III. ÚS 2569/15

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. Z., zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, 110 00, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 6 Tdo 291/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 52/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. 4 T 4/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit v rozhodnutí vyjmenovaným poškozeným vzniklou škodu.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušil, v reakci na odvolací námitky obhajoby doplnil dokazování a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry dle stejné kvalifikace jako soud prvého stupně a odsoudil ho ke stejnému trestu. Trestná činnost spočívala v nakládání s úschovami klientů souvisejícím s realitní činností stěžovatele v rozporu se smlouvami uzavřenými s klienty (poškozenými). Celková výše škody činila téměř 11 milionů Kč. Odvolací soud uložil stěžovateli povinnost nahradit většině poškozených vzniklou škodu. Jeden poškozený byl zcela a jeden poškozený zčásti odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání stěžovatele namítající porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tvrzeném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v opomenutí důkazů a v nevypořádání se se všemi relevantními odvolacími námitkami dovolací soud odmítl, neboť uvedené vady v postupu odvolacího soudu neshledal.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") tím, že soudy jako orgány veřejné moci upřely právům stěžovatele ochranu a neprojednaly jeho věc nestranně a spravedlivě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno jednak tím, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, jednak tím, že odvolací soud neprovedl některé navržené důkazy a dostatečně se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a konečně mělo dojít též k porušení práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům.

Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů spočíval dle stěžovatele ve špatném hodnocení výpovědi tří poškozených, jakož i ve špatném hodnocení obsahu části smluv s nimi uzavřených, z nichž podle stěžovatele vyplývají jiné závěry, než ke kterým dospěl soud. Hodnocení těchto důkazů provedených odvolacím i dovolacím soudem je dle stěžovatele nesprávné a nepřesvědčivé.

Stěžovatel dále tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho námitkou, že v období, ve kterém se měl dopustit zpronevěry výběry hotovosti z účtu, vložil na účet finanční prostředky ve výši přesahující finanční prostředky vybrané, což zpochybňuje závěry soudů o zločinných úmyslech stěžovatele.

Stěžovatel dále rozporuje závěr soudu o tom, že převedl svou společnost na "bílého koně", kterého fakticky ovládal a uděloval mu pokyny k hotovostním výběrům a dalším finančním operacím.

Stěžovatel dále namítá vadu tzv. opomenutých důkazů, neboť tvrdí, že pro závěry o jeho vině byla důležitá právě výpověď svědka, na kterého převedl svou společnost, tato výpověď však byla dle stěžovatele nevěrohodná a bylo možno ji vyvrátit (resp. znevěrohodnit svědka) jinými důkazy, které však soud neprovedl.

Dle stěžovatele tak prvostupňový soud i odvolací soud porušily pravidla spravedlivého procesu hodnocením důkazů v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu a také opomenutím důkazních návrhů způsobilých přispět k řádnému objasnění věci.

Stěžovatel dále tvrdí porušení práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům s tím, že ačkoli měl i v písemné podobě připraven poměrně rozsáhlý závěrečný projev, nebyl mu dán dostatečný prostor pro jeho přednes. Stěžovatel uvádí: "senát odvolacího soudu mě poměrně razantně přiměl po krátké chvíli svůj proslov ukončit, s čímž jsem nakonec musel rezignovaně souhlasit".

Stěžovatel uzavírá, že v jeho věci nebyly řádně zjištěny veškeré relevantní skutečnosti související s jeho případem, a zároveň některé ze zjištěných skutečností nebyly soudy hodnoceny a brány v úvahu, tudíž nelze očekávat naplnění cíle trestního řízení, tedy náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Stěžovatel není ztotožněn se svým odsouzením, které je dle něj v rozporu se skutečným stavem věci a má za to, že jím navržené důkazy by prokázaly, že vinu za skutky uvedené v rozsudku nenese on, ale jiné osoby.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi uvádí, že není další instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. První skupinou případů jsou tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazovaní, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)]. Třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

Z výše popsaných případů stěžovatel namítá vadu tzv. opomenutých důkazů a vadu extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, avšak stěžovatelem namítané vady v napadených rozhodnutích neshledal.

Pokud jde o námitku opomenutých důkazů, je nutno zopakovat, že ústavní vadu opomenutého důkazu nepředstavuje sama skutečnost, že stěžovatelem navržený důkaz nebyl proveden, nýbrž teprve situace, v níž návrh na provedení důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut či zcela opomenut. V nyní posuzovaném případě však soud o důkazních návrzích rozhodl (což stěžovatel ani nepopírá) a zdůvodnil, proč jsou další důkazy nadbytečné (s. 9 - 10 rozsudku odvolacího soudu), přičemž v jeho závěrech nelze spatřovat jakýkoli exces.

Pokud jde o tvrzený nesoulad skutkových zjištění s vykonanými důkazy, je nutno připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu do procesu hodnocení důkazů zasahuje Ústavní soud pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013]. Jak ostatně uvedl již dovolací soud, za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Navzdory tomu, že stěžovatel takovýto postup popírá, nelze jeho argumentům přisvědčit. Při konfrontaci argumentů stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti s napadenými rozhodnutími a obsahem vyžádaného spisu nelze nijak zpochybnit závěr odvolacího soudu, že "skutková verze obhajoby je zjevně nevěrohodná, vnitřně rozporuplná a nelogická". Argumentací stěžovatele (na pozadí námitky extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy) se navíc dostatečně zabýval již dovolací soud, přičemž jeho závěrům (s. 12 - 14 rozhodnutí dovolacího soudu) nelze ničeho vytknout.

Jako další procesní pochybení pak stěžovatel namítá nedostatečné vypořádání se odvolacího soudu s odvolacími námitkami. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud nedostatečně zabýval jeho námitkou, že v období, ve kterém se měl dopustit zpronevěry výběry hotovosti z účtu, vložil na účet finanční prostředky ve výši přesahující finanční prostředky vybrané, což údajně zpochybňuje závěry soudů o "zločinných úmyslech" stěžovatele.

Ani uvedená námitka stěžovatele není důvodná. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, v čem spočívala trestná činnost stěžovatele, jsou jasně vymezeny dílčí útoky vůči jednotlivým poškozeným, na čemž nic nemůže změnit výše uvedená odvolací námitka stěžovatele. Odvolací soud jasně konstatoval, že "není sporu o tom, že všichni poškození podle výroku o vině utrpěli zjištěnou majetkovou ztrátu tím, že jim nebyla ve smluvně stanovené lhůtě ani později uhrazena příslušná peněžitá částka, na niž měli oprávněný nárok vyplývající z převodu vlastnického práva k nemovitosti". Soud jasně vyložil, že trestný čin zpronevěry je dokonán přisvojením si cizí věci, tj. s jejím naložením v rozporu s určeným účelem, a právě tento okamžik je rozhodný pro stanovení výše způsobené škody. Tímto okamžikem je dle soudu marné uplynutí smluvně sjednané lhůty, nevyplacení kupní ceny osobám poškozeným a její užití k jiným účelům. To pak dle soudu platí bez ohledu na skutečnost, zda a jak velký majetek společnosti se podařilo zachránit, neboť případné pozdější platby ve prospěch poškozených by mohly být posouzeny výlučně jako náhrada škody. Jak plyne ze soudního rozhodnutí, bylo dostatečně zjištěno, že ve všech dílčích útocích pokračující trestné činnosti stěžovatel smluvní podmínky pro výplatu prodejní ceny úmyslně porušil a výplaty sjednaných peněžních částek neuskutečnil. Uvedené závěry odvolacího soudu lze považovat za zcela dostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami stěžovatele, tudíž porušení práva na spravedlivý proces v tomto aspektu Ústavní soud neshledává. Rozhodnutí jasně vysvětluje, v čem trestná činnost spočívala, na základě jakých důkazů dospěl soud k závěru o úmyslu stěžovatele, resp. závěru o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry. Pokud jde o přezkoumávání samotných skutkových závěrů soudů a hodnocení důkazů, odkazuje Ústavní soud na limity svého přezkumu výše zmíněné.

Taktéž poslední námitce spočívající v tvrzeném porušení práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z protokolu z veřejného zasedání před odvolacím soudem (č. l. 3907 - 3912) vyplývá, že veřejného zasedání byl přítomen stěžovatel i jeho obhájkyně. Obhájkyně přednesla písemné odvolání a dále jej ještě ústně doplnila. Poté se vyjádřil stěžovatel, upozorňuje na rozpory v rozhodnutí soudu prvého stupně, pokud jde o výši škody ve vztahu ke konkrétním poškozeným, načež uvádí, že by se chtěl vyjádřit "k celému procesu", neboť v průběhu řízení před soudem prvého stupně se práva na "závěrečné vyjádření" vzdal. Předsedkyně senátu stěžovateli sděluje, že bylo jeho právem se závěrečné řeči vzdát, nyní v odvolacím řízení má prostor k tomu, aby doplnil odvolání. Stěžovatel konstatuje, že vše je uvedeno v odvolání a nemá, co by dodal (č. l. 3908). Po vyjádření státní zástupkyně a poškozených, resp. zmocněnců poškozených, soud doplňuje dokazování na návrh stěžovatele (stěžovatel nemá dle § 214 trestního řádu připomínek), jeden z důkazních návrhů se zamítá. Následují konečné návrhy, obhájkyně navrhuje rozsudek soudu prvého stupně zrušit a věc vrátit k novému projednání. Stěžovatel souhlasí se svou obhájkyní a navrhuje totéž (č. l. 3909).

Ze spisu je tudíž zřejmé, že stěžovateli byla dána možnost vyjádřit se k obsahu odvolání a případně jej doplnit, možnost vyjádřit se k nově provedenému důkazu, jakož i možnost formulovat závěrečný návrh. Podle § 203 odst. 3 trestního řádu "kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole" (srov. též Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2577-2578). Stěžovatel byl v celém řízení zastoupen advokátem, tudíž bylo možno proti jakémukoli případnému nestandardnímu postupu vznést námitku, stejně tak vznést námitku proti samotné protokolaci, byla-li by chybná. Nic takového ovšem ze spisu nevyplývá, ani není v ústavní stížnosti tvrzeno. Ústavní soud tak shledává námitku porušení ústavního práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentů stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2569/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies