IV. ÚS 203/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti René Poseděla, právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015 č. j. 15 Co 437/2015-61, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti A) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, a B) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "žalobce") se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále také "žalovaná") domáhal zaplacení náhrady škody představující náklady na právní zastoupení v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 150/2013, které bylo zastaveno usnesením jmenovaného soudu ze dne 7. října 2014. Dále se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou předmětným trestním řízením.

O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. srpna 2015 č. j. 29 C 153/2015-41a tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 19 650 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 360 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze aplikovat výjimku uvedenou v ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nárok žalobce na majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů právního zastoupení shledal soud prvního stupně jako adekvátní a žalobci majetkovou újmu přiznal. Žalobci však nepřiznal náhradu nemajetkové újmy, neboť konstatoval, že si žalobce trestní stíhání zapříčinil svým jednáním sám, neboť čin směřující k úvěrovému podvodu skutečně realizoval. Podle soudu proto nelze klást k tíži orgánů činných v trestním řízení, jestliže promlčení skutku bylo zjištěno až následně při hlavním líčení. Soud má za to, že v takovém případě by satisfakce byla nemorální a neetická.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně (výroku I.) podala žalovaná odvolání, v němž tvrdila, že zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost nezakládá odpovědnostní titul státu za škodu, neboť pouhá okolnost, že orgány činné v trestním řízení byly nuceny trestní stíhání zastavit v důsledku změny trestních předpisů, neznamená, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno nezákonně. Nadto z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že se žalobce vytýkaného jednání skutečně dopustil.

Odvolací soud shledal odvolání žalované důvodným a rozsudkem ze dne 15. prosince 2015 č. j. 15 Co 437/2015-61 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 19 650 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 900 Kč (výrok II.). Podle názoru odvolacího soudu předmětné trestní stíhání nebylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., a nešlo ani o žádný z dalších důvodů skončení trestního stíhání uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., které by vylučovaly vznik nároku na náhradu škody. Z provedeného dokazování podle odvolacího soudu jednoznačně vyplynulo, že žalobce byl stíhán za jednání, které bylo protizákonné. Trestní stíhání však bylo, v důsledku změny právní úpravy, zastaveno pro promlčení. Je tedy zřejmé, že žalobce si trestní stíhání zavinil sám ve smyslu shora citovaného ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. per analogiam, a proto je jeho nárok na náhradu škody vyloučen.

III.
Stěžovatel má za to, že odvolací soud porušil jeho základní práva tím, že mu nepřiznal nárok na náhradu majetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním zastaveným z důvodu promlčení.

Má za to, že odvolací soud vykládá zcela obráceně a nesprávně závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, podle něhož porušení právní povinnosti orgánem státu není podmínkou odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku sice přisvědčil odvolacímu soudu, že za nezákonné není možno považovat automaticky každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení, avšak konstatoval, že důvody, pro které nárok na odškodnění nevzniká, lze spatřovat především v okolnostech vymezených v ustanovení § 12 zákona č. 82/1998. Důvod, pro který bylo trestní stíhání žalobců ve věci projednávané Nejvyšším soudem zastaveno, nespočíval v tom, že obviněný není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998, a nešlo ani o žádný z dalších důvodů skončení trestního stíhání uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 82/1998, které by vylučovaly vznik nároku na náhradu škody. Nárok žalobců by tak podle závěrů uvedených v předmětném rozsudku mohl být vyloučen jen tehdy, jestliže si oni žalobci zavinili zahájení trestního stíhání sami ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. per analogiam.

Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že zavinění za vznesené obvinění ve smyslu citovaného ustanovení spočívá v tom, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost je třeba hledat nikoliv v jednání, kterým měl obviněný podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Podmínka uvedená v § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 tedy podle stěžovatele není naplněna samotnou okolností, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno. V tomto smyslu stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002.

Stěžovatel uvádí, že nečinil žádné kroky v tom směru, aby muselo být v trestním řízení pokračováno, a proto odvolací soud pochybil, pokud učinil závěr, že si trestní stíhání stěžovatel způsobil sám, v důsledku čehož mu nepřiznal náhradu škody.

IV.
Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas, osobou oprávněnou a splňuje také další požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud se seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, přičemž si pro své rozhodnutí vyžádal rovněž spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 153/2015. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V minulosti Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 či nález ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v nesprávném výkladu ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb., jenž stanoví, za jakých okolností osoba nemá právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel konkrétně rozporuje závěr odvolacího soudu, podle něhož stěžovateli nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním za situace, kdy byl podle provedených důkazů stíhán pro jednání, které bylo trestným činem, jehož trestnost však byla promlčena.

Uvedený závěr, k němuž dospěl odvolací soud, Ústavní soud považuje za ústavně konformní, což již v minulosti vyložil ve své rozhodovací praxi (viz usnesení ze dne 17. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4682/12, nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15).

Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15, neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle článku 36 odst. 3 Listiny na základě konkrétních okolností případu s přihlédnutím k tomu, že demokratický právní stát, má povinnost stíhat trestnou činnost. Ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb. nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma je či není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky článku 2 odst. 2 a článku 8 odst. 2 Listiny; takovým případem není situace, kdy budou teprve v průběhu trestního řízení na základě dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, jejíž stíhání je na takto zjištěném skutkovém stavu v důsledku pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání nadále nepřípustné, pokud promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší.

S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud odvolacím soudem přijatý výklad § 12 zákona č. 82/1998 Sb. za excesivní. Podporuje jej také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které by přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se podle judikatury Nejvyššího soudu jeví být zcela adekvátní aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012 sp. zn. 28 Cdo 605/2012, ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. 30 Cdo 408/2013).

Nutno dodat, že v citovaných rozhodnutích sice Nejvyšší soud preferuje použití ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., nikoli úpravy zakotvené pod písm. a) citovaného ustanovení, kterou v projednávané věci aplikoval odvolací soud pro zamítnutí nároku stěžovatele, to však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na výsledku řízení a na ústavní konformitě stěžovatelem rozporovaného závěru.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu v projednávané věci nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 203/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies