II. ÚS 2329/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky WBM EUROPE LTD, se sídlem Church Hill 103, E173BD Londýn, Spojené království, právně zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova 52, Třebíč, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 1. 7. 2016 č. j. 1 ZT 172/2016-37, a postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, v trestním řízení vedeném pod sp. zn. KRPA-168641-85/TČ-2015-001392, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla dne 15. 7. 2016 doručena ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhá ochrany proti shora uvedenému usnesení a postupu orgánů činných v trestním řízení v její trestní věci. Spatřuje v nich porušení svých základních práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Proti stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro zločin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Měla se ho dopustit tím, že v rámci své činnosti provozovala a spravovala webové stránky http://sledujufilmy.cz. Na ní měla vědomě a úmyslně, bez vědomí a souhlasu autorů, výrobců či nositelů autorských práv či jiné zákonné licence vložit a následně ponechat odkazy (tzv. embedded linky) za účelem umožnění přístupu k neoprávněným rozmnoženinám audiovizuálních děl a zvukově obrazovým záznamům umístěných na externích serverech. Poškozeným společnostem tímto jednáním měla způsobit škodu velkého rozsahu. Policejní orgán zahájil trestní stíhání proti stěžovatelce usnesením ze dne 16. 5. 2016 č. j. KRPA-168641-85/TČ-2015-001392.

3. Obhájce stěžovatelky, který ji zastupuje i v tomto řízení o ústavní stížnosti, podal proti tomuto usnesení stížnost. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "státní zástupce") ji však zamítl. Podle jeho názoru byla podána osobou neoprávněnou. Státní zástupce uvedl, že stěžovatelka zplnomocnila JUDr. MgA. Michala Šalomouna, Ph.D., k zastupování ve všech právních věcech v rozsahu práv a povinností podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Plnou moc za stěžovatelku podepsal její statutární orgán - pan Vlastimil Vachta. Po zahájení trestního stíhání stěžovatelky však vznikla kolizní situace, na kterou pamatuje § 34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"). Obviněné právnické osobě volí obhájce ten, kdo je oprávněn za právnickou osobu činit úkony v trestním řízení. Vlastimil Vachta, který je navíc jedinou známou osobou oprávněnou jednat za stěžovatelku, je v procesním postavení svědka v téže věci. Podle státního zástupce je proto s tímto jeho postavením neslučitelné, aby v téže věci obviněné právnické osobě volil obhájce. Protože není nikdo jiný, kdo by za ni mohl činit úkony trestního řízení, je nutné jí ustanovit opatrovníka podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Vlastimil Vachta jakožto svědek v téže věci tedy nemohl platně udělit plnou moc pro JUDr. MgA. Michala Šalomouna, Ph.D. Proto státní zástupce považoval stížnost jím podanou za stížnost podanou osobou neoprávněnou.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v tomto trestním řízení nejde o nic jiného než o soukromoprávní spor s autorskoprávní tematikou, který se má odehrávat u civilního soudu. Výklad předmětné autorskoprávní normy není jasný. Nelze přitom kriminalizovat chování kohokoli, kdo si normu vykládal jinak. O statutárním zástupci stěžovatelky Vlastimilu Vachtovi začaly orgány činné v trestním řízení najednou tvrdit, že má být v řízení slyšen jako svědek, což znemožňuje, aby za stěžovatelku jednal. To mu podle státního zástupce brání i ve volbě obhájce, kterého stěžovatelce zvolil. Je paradoxní, že celý tento postup byl vykonstruován až dodatečně. Ještě k výslechu dne 22. 6. 2016 jel Vlastimil Vachta se svým obhájcem jako zástupce stěžovatelky a nikoli jako svědek. Až teprve u tohoto jednání bylo policií vnucováno Vlastimilu Vachtovi procesní postavení svědka. Do té doby několik úkonů obhájce zpochybňováno nebylo. Státní zástupce se pokusil odstranit z obhajoby nepohodlného obhájce. Postup orgánů činných v trestním řízení, které účelově udělají ze statutárního zástupce svědka, aby mu znemožnily účastnit se aktivně trestního řízení, obhajovat obviněnou právnickou osobu a zvolit jí obhájce, je protiústavní a popírá právo stěžovatelky na obhajobu. Stěžovatelka proto také navrhla, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by orgánům činným v trestním řízení zakázal, aby v trestním řízení znemožňovaly zastoupení stěžovatelky panem Vlastimilem Vachtou a obhajobu stěžovatelky obhájcem JUDr. Michalem Šalomounem.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, pokud se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

7. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování; i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, jehož rozsah musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž se nevyžaduje podrobná odpověď na každý vznesený argument (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 555/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2295/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2423/15 ze dne 26. 8. 2015 a další).

8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Státní zástupce se opřel o § 34 odst. 4 a 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle kterých platí, že úkony v trestním řízení nemůže činit osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud je to v průběhu přípravného řízení zjištěno, státní zástupce musí vyzvat právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu. Pokud taková osoba neexistuje, soudce ustanoví právnické osobě opatrovníka. Podle Ústavního soudu se v této věci nedá hovořit o svévoli státního zástupce či zjevném porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, který by se zcela vymykal příslušnému procesněprávnímu rámci. Ten státní zástupce naopak plně respektoval. Ve svém usnesení také mimo jiné uvedl, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bude moci nově podat ustanovený opatrovník a to i prostřednictvím následně zvoleného obhájce. Tím spíše zamítavý výrok napadeného usnesení v limitovaném přezkumu jeho ústavnosti obstojí.

9. S ohledem na nutnou zdrženlivost Ústavní soud také neshledal protiústavním napadaný postup policejního orgánu, který v rámci trestního stíhání proti stěžovatelce označil pana Vlastimila Vachtu, jenž je současně statutárním orgánem stěžovatelky, za svědka. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavkem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména jestliže dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky, které vycházejí z příslušných procesních norem. Ústavní soud ostatně vycházel i ze skutečnosti, že pokud má stěžovatelka za to, že bylo porušeno její právo na obhajobu, bude mít v zahájeném trestním řízení dostatek možností ke zjednání nápravy tvrzených pochybení.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření (§ 80 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2329/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies