II. ÚS 2753/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Máchové, zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Sokolovská 37/24, 180 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 7. 2016, č. j. 2 NZT 18/2016-145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně jeho komponenty garantující projednání právní záležitosti stěžovatelky nezávislým a nestranným jiným orgánem (než jen soudem - pozn. Ústavního soudu).

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. V souvislosti s trestním řízením, vedeným proti jiným osobám, bylo využito několik zajišťovacích a operativně pátracích institutů, které měly dopad do osobní sféry stěžovatelky, zejména domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků. Dozor v této věci vykonávala vedoucí státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D. Stěžovatelka dne 26. 5. 2016 podala na základě ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"¨), vůči JUDr. Bradáčové, Ph.D., námitku podjatosti, již zdůvodnila tím, že tato je nadřízenou stěžovatelky, která je státní zástupkyní činnou při Městském státním zastupitelství v Praze, dále tím, že má vůči stěžovatelce negativní vztah, což dokladovala na některých konkrétních kauzách, a že na ni stěžovatelka podala trestní oznámení.

3. Vrchní státní zástupkyně JUDr. Bradáčová, Ph.D., rozhodla usnesením ze dne 3. 6. 2016, č. j. VZV 14/2016-210, že není vyloučena z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení. Toto své rozhodnutí odůvodnila zejména tím, že není nadřízenou stěžovatelky a že skutečnost, že stojí v čele státního zastupitelství, které je oprávněno (a povinno) vykonávat dohled nad Městským státním zastupitelstvím v Praze, není skutečností naplňující předpoklady ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu, ale odrazem platné právní úpravy. Dále uvedla, že podjatost musí být založena určitým konkrétním vztahem osoby, jednající za orgán činný v trestním řízení, k věci, zainteresovaným osobám či předcházejícímu rozhodování. To však dle JUDr. Bradáčové, Ph.D., v předmětném trestním řízení nebylo dáno, a to ani ve vztahu ke stěžovatelce. Dále se vrchní státní zástupkyně vyjádřila v uvedeném rozhodnutí ke konkrétním kauzám, z nichž stěžovatelka dovozovala její nepřátelský vztah vůči své osobě, a to se závěrem, že v těchto kauzách postupovala striktně secundum et intra legem a nezaložila žádný důvod k pochybnostem o své objektivitě ve vztahu ke stěžovatelce. Závěrem uvedla, že k závěru o podjatosti nepostačuje pouhý subjektivní pocit stěžovatelky, neplyne-li z objektivních okolností, které jsou způsobilé pochybnost o nepodjatosti vyvolat.

4. Stěžovatelka proti tomuto usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze podala stížnost, již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítl touto ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 7. 2016, č. j. 2 NZT 18/2016-145. V tomto usnesení se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství víceméně ztotožnil s odůvodněním vrchní státní zástupkyně JUDr. Bradáčové, Ph.D., podrobně rozebral jednotlivé kauzy, které stěžovatelka uváděla na podporu svého tvrzení o podjatosti JUDr. Bradáčové, Ph.D., vůči své osobě, a přezkoumal aktivitu JUDr. Bradáčové, Ph.D., v těchto kauzách. Dospěl přitom k závěru, že zde žádná skutečnost, zakládající obavy z její podjatosti vůči stěžovatelce, není. Dále rozvedl argumentaci o potřebnosti existence objektivních důvodů, z nichž by mohly vyvstat obavy o podjatosti osoby, působící v rámci orgánu činného v trestním řízení, a v tomto směru odkázal i na závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Wettstein proti Švýcarsku a Piersack proti Belgii. Stěžovatelka proto podala proti uvedenému usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ústavní stížnost, v níž navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení základního práva stěžovatelky dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny napadeným usnesením, zakázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v dalším porušování základního práva stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny, přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství obnovit stav před jeho porušením prostřednictvím zrušení napadeného usnesení, rozhodnutím, že JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., je ve věci vyloučena z vykonávání úkonů trestní řízení a přidělením věci jinému státnímu zastupitelství.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve rekapituluje dosavadní procesní průběh a přibližuje podstatu své argumentace před příslušnými státními zástupci, následně rozvádí vlastní argumentaci ústavní stížnosti. Namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že dozor nad zachováním zákonnosti trestního řízení, v němž byly uplatněny některé zajišťovací instituty, které se dotkly jejích zájmů, vykonává osoba, která má vůči ní negativní až nepřátelský vztah, a z tohoto důvodu je vůči ní podjatá. Konkrétně uvádí následující námitky:

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v napadeném usnesení vůbec nezabýval skutečností, že mezi stěžovatelkou a JUDr. Bradáčovou, Ph.D., panuje vztah nadřízenosti a podřízenosti. Dle názoru stěžovatelky přitom JUDr. Bradáčová, Ph.D., vůči stěžovatelce svých oprávnění, vyplývajících z její pozice v hierarchicky nadřazeném článku soustavy státních zastupitelství, opakovaně využila, a to jak sama, tak prostřednictvím JUDr. Jany Hercegové, bývalé vedoucí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.

7. JUDr. Bradáčová, Ph.D., se opakovaně vyjadřovala v souvislosti s některými kauzami (např. kauzy tzv. "nemocnice Na Homolce" či Ing. Vladimíra Sitty, MBA, a spol.), v nichž stěžovatelka vykonávala dozor nad zákonností přípravného řízení, veřejně prostřednictvím médií v tom smyslu, že stěžovatelka postupovala nezákonně, ačkoliv to nebyla pravda, což následně potvrdily jak soudy obecné, tak Ústavní soud, a že v souvislosti s kausou "nemocnice Na Homolce" nepodala vůči stěžovatelce návrh na zahájení kárného řízení jen proto, že uplynula zákonná doba k podání takového návrhu.

8. Podjatost JUDr. Bradáčové, Ph.D., stěžovatelka měla rovněž zjistit ze samotného jejího postupu v trestních věcech, v nichž stěžovatelka vykonávala dozor nad zákonností přípravného řízení. Podjatost zde dle názoru stěžovatelky vyplývá z četnosti výhrad k procesním postupům, výtek, učiněných vůči stěžovatelce prostřednictvím vedoucí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Konkrétně stěžovatelka zmiňuje opět causu Ing. Sitty, MBA, a spol., příp. causu Marcely Stavjaníkové a spol.

9. Dle názoru stěžovatelky si je JUDr. Bradáčová, Ph.D., vědoma svého konfliktního vztahu s ní, což vyplývá i z jejího obsáhlého vyjádření ve výše uvedeném usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 6. 2016, č. j VZV 14/2016-210, přesto tato svou vlastní podjatost nedovodila.

10. Stěžovatelka dále tvrdí, že podjatost JUDr. Bradáčové, Ph.D., lze vyvodit i z jejího údajně excesivního postupu v předmětném trestním řízení, kdy tato zamítá všechny námitky a jiné prostředky procesní obrany stěžovatelky, jakož i ze skutečnosti, že stěžovatelka byla přeřazena na netrestní úsek Městského státního zastupitelství v Praze, k čemuž by jistě jeho vedoucí státní zástupce nepřikročil bez konzultace s vedoucí státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze.

11. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na skutečnost, že nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu "soud" i dalších orgánů, vyjmenovaných v ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu. Podjatost je dle názoru stěžovatelky založena tehdy, jestliže zde existuje vztah uvedeného orgánu k zainteresované osobě, věci či předchozímu rozhodování v trestním řízení, který objektivně i subjektivně brání v nestranném a spravedlivém postupu a rozhodování. Dle stěžovatelky přitom tyto objektivní důvody v její věci na straně JUDr. Bradáčové, Ph.D., dány jsou. Stěžovatelka rovněž v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02, Pl. ÚS 11/04, I. ÚS 722/05, II. ÚS 167/94, II. ÚS 105/01, Pl. ÚS 13/06 a II. ÚS 71/06.

IV. Posouzení Ústavním soudem

12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.

13. Ústavní soud považuje za nutné zopakovat své obecné východisko k ústavnímu přezkumu rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodu podjatosti, že tento zásadně není možný předtím, než je věc pravomocně skončena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/06 [U 5/41 SbNU 595], a jeho se následně dovolávající usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1982/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 3830/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2930/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 10/16). Zpravidla tak bude ústavní stížnost, jež je podávána v průběhu trestního řízení (tj. před využitím všech opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé), směřující pouze proti rozhodnutí o podjatosti, odmítnuta pro nepřípustnost. Situace stěžovatelky je však specifická v tom, že tato není v daném trestním řízení obviněnou, poškozenou ani zúčastněnou osobou, a tedy nebude mít možnost proti meritornímu rozhodnutí brojit. Předmětné trestní řízení se jí tak týká toliko v rozsahu, v němž byly její zájmy dotčeny činností orgánů činných v trestním řízení při využívání zákonných institutů k vyhledávání a zajišťování důkazů. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro nedodržení zásady subsidiarity by bylo porušením zásady zákazu denegationis iustitiae, neboť stěžovatelka nemá nyní v rámci trestního stíhání jiné účinné prostředky ochrany svých zájmů.

14. Jelikož však stěžovatelka není stranou předmětného trestního řízení, vyvstává rovněž otázka, zda jí mohla být v trestním řízení v souvislosti s eventuální podjatostí dozorující státní zástupkyně vůbec způsobena taková újma, která by současně mohla znamenat porušení jejích základních práv či svobod. Ačkoliv institut vyloučení osob z vykonávání úkonů trestního řízení dle ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu slouží převážně k ochraně zájmů stran řízení, jíž dikce ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu jednoznačně traktuje, že ochrana před podjatostí osoby, jednající jakožto orgán činný v trestním řízení, je poskytována i všem jiným osobám, jichž se příslušný (byť i jednotlivý úkon) přímo dotýká. Přitom je nepochybné, že např. provedení domovní prohlídky je úkonem, který je způsobilý závažně zasáhnout do práv osoby, u níž je osobní prohlídka prováděna či jejíchž věcí se týká, a že i tyto osoby je proto nutno chránit před podjatostí osob, jednajících v rámci orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s ní. Ani z tohoto důvodu nelze ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jakožto podanou osobou neoprávněnou.

15. K problematice podjatosti osoby, jednající jako orgán činný v trestním řízení, se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti. Z jeho i pro nyní projednávanou věc platných závěrů lze připomenout zejména tyto:

16. Jak tvrdí stěžovatelka i státní zástupci, kteří vydali rozhodnutí, jež nakonec vyústila až v podání ústavní stížnosti, poměr, zakládající důvod podjatosti, musí být zcela konkrétní. Byť se nevyžaduje, aby bylo naplnění důvodu podjatosti vždy prokázáno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 [N 42/44 SbNU 533]), pouhý subjektivní pocit o podjatosti může být důvodem pro zkoumání existence objektivní skutečnosti odůvodňující takovou obavu, není však důvodem podjatosti sám o sobě (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 187/10 [U 7/66 SbNU 449]). Není pochybením orgánů veřejné moci, jestliže o námitce podjatosti v trestním řízení rozhodne v prvním stupni osoba, vůči níž tato námitka směřuje (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/96 [N 81/6 SbNU 77]). Podjatost orgánu činného v trestním řízení nelze bez dalšího dovodit ani z toho, že tento podal na účastníka trestní oznámení, nesouvisející s projednávanou věcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04 [U 42/34 SbNU 413]).

17. Námitkám stěžovatelky nemohl Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatelka se sice pokusila vymezit konkrétní skutečnosti, které podle ní zakládají obavu z nepřátelského vztahu JUDr. Bradáčové, Ph.D., k ní, nicméně tato její snaha nebyla úspěšná a jak výše specifikované usnesení JUDr. Bradáčové, Ph.D., tak touto ústavní stížností napadené usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poměrně podrobně vysvětlují, proč tato obava dána není.

18. K námitce specifikované výše sub 6. Ústavní soud uvádí, že sama skutečnost, že JUDr. Bradáčová, Ph.D., je vedoucí státní zástupkyní bezprostředně vyššího článku soustavy státního zastupitelství, nemůže sama o sobě zakládat konkrétní důvod podjatosti, nepřistupují-li k ní další skutečnosti. Stěžovatelce se přitom nepodařilo vznést hájitelné tvrzení o tom, že by vůči ní svého postavení JUDr. Bradáčová, Ph.D., sama či prostřednictvím vedoucí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství své pravomoci jakkoliv zneužívala (k tomu viz dále). Ostatně institut "dohledu" mezi články soustavy státního zastupitelství nevytváří vztahy přímé nadřízenosti vedoucího (ani jiného) státního zástupce vůči státním zástupcům nižšího stupně (a vice versa) a nenahrazuje dohled uvnitř jednotlivých článků (§ 12c - § 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Proto se o vztahu nadřízenosti, resp. podřízenosti mezi vedoucí státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze a státní zástupkyní činnou u Městského státního zastupitelství v Praze vůbec nedá hovořit.

19. Námitka stěžovatelky konkretizovaná výše sub 7. rovněž neobstojí. Nelze považovat za projev nepřátelství či osobních antipatií, jestliže se vedoucí státní zástupce vyššího článku soustavy státních zastupitelství vyjádří kriticky na adresu postupu státního zástupce činného při nižším článku této soustavy, nepřekračuje-li takového kritické vyjádření meze odborného posouzení a neposouvá-li se do oblasti osobních invektiv. I sama stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti omezuje toliko na tvrzení, že JUDr. Bradáčová, Ph.D., veřejně do médií vyslovila svůj názor, že stěžovatelčin postup byl nezákonný. Netvrdí tedy, že by JUDr. Bradáčová, Ph.D., vyslovila či jinak projevila cokoliv, z čeho by bylo možno dovodit její osobní negativní postoj vůči stěžovatelce. Jak navíc stojí v odůvodnění napadeného usnesení, tento výrok JUDr. Bradáčové, Ph.D., se skutkově navíc opíral o zjištění, že stěžovatelka původně tzv. kauzu "nemocnice Na Homolce" odložila, ačkoliv později v ní bylo pokračováno. Uvedla-li konečně stěžovatelka, že JUDr. Bradáčová, Ph.D., ji v médiích kritizovala opakovaně v souvislosti s různými kauzami, kromě kauz výše zmíněných, žádné takové její kritické vyjádření individuálně neoznačila ani nerozvedla. Ve zbytku tedy takto obecné tvrzení stěžovatelky Ústavní soud nemohl přezkoumat.

20. K námitce stěžovatelky výše rozvedené sub 8. dává Ústavní soud zapravdu původcům obou výše specifikovaných usnesení státních zástupců, že nelze usuzovat na podjatost JUDr. Bradáčové, Ph.D., toliko z postupu vedoucí městské státní zástupkyně ve vztahu ke stěžovatelce. Stěžovatelka nepředložila žádné hájitelné tvrzení, že by zde v rozhodné době existovala aktivita JUDr. Bradáčové, Ph.D., k ovlivnění k vedoucí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch stěžovatelky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak příslušný státní zástupce přesvědčivě zdůvodnil, že v kauze Ing. Sitty, MBA a spol. byla zvýšená vnitřní i tzv. hierarchická dohledová aktivita spojena s četnými podněty ze strany obhajoby a že úkony ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze vykonávali jiní tam činní státní zástupci, než JUDr. Bradáčová, Ph.D. Ústavní soud podotýká, že pochopitelně nelze po stěžovatelce požadovat, aby opatřila přímý důkaz o tom, že tuto aktivitu iniciovala JUDr. Bradáčová, Ph.D., nicméně nepostačí ani samo o sobě tvrzení, že tomu tak bylo, existuje-li zde jiné přesvědčivé vysvětlení.

21. Ani námitce stěžovatelky uvedené výše sub 9. nemůže Ústavní soud přisvědčit. Nelze klást JUDr. Bradáčové, Ph.D., k tíži, že se tato ve svém rozhodnutí o vlastní podjatosti věnovala vyvrácení námitek stěžovatelky poměrně podrobně. Námitka stěžovatelky by tak mohla být důvodná toliko tehdy, jestliže by rozsah odůvodnění měl toliko sofisticky zakrýt existenci důvodů podjatosti. Jelikož však JUDr. Bradáčová, Ph.D., vyvrátila námitky stěžovatelky přesvědčivě, nejde o takový případ, a námitku stěžovatelky v tomto směru je tak nutno odmítnout.

22. Svou námitku přiblíženou shora sub 10. stěžovatelka nijak nerozvádí. Konstatování určitého procesního postupu v předmětné trestní věci tak rovněž samo o sobě není důvodem podjatosti. Stěžovatelka toliko tvrdí, že JUDr. Bradáčová, Ph.D., zamítá její stížnosti a návrhy, aniž by však, byť jen stručně, přiblížila, proč by v konkrétních okolnostech daného trestního řízení mělo jít o postup věcně nesprávný a vyvolaný toliko podjatostí vůči stěžovatelce.

23. Závěrečná námitka stěžovatelky shrnutá výše sub 11. rovněž není přesvědčivá. Judikatura, jíž se stěžovatelka dovolává, se její konkrétní věci buď netýká, neboť se vztahuje k institucionálním zárukám nezávislosti a nestrannosti soudů (judikáty Pl. ÚS 7/02, Pl. ÚS 11/04), nebo vyznívá v její neprospěch, neboť podporuje výše nastíněná východiska, že samo subjektivní přesvědčení o podjatosti nepostačuje, nevyvěrá-li z objektivních důvodů pochybností o nepodjatosti (I. ÚS 722/05, I. ÚS 167/94, II. ÚS 105/01 a II. ÚS 71/06), případně kladou důraz na řádné vypořádání se s námitkou podjatosti (Pl. ÚS 13/06). Stěžovatelce se však nepodařilo vznést taková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit byť i jen objektivně podloženou pochybnost o nepodjatosti JUDr. Bradáčové, Ph.D., natožpak přímo její podjatost.

24. S ohledem na vše shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka sice ve své ústavní stížnosti i v předcházejícím řízení tvrdila některé konkrétní skutečnosti, z nichž vyvozovala závěr o podjatosti JUDr. Bradáčové, Ph.D., všechny tyto konkrétní skutečnosti však byly při rozhodování o vyloučení dostatečným způsobem vyvráceny. Tvrdila-li stěžovatelka, že tyto konkrétní skutečnosti byly součástí dlouhodobého přístupu JUDr. Bradáčové, Ph.D., ke stěžovatelce, šlo o pouhé obecné tvrzení, které stěžovatelka nijak nepodložila. To se týká i v ústavní stížnosti zmíněné kauzy Marcely Stavjaníové a spol., o níž stěžovatelka neuvádí vůbec nic bližšího. Lze tak shrnout, že ačkoliv stěžovatelka manifestovala subjektivní přesvědčení o tom, že JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., je pro svůj nepřátelský vztah ke stěžovatelce podjatá, tato její subjektivní obava není podpořena tvrzením žádných konkrétních okolností, z nichž by bylo možno ji objektivně dovodit, neboť všechny takto konkrétně tvrzené okolnosti vyvrátili státní zástupci, kteří o vyloučení JUDr. Bradáčové, Ph.D., rozhodovali.

V. Závěr

25. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2753/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies