dané věci. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že tímto postupem došlo k překročení předmětu řízení, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 6 Ads 1/2012-129: "ačkoli správní orgány rozhodovaly o odnětí rodičovského příspěvku žalobkyni od 1. 5. 2010 (data vstupu v účinnost nových nařízení), a takto je tedy nyní vymezen i předmět přezkumu správními soudy, týkaly se položené předběžné otázky i výkladu nařízení předcházejícího, podle něhož byl žalobkyni rodičovský příspěvek od 1. 12. 2009 přiznán, neboť žalobkyně uplatnila argumentaci, podle které má být její nárok nadále posuzován podle původní právní úpravy účinné do 30. 4. 2010".

Vzhledem k uvedenému tedy soudy o odnětí dávky za předchozí období v dané věci nerozhodovaly, byť v rámci posouzení předmětného období byl proveden, ze shora uvedeného důvodu, i výklad právní úpravy týkající se nároku na dávku před tímto datem. Otázka odnětí dávky za předchozí období, pokud by k němu mělo dojít, by tak byla předmětem až nové rozhodovací činnosti správních orgánů.

Námitkou stěžovatelky, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo založeno na aplikaci nesprávného ustanovení zákona o státní sociální podpoře, se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku rovněž již zabýval, a ve shodě se závěry krajského soudu uvedl, že zrušení správního rozhodnutí o odnětí dávky z tohoto důvodu pouze proto, aby byla odejmuta znovu, z jiného důvodu, by bylo nepřípustně formalistické, a to i s ohledem na závěr Soudního dvora Evropské unie, že daný nárok stěžovatelky vůči České republice zde není a ani nikdy nebyl.

Argumentuje-li stěžovatelka tím, že přímého účinku předmětné unijní právní úpravy se mohou domáhat pouze jednotlivci vůči členskému státu, resp. že přímý účinek vertikální "sestupný" je vyloučen, Ústavní soud poukazuje na to, že v projednávaném případě nejde o směrnici, nýbrž o nařízení, které může samo o sobě jednotlivcům ukládat povinnosti, jak vyplývá z čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle kterého mají nařízení obecnou působnost a jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech.

K námitce, že praxe správních orgánů v oblasti přiznávání těchto dávek porušuje princip rovnosti, Ústavní soud odkazuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, kde je uvedeno, že "odvolání se na chybnou praxi správních orgánů způsobenou výkladem práva v rozporu se závaznými a přímo účinnými nařízeními Evropské unie i u jiných subjektů nemůže stěžovatelce zajistit příznivé rozhodnutí v její věci a nepředstavuje porušení principu rovnosti".

Shora uvedená argumentace, obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, se Ústavnímu soudu nejeví nijak extrémní, svévolná či jinak rozporná s ústavními principy a požadavky. Porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, proto shledáno nebylo.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 745/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies