I. ÚS 2402/15

30. 09. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Lurie, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4010/2014-213 ze dne 25. 6. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel byl předsedou představenstva Pražského stavebního bytového družstva. S tímto družstvem měl uzavřenou pracovní smlouvu, na jejímž základě měl vykonávat práci jako "výkonný manažer" za sjednanou mzdu. Její výše byla od ledna 2008 podle dodatku k pracovní smlouvě 30 000 Kč měsíčně.

2. V dubnu 2009 byl na majetek Pražského stavebního bytového družstva prohlášen konkurs. Insolvenční správce dal v červenci 2009 stěžovateli výpověď z pracovního poměru.

3. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal na insolvenčním správci zaplacení mzdy za duben až září 2009 ve výši 124 020 Kč.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobě stěžovatele vyhověl a jeho rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že je mu známa konstantní judikatura Nejvyššího soudu, podle níž fyzická osoba nemůže vykonávat činnost statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva nebo člena tohoto orgánu v pracovním poměru. Jinou činnost však v pracovněprávním vztahu vykonávat může. Podle městského soudu stěžovatel na základě pracovní smlouvy vykonával převážně pomocné činnosti (např. vyhledávání dokumentace, faktur, pořizování fotokopií listin a analýza účetnictví), které "by v podstatě zastala sekretářka". Takovou činnost podle obvodního soudu a městského soudu nelze podřadit pod činnost statutárního orgánu. Pracovní smlouva mezi stěžovatelem a družstvem je podle obvodního soudu a městského soudu platná a stěžovateli z ní plyne právo na zaplacení mzdy.

5. Nejvyšší soud svým napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle níž fyzická osoba nemůže vykonávat činnost statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva nebo člena tohoto orgánu v pracovním poměru. Činnosti, které měl stěžovatel vykonávat na základě pracovních smluv s družstvem, se podle Nejvyššího soudu nelišily od činností, které měl stěžovatel vykonávat jako předseda představenstva družstva. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pracovní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a družstvem jsou neplatné, a stěžovateli z nich tak nemůže vyplývat právo na zaplacení sjednané mzdy.

II. Argumentace stěžovatele
6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. Podle stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno jeho právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku z titulu odměny za vykonanou práci, právo na spravedlivý proces a právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Stěžovatel ve své stížnosti podrobně rozvádí své výhrady vůči napadenému rozhodnutí a dále uvádí, že svou ústavní stížnost podává již nyní, tj. ještě před skončením předmětného soudního řízení, z důvodu procesní ekonomie a za účelem zabránění dalším průtahům v řízení, neboť "s ohledem na skutečnost, že obecné soudy jsou vázány právním názorem účastníka vysloveným v napadeném rozhodnutí, lze předpokládat, jak bude znít rozsudek [obvodního soudu], resp. [městského soudu] vydaný po vrácení věci k dalšímu řízení." V této souvislosti stěžovatel poukazuje také na skutečnost, že obdobné spory zahájené vedlejším účastníkem probíhají i s ostatními členy představenstva družstva, kteří se stejně jako stěžovatel v důsledku právního názoru vysloveného dovolacím soudem ocitli v právní nejistotě.

III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky k věcnému posouzení ústavní stížnosti.

8. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek.

9. Obecně proto není přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí v okamžiku, kdy je toto rozhodnutí vydáno (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3794/14 ze dne 22. 4. 2015, bod 4 a násl.; usnesení sp. zn. II. ÚS 3071/14 ze dne 19. 2. 2015, bod 7 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1091/14 ze dne 31. 3. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3547/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasačním rozhodnutím totiž řízení nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání. V rámci dalšího řízení před obecnými soudy se lze domáhat se ochrany svých základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014, bod 8; usnesení sp. zn. III. ÚS 3576/13 ze dne 4. 12. 2013 a tam citovaná rozhodnutí). Až poté, co bude řízení definitivně skončeno, lze ústavní stížností napadnout konečné meritorní rozhodnutí, a případně - bude-li to ještě zapotřebí - spolu s ním i kasační rozhodnutí [k tomu viz nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), body 37-39; a související nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 26-30; srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014, bod 16].

10. V projednávaném případě stěžovatel napadl kasační rozsudek Nejvyššího soudu. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrátila obvodnímu soudu. Soudní řízení tak dosud není pravomocně skončeno (bod 6 výše). Jak bylo vyloženo v předchozím bodě, za této situace je ústavní stížnost obecně nepřípustná.

11. Stěžovatel se ovšem domnívá, že jsou splněny podmínky pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a že je ústavní stížnost možné věcně projednat již nyní.

12. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne
13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)] anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].

13. Ústavní soud takové okolnosti v projednávaném případě nezjistil. Zdůrazňuje přitom, že totožně posoudil i ústavní stížnost jiného člena představenstva Pražského stavebního družstva, který se u obecných soudů rovněž domáhal náhrady mzdy a svou ústavní stížností brojil proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. I tato ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná usnesením sp. zn. II. ÚS 2407/15 ze dne 30. 9. 2015, neboť ani v tomto případě Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížnost podstatně přesahovala zájmy stěžovatele (viz body 12-14 usnesení sp. zn. II. ÚS 2407/15).

14. Ústavní soud ovšem současně připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Podle judikatury Ústavního soudu z tohoto ustanovení vyplývá i povinnost obecných soudů ve svém rozhodování reflektovat nosné důvody nálezů Ústavního soudu (jde o tzv. precedenční závaznost těchto nálezů). Zjednodušeně řečeno, výklad učiněný Ústavním soudem by měl být východiskem pro posuzování jiných případů obdobného druhu [podrobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 60-71]. V projednávaném případě byl stěžovatel členem statutárního orgánu družstva a současně měl jako "výkonný manažer" s tímto družstvem uzavřenou pracovní smlouvu. Došlo tedy k tzv. souběhu funkcí.

15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, dostupném nyní na www.usoud.cz, se Ústavní soud zabýval judikaturou obecných soudů k otázce tzv. souběhu funkcí. Zdůraznil, že české zákony nikdy výslovně nestanovily zákaz souběhu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a pracovněprávního vztahu. Pokud chtějí obecné soudy takový zákaz dovodit, musí pro to předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob (bod 32 citovaného nálezu). Pracovněprávní ani obchodněprávní argumenty obecných soudů, na nichž stojí jejich dosavadní judikatura k souběhu funkcí (body 37-39), z tohoto pohledu neobstojí (bod 56). Z pracovněprávního pohledu totiž není důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce (podrobně viz body 43-48). Pokud jde o obchodněprávní argumentaci pro zákaz tzv. souběhu funkcí, obecné soudy pouze odkázaly na "povahu" obchodních korporací. Takový obecný odkaz ovšem nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (body 50-52). Chtějí-li obecné soudy setrvat na názoru, že souběh funkcí odporuje povaze obchodních korporací, je na nich, aby pro to předložily pádné argumenty (bod 54). Současně se však musejí vypořádat s otázkami, které v této souvislosti vznesl Ústavní soud v bodě 55 citovaného nálezu.

16. S ohledem na precedenční závaznost nálezů Ústavního soudu se obecné soudy v projednávaném případě musí se závěry, které byly stručně rekapitulovány v předchozím bodě, vypořádat, neboť rovněž řeší otázku tzv. souběhu funkcí. To na druhou stranu nic nemění na tom, že zásah Ústavního soudu není projednávané věci v této fázi řízení namístě.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2016


Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2402/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies