II. ÚS 2629/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Fialky, zastoupeného Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem, se sídlem Dukelská třída 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 5127/2015-161, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2015, č. j. 20 Co 46/2015-117, a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 11. 2014, čj. 11 C 16/2008-87, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které s odkazem na uplynutí objektivní lhůty nevyhověly jeho žalobě pro zmatečnost i žalobě na obnovu řízení, kterými se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 12. 2008, č. j. 11 C 16/2008-44, jímž mu bylo uloženo uhradit žalobci Martinu Havlovi částku 530 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel upozorňuje, že si je vědom gramatického výkladu § 233 odst. 2 občanského soudního řádu, z něhož vyšly při svém rozhodování soudy všech instancí, je však přesvědčen, že citované ustanovení nelze aplikovat jinak, než v návaznosti na § 3 občanského soudního řádu, dle něhož občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, a slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Stěžovatel se proto domnívá, že vzhledem k této hlavní zásadě procesního práva je zapotřebí upřednostnit jeho právo na uplatnění mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel uvádí, že se v jeho případě jedná o výjimečnou situaci, kdy by trváním na doslovné dikci zákonných ustanovení byl poškozen na svých právech, neboť v řízení, jehož obnovy se domáhá, a o jehož existenci se dozvěděl až v rámci exekučního řízení v lednu 2014, mu byla fakticky odepřena možnost účastnit se jednání a jakkoliv je ovlivňovat.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 16/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 11 C 16/2008-87, zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 12. 2008, č. j. 11 C 16/2008-44 (výrok I.), zamítl žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 12. 2008, č. j. 11 C 16/2008-44, (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 03. 2015, č. j. 20 Co 46/2015- 117, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Jičíně nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel ve věci nejprve podal žalobu pro zmatečnost, protože mu byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady, poté podal žalobu na obnovu řízení z důvodu, že tu jsou důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel vzal posléze žalobu pro zmatečnost zpět a trval na projednání pouze žaloby na obnovu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel napadá rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 11C 16/2008-44, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2009. Žaloba na obnovu řízení došla soudu dne 6. 2. 2014, u provozovatele poštovních služeb byla odevzdána o den dříve. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána v objektivní lhůtě, tedy ve lhůtě 3 let od právní moci napadaného rozhodnutí, která skončila dne 5. 2. 2012, proto žalobu zamítl.

7. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který stěžovateli zopakoval, že objektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení je dle ustanovení § 233 odst. 2 občanského soudního řádu tříletá, přičemž až na výjimky uvedené v citovaném ustanovení, o něž však v daném případě nejde, nelze po této lhůtě žalobu na obnovu řízení úspěšně uplatnit. Odvolací soud taktéž k námitkám stěžovatele ohledně mechanické aplikace § 233 odst. 2 občanského soudního řádu vysvětlil, že pokud by mělo být zpochybněno s odkazem na § 3 občanského soudního řádu pravidlo vyplývající z ustanovení § 233 občanského soudního řádu, totiž že žaloba na obnovu řízení nemůže být úspěšně podána po marném uběhnutí tříleté lhůty, došlo by tím k porušení právní jistoty jako jedné ze "zásad soukromého práva" ve smyslu § 3 občanského soudního řádu. Nerespektování pevné hranice tří let stanovené v § 233 občanského soudního řádu by též jistě nepředstavovalo "záruku spravedlnosti a práva" ve smyslu § 3 občanského soudního řádu ve vztahu k účastníku, který žalobu na obnovu řízení nepodal, neboť takový účastník je jistě v legitimním očekávání, že po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí žaloba na obnovu řízení podána být nemůže.

8. Nejvyšší soud pak k dovolání stěžovatele s odkazem na svou judikaturu a komentářovou literaturu dovodil, že výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán, a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti, přičemž dovoláním vymezenou otázku odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) vyřešil v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

9. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá, že podal žalobu po uplynutí objektivní lhůty pro její podání, má však za to, že s přihlédnutím k "hlavním zásadám procesního práva" by mělo být citované ustanovení interpretováno ve prospěch stěžovatele tak, aby jazykový výklad ohledně uplynutí objektivní lhůty nevedl "k popření smyslu občanského soudního řízení". Jak však již stěžovateli vyložil odvolací soud, stěžovatelem požadovaný postup by byl v rozporu se zásadou právní jistoty, na základě které zákon nedovoluje podat žalobu na obnovu řízení časově neomezeně, ale limituje její podání lhůtami. Na tom nic nemůže změnit ani stěžovatelem hojně citovaná judikatura Ústavního soudu vztahující se k výkladu práva. Závěry Ústavního soudu, podle nichž při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy, nelze vyložit v tom smyslu, že nebude nutno trvat na podání žaloby v zákonné objektivní lhůtě. Takový závěr by popíral samotné opodstatnění zakotvení neprominutelnosti zákonné objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení (§ 235 odst. 1 občanského soudního řádu). Důvodem zákazu prominutí zmeškání uvedené lhůty je přitom skutečnost, že se tímto mimořádným prostředkem mohou prolomit účinky pravomocných rozhodnutí, a je proto třeba chránit právní jistotu nastolenou pravomocným rozhodnutím po uplynutí zákonných lhůt pro jejich podání.

11. Pokud stěžovatel namítá, že mu byla fakticky odepřena možnost účastnit se jednání před soudem v nalézacím řízení, odkazuje Ústavní soud na závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že v době doručování platebního rozkazu soud vyvinul potřebné úsilí, aby zjistil aktuální bydliště stěžovatele, do vlastních rukou zaslaná poštovní zásilka s platebním rozkazem a stejnopisem žaloby se však soudu vrátila z důvodu nevyzvednutí adresátem. Ani po dotazu u příslušných osob nebyla zjištěna jiná adresa, příp. kontakt na stěžovatele, soud proto uvedený platební rozkaz zrušil a stěžovateli ustanovil opatrovníka. Jakkoli stěžovatel uvádí, že si poštovní zásilky vždy vyzvedával, a z místa trvalého bydliště se až na pár dnů nevzdálil, v předmětné věci tomu tak dle soudu prvního stupně nebylo, když se zásilka vrátila soudu i přes doručovatelkou zanechanou výzvu k vyzvednutí jako nedoručená.

12. Ústavní soud si ověřil, že výše uvedené odpovídá skutečnostem vyplývajícím z vyžádaného spisu. Okresní soud v Jičíně prováděl pátrání po místě pobytu stěžovatele, v této souvislosti se soud obrátil i na Obecní úřad Cerekvice nad Bystřicí, kde byl stěžovatel hlášen k trvalému pobytu, s žádostí o poskytnutí jakýchkoli údajů o místě pobytu stěžovatele, či adrese jeho zaměstnavatele s tím, že pokud takové údaje nebudou poskytnuty, přichází do úvahy ustanovení jmenované obce do funkce opatrovníka stěžovatele. Vzhledem ke skutečnosti, že obec Cerekvice nad Bystřicí se svým jmenováním do funkce opatrovníka stěžovatele nesouhlasila, ani jí nebyly známy žádné údaje o místě pobytu stěžovatele, či jemu blízké osoby, jmenoval soud opatrovníkem stěžovatele JUDr. Milana Kudynu, advokáta, kterému byl doručen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 12. 2008, č. j. 11 C 16/2008-44. Ústavní soud má za to, že v popsaném postupu nelze spatřovat vybočení z mezí ústavnosti, naopak je zřejmé, že nejsou důvodné námitky stěžovatele, pokud tvrdí, že jeho pobyt byl soudu po celou dobu znám, a že se na místě trvalého bydliště zdržuje od roku 1988, a veškeré doručované písemnosti si řádně přebírá. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených usnesení Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2629/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies