I. ÚS 2682/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I.K., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem AK MAREK & STANOVSKÝ se sídlem v Praze 6, Na hutích 661/9, 160 00, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2016 sp. zn. 43 Nt 49/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 44 To 284/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným usnesením ze dne 4. 6. 2016 rozhodl, že se stěžovatelka podle § 73b odst. 1 trestního řádu za použití § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu bere do vazby, neboť jsou dány vazební důvody pro vazbu útěkovou a vazbu předstižnou. Zároveň soud rozhodl, že se nepřijímá nahrazení vazby písemným slibem stěžovatelky podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Z napadeného rozhodnutí, jakož i z usnesení o zahájení trestního stíhání přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka je stíhána na základě usnesení policejního komisaře Policie ČR, SKPV, odboru obecné kriminality ze dne 3. 6. 2016, č. j. KRPA-144315-105/TČ - 2016-000078 pro skutky kvalifikované jako nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 4. 6. 2016 návrh na vzetí do vazby z důvodů dle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.

Stěžovatelce je kladeno za vinu, že pravidelně na základě předchozí telefonické dohody neoprávněně prodávala, jakož i pro jiného neoprávněně přechovávala v napadeném rozhodnutí blíže identifikovaná léčiva obsahující účinné látky vymezené v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látky.

Stěžovatelka využila svého práva nevypovídat, pouze uvedla, že asi před měsícem byla odsouzena za trestnou činnost spočívající v distribuci omamných a psychotropních látek a dostala podmíněný trest. Již rok pracuje v autopůjčovně na řádný pracovní poměr, na nájem bytu ve výši 14 000 Kč jí přispívají rodiče a pomáhají jí, aby se osamostatnila. Žádné léky ani jiné návykové látky neužívá.

Vazební soud z rejstříku trestů zjistil, že stěžovatelka byla odsouzena Okresním soudem v Kladně dne 18. 2. 2016 sp. zn. 27 T 76/2015 za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku.

Soud shledal trestní stíhání stěžovatelky důvodným a rozhodl o jejím vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Oproti návrhu státní zástupkyně soud neshledal existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu. Soud dále rozhodl, že nelze účelu vazby dosáhnout v danou dobu jiným opatřením, tj. přijetím navrhovaného písemného slibu.

Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka (stejně jako další dva obvinění) stížnost, kterou taktéž přikládá k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze dne 14. 7. 2016 ústavní stížností napadeným usnesením tuto stížnost zamítl.

II. Tvrzení stěžovatelky

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny, čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka k důvodům útěkové vazby uvádí, že soud sice zdůvodnil vzetí do vazby jednak výší hrozícího trestu (8 až 12 let), jednak předchozím odsouzením stěžovatelky za obdobný trestný čin a taktéž množstvím finančních prostředků, které mohla stěžovatelka trestnou činností získat, avšak ve spise se nenachází žádný důkaz ohledně tvrzení, že si stěžovatelka přišla trestnou činností na "větší množství finančních prostředků", které jí umožňují odcestovat do zahraničí. Ve spise nejsou žádné podklady stran toho, za kolik měla stěžovatelka léky údajně nakupovat, za kolik prodávat, tedy podklady pro vyčíslení případné "marže" stěžovatelky. Nebylo zjištěno nic ohledně toho, že by stěžovatelka činila jakékoliv kroky ohledně přípravy na útěk do zahraničí, že by uměla nějaký jazyk, že by v zahraničí měla nějaké kontakty atd. Ačkoli tedy hrozí trest 8 až 12 let odnětí svobody, existují dle stěžovatelky silné důvody, proč je třeba mít za to, že útěk přesto nehrozí. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelka měla jakýkoliv majetek v zahraničí, či se tam nějaký majetek pokusila přesunout, že by vůbec nějaký majetek měla, že by podnikla jakékoliv kroky ohledně útěku, že by měla v zahraničí jakékoliv kontakty, že by uměla jakýkoliv jazyk, že by vůbec byla sama schopna žít v zahraničí z hlediska její osobnosti. Stížnostní soud naopak uvedl, že "nejsou rozhodné argumenty stěžovatelky o její jazykové nevybavenosti, nedostatku finančních prostředků apod.", ač se dle stěžovatelky jedná právě o silné argumenty, se kterými je třeba vypořádat se z hlediska toho, proč je vazba důvodná. Trestní profil stěžovatelky spočívající v podmíněném odsouzení za "předání marihuany kamarádovi svého přítele" ještě nezakládá riziko útěku do zahraničí či skrývání se.

Stěžovatelka též zpochybňuje relevanci předstižné vazby zdůvodněné mj. obavou, že stěžovatelka bude v trestné činnosti pokračovat za účelem získávání prostředků na živobytí. Stěžovatelka uvádí, že s osamostatněním jí pomáhají rodiče, tudíž žádná trestná činnost není zdrojem jejího živobytí. Zpochybňuje též zdůvodnění stížnostního soudu, že relevantní skutečností pro předstižnou vazbu je též počet dílčích útoků kladených stěžovatelce za vinu (konkrétně 12 dílčích útoků specifikovaných v usnesení o zahájení trestního stíhání). S ohledem na presumpci neviny se jedná o argumentaci kruhem, neboť vynášet soudy ohledně obavy z páchání trestné činnosti pouhým poukazem na trestnou činnost není dostačující a je protiústavní.

Stěžovatelka dále tvrdí, že vazba je "trestem" za to, že využila svého práva nevypovídat.

Obě napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatelky navíc nepřezkoumatelná, neboť nesplňují požadavky § 134 odst. 2 trestního řádu. Pokud vazební soud mj. odkázal na usnesení o zahájení trestního stíhání, měly by z něj shora uvedené náležitosti vyplývat, aby byly splněny náležitosti rozhodnutí o vazbě. Rozhodnutí nebyla řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Soud vazební ani soud stížnostní se dostatečně nezabývaly tím, zda lze v době rozhodování o vazbě jejího účelu dosáhnout jiným opatřením.

Nedostatek odůvodnění obou rozhodnutí tak zkracuje práva stěžovatelky na vyčerpávající rozhodnutí, neboť stěžovatelce není známo, na základě jakých úvah soudy dospěly k závěru, že je nezbytné, aby byla omezena na osobní svobodě. Soudy se tak dle stěžovatelky dopustily svévole a tedy porušení jejích ústavně zaručených práv.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem připomíná východiska týkající se přezkumu zásahů do osobní svobody ve formě vzetí do vazby. Je úkolem především obecných soudů, aby se znalostí konkrétní trestní věci, jakož i stadia, ve kterém se věc nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu posoudily, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].

Ústavní soud tak zejména ve své judikatuře vyžaduje, aby každé vzetí do vazby bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech. Je tedy vždy nutno zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soudy dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) trestního řádu [srov. např. nález I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].

Pokud jde o námitky stěžovatelky vůči samotnému zahájení trestního stíhání, resp. tvrzené nedostatečné vypořádání se jak vazebního, tak stížnostního soudu s otázkou, zda je samo zahájení trestního stíhání důvodné, nemůže Ústavní soud těmto námitkám přisvědčit. Soud vyšel z výpovědi dvou dalších spoluobviněných, kteří trestnou činnost doznali, podrobně popsali nákup léků od stěžovatelky a jejich následnou distribuci prostřednictvím další osoby pomocí internetu. Jeden ze spoluobviněných při fotografické rekognici pak ztotožnil stěžovatelku jako osobu, od které léky nakupovali. V rozsáhlém usnesení o zahájení trestního stíhání je popsáno 12 jednotlivých útoků, z nichž 11 spočívá v nedovoleném prodeji léků jednomu ze spoluobviněných (s identifikací přesného místa a času předání léků, v některých případech též místa a času předání konkrétní finanční částky), v jednom případě pak jde o nedovolené držení konkrétních léků obsahujících psychotropní látku zolpidem. Při domovní prohlídce byly u stěžovatelky nalezeny diáře s poznámkami k předávkám léků, jakož i samotné léky, a to v počtu 3600 ks Sanvalu, 3100 ks Hypnogenu a 100 ks Apozolpidemu. Stěžovatelka tak dle usnesení o zahájení trestního stíhání neoprávněně prodala nejméně 203 200 mg účinné látky zolpidem, a dále pro jiného přechovávala 68 000 mg účinné látky zolpidem v lécích tuto látku obsahujících, celkem šlo o 271 200 mg. Hranice pro spáchání trestného činu "ve velkého rozsahu" dle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku s hrozící sazbou 8 až 12 let trestu odnětí svobody je dle přílohy ke stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014 vymezena množstvím 70 000 mg uvedené účinné látky. Stěžovatelka tak dle usnesení o zahájení trestního stíhání hranici pro spáchání činu "ve velkém rozsahu" překročila více než čtyřnásobně.

Nelze tedy vytknout vazebnímu soudu, že by se důvodností trestního stíhání stěžovatelky či výší hrozícího trestu nezabýval, resp. že by důkazy opatřené do zahájení trestního stíhání neodůvodňovaly trestní stíhání zahájit. K zahájení trestního stíhání a provádění dalších s tím souvisejících úkonů postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se konkrétní osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu. Z napadených rozhodnutí, jakož i z usnesení o zahájení trestního stíhání, na které napadená rozhodnutí odkazují, tento stupeň pravděpodobnosti vyplývá a Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by trestní stíhání bylo zahájeno svévolně, resp. že by se vazební soud dostatečně nezabýval při úvaze o vzetí do vazby též otázkou, zda je trestní stíhání důvodné.
K důvodnosti samotného zahájení trestního stíhání, jakož i k dostatečnému zdůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání dále Ústavní soud pro úplnost odkazuje na usnesení II. ÚS 2202/16 ze dne 9. 8. 2016, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. navazujícímu rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze.

Ústavní soud uzavírá, že vazební soud se dostatečně vypořádal s otázkou, zda pro účely rozhodnutí o vazbě nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, že má všechny znaky trestného činu a že jsou zde důvody k podezření, že tento trestný čin spáchala stěžovatelka.

Pokud jde o vazbu útěkovou, vazební soud ji zdůvodnil výší trestu, který stěžovatelce reálně hrozí, jakož i snazší možností vyhnout se trestnímu stíhání pobytem na neznámém místě nebo útěkem do ciziny s ohledem na množství finančních prostředků, které měla stěžovatelka trestnou činností získat. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že hrozba vysokým trestem sice zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Hrozbou vysokým trestem lze tak odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, v nichž na základě zjištěných okolností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody nejméně kolem osmi let [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545) či nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015]. Tomuto požadavku vazební soud dostál, neboť dostatečně zdůvodnil použití kvalifikované skutkové podstaty s hrozbou trestu odnětí svobody v délce 8 až 12 let, přičemž navíc zdůraznil, že stěžovatelce v případě prokázání viny hrozí trest vyšší než na dolní hranici trestní sazby (8 let) s ohledem na nedávné podmíněné odsouzení za obdobnou trestnou činnost.

Podle Ústavního soudu se však zároveň nelze domnívat, že "by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ" [nález sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291)]. Jinými slovy závěr o hrozící výši trestu "nelze chápat jako ‚bianko šek', do kterého stačí vepsat odhad možného budoucího trestu za konkrétní stíhanou věc ve výši nejméně osm let odnětí svobody, a na jeho základě pak odůvodnit vzetí do vazby nebo následné ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)]. I zde při posuzování důvodnosti uvalení vazby musí soud zvážit také případné námitky obviněného, který má právo prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu (srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2665/13 či sp. zn. I. ÚS 217/15).

Ústavní soud v tomto aspektu dává stěžovatelce částečně za pravdu, pokud jde o nedostatečné vypořádání se s tvrzenými skutečnostmi, které mohou svědčit proti závěru o existenci důvodů útěkové vazby. Již ve stížnosti proti vzetí do vazby stěžovatelka argumentovala tím, že vazební soud nezjistil nic ohledně jazykové vybavenosti stěžovatelky, dřívějších dlouhodobých pobytů v zahraničí, jejího majetku v zahraničí, kontaktech v zahraničí či jakýchkoliv dalších možností uprchnout. Stejně tak bylo argumentováno, že při domovní prohlídce nebyla nalezena žádná větší hotovost, přičemž zabavené finanční prostředky ve výši 555 EUR a 2 420 Kč stěžovatelce dle jejího tvrzení nepatří. Ve stížnosti bylo dále zdůrazněno, že vzhledem k osobě stěžovatelky, tj. ženy, které s osamostatněním pomáhají rodiče a přispívají jí na nájem a živobytí, je zcela nepravděpodobné, že by byla s to uprchnout či se skrývat. Stížností soud však na argumenty či tvrzení stěžovatelky svědčící proti útěkové vazbě reagoval pouze větou, že "nejsou rozhodné argumenty stěžovatelky o její jazykové nevybavenosti, nedostatku finančních prostředků apod.". Takovéto povšechné vypořádání se s argumenty stěžovatelky, kterými zpochybňuje důvodnost útěkové vazby, je nutno hodnotit optikou výše citované judikatury jako nedostatečné.

Pokud jde o námitky stěžovatelky vůči uvalení vazby předstižné a nepřijetí slibu stěžovatelky namísto vzetí do vazby, shledává Ústavní soud tyto námitky nedůvodnými. K vazebnímu důvodu vazby předstižné dle § 67 písm. c) trestního řádu vazební soud uvedl, že se stěžovatelka neponaučila z předchozího odsouzení a v krátké době se dopustila obdobné trestné činnosti, pro kterou již byla odsouzena a pro kterou by měla v rámci vykonávacího řízení podmíněného trestu odnětí svobody vést řádný život. Soud dále zdůraznil, že se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost, kdy dosud není znám dodavatel léčiv, který stěžovatelku zásoboval, proto je dána obava, že v případě propuštění na svobodu by mohla pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhána, aby tak mohla uspokojovat své životní potřeby, jelikož finanční prostředky, které získává v řádném zaměstnání, jí k tomu nestačí, když nepokryjí ani nájem. Stížnostní soud pak připomněl, že nelze ani pominout, že je stěžovatelka doposud trestně stíhána celkem pro dvanáct útoků, jakož i to, že se stěžovatelka nachází ve lhůtě podmíněného odsouzení se zkušební dobou do roku 2017, přesto nemá zábrany v páchání další trestné činnosti, sice nikoliv totožné, ale obdobného charakteru.

Jakkoli se snaží stěžovatelka svou předchozí trestnou činnost zlehčovat, z odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. 27 T 76/2015 citovaného přímo stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyplývá, že šlo o nikoli jednorázovou, nýbrž opakovanou distribuci omamné látky osobám ve výkonu trestu, konkrétně na pracoviště společnosti, kde byli zařazeni k výkonu práce mimo věznici i odsouzení z Věznice Vinařice. Stejně tak nyní posuzovaná trestná činnost, která je kladena za vinu stěžovatelce, nemá charakter jednorázového selhání, nýbrž opakovaného nelegálního prodeje léčiv obsahujících psychotropní látky, a to ve velkém rozsahu. Jakkoli jde o trestnou činnost, která je stěžovatelce pouze kladena za vinu, nikoli o trestnou činnost pravomocně prokázanou, je zřejmé, že vazební soud vychází vždy z pravděpodobnostních úvah a může tudíž zcela legitimně brát v potaz též četnost útoků, ze kterých je stěžovatelka obviněna, resp. rozsah trestné činnosti, zvláště pak v situaci, kdy již byla pro obdobnou trestnou činnost podmíněně odsouzena. To totiž samo o sobě vypovídá o profilu stěžovatelky a o jejím respektu k zákonu, resp. k soudním rozhodnutím, v kontextu úvah o předstižné vazbě tedy i o pravděpodobnosti opakování nezákonného jednání.

Nelze tudíž považovat za svévolný ani přístup soudu, pokud ohledně možnosti nahrazení vazby jiným opatřením stěžovatelce neuvěřil a shledal, že s ohledem na závažnost trestního stíhání, charakter trestné činnosti i s ohledem na osobu stěžovatelky nelze účelu vazby dosáhnout v danou dobu jiným opatřením.
Stejně tak tvrzení stěžovatelky, že nedostatek finančních prostředků není sám o sobě dostatečným argumentem pro uvalení předstižné vazby, je sice relevantní, ovšem soudy nevycházely pouze z finanční situace, resp. příjmů stěžovatelky ze zaměstnání, nýbrž taktéž z výše uvedených argumentů, přičemž nedobrá finanční situace v kombinaci s dosud neznámým subjektem, který stěžovatelce léky protiprávně dodával, mohou zvyšovat pravděpodobnost, že k opětovnému překročení zákona za strany stěžovatelky dojde, pokud k němu již došlo dokonce ve zkušební době podmíněného odsouzení.

Lze uzavřít, že argumenty, které za současné důkazní situace uvedl vazební, resp. stížnostní soud pro zdůvodnění předstižné vazby jsou dostatečnými a relevantními argumenty, které nemohou zakládat svévolné omezení osobní svobody, jak tvrdí stěžovatelka.

Úlohou Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti je tedy posoudit, zda zásah do osobní svobody stěžovatelky spočívající v uvalení vazby byl zásahem zjevně nedůvodným, resp. svévolným a zda tedy došlo vzetím do vazby k porušení práva stěžovatelky na osobní svobodu. Vzhledem k tomu, že soudy se dostatečně vypořádaly jak s otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání, tak důvodnosti vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu, byl zásah do osobní svobody stěžovatelky ústavně souladný a Ústavní soud nemá prostor k derogačnímu zásahu. Na tom nic nemění ne zcela dostatečné vypořádání se soudů s argumenty stěžovatelky, pokud jde o důvodnost vazby útěkové, neboť nešlo o jediný důvod pro zásah do osobní svobody stěžovatelky.

Ústavní soud tak uzavírá, že nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2682/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies