II. ÚS 2220/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hrabánka, právně zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016 č. j. 5 Cmo 150/2016-93 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016 č. j. 59 Cm 305/2015-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 7. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Krajského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření, nařízeného usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016 č. j. 59 Cm 305/2015 - 43, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se prodeje, darování, vložení do základního kapitálu obchodních korporací či jiného zcizování, zatížení zástavními právy, věcnými břemeny či jinými právy ve prospěch třetích osob nemovitostí - pozemek parc. č. st. A1, jehož součástí je budova č. p. A2, pozemek parc. č. A3 a pozemek parc. č. A4, vše zapsané na listu vlastnictví č. A5, pro k. ú. Braškov, obec Braškov, okres Kladno, vedených u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno. Soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro zrušení předběžného opatření. Dále byl tímto usnesením zamítnut návrh stěžovatele na nařízení jiného předběžného opatření, na základě kterého by stěžovatel byl povinen zdržet se jakéhokoliv právního jednání, kterým by nakládal, disponoval, nebo by umožnil dispozici s finančními prostředky na bankovním účtu č. X. vedeném u Reiffeisen bank, a. s., a to do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 305/2015. Soud návrh zamítl s tím, že k jeho podání není stěžovatel jako žalovaný a povinný aktivně legitimován. Na základě odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze usnesení Krajského soudu v Praze potvrzeno.

3. Podle stěžovatele je nařízené předběžné opatření nepřiměřené dané situaci a má za následek zcela zásadní omezení vlastnického práva stěžovatele, kdy je žalobou uplatňována částka ve výši 200 000 Kč, ovšem hodnota nemovitých věcí v k. ú. Braškov je několikanásobně vyšší než žalovaná částka. Zároveň je stěžovatelem nabízena možnost zajištění odpovídající částky na jeho bankovním účtu. Při rozhodování o předběžném opatření musí soud zvažovat přiměřenost újmy, která nařízením předběžného opatření vznikne žalovanému či jinému účastníku řízení, kdy újma žalovaného či jiného účastníka řízení nesmí být zřejmě nepřiměřená výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobci. Protože nařízené předběžné opatření není přiměřené a zasahuje do práv třetí osoby, stěžovatel sám navrhl omezení své dispozice s odpovídající výší finančních prostředků na svém bankovním účtu do právní moci rozhodnutí ve věci samé, neboť neměl jinou možnost zajištění, které by bylo adekvátní. Dále stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily aktivní legitimaci stěžovatele k podání návrhu na nařízení předběžného opatření.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171). Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

8. V obecné rovině pak platí, že rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření může mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, a to zvláště tehdy, omezuje-li se jím, byť dočasně, vlastnické právo (konkrétně možnost dispozice s majetkem). Posouzení podmínek pro jeho vydání, příp. zrušení, je však především věcí obecných soudů, a Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud může takovéto jejich rozhodnutí podrobit přezkumu výlučně z těch hledisek, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. II. ÚS 343/02]. Uvedené platí obdobně i pro přezkum rozhodnutí o návrhu na zrušení již nařízeného předběžného opatření.

9. Předmětem námitek stěžovatele je zejména otázka, zda byly ze strany obecných soudů správně posouzeny podmínky pro další trvání předběžného opatření. Ústavní soud má v daném případě za to, že závěry obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích lze považovat za postačující a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jejich zrušení. Je také zřejmé, že napadená rozhodnutí nebrání stěžovateli v podání opětovného návrhu na zrušení předběžného opatření, v němž by mohl osvědčit, že jeho ponechání v platnosti v současném rozsahu dále neobstojí, ani v dobrovolném splnění vymáhané povinnosti, obzvláště za situace, kdy stěžovatel dle svého tvrzení vyčlenil předmětné prostředky na zvláštní účet, jehož zajištění svým návrhem na vydání předběžného opatření sám požadoval.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2220/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies