II. ÚS 2548/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Stráž pod Ralskem, právně zastoupeného Mgr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem bří Škorpilů 44, Vysoké Mýto - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016 č. j. 4 Tdo 482/2016-28, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 cˇ. j. 2 To 110/2015-757 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2015 cˇ. j. 7 T 9/2014-712, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdil, že napadenými rozsudky došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), která jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V průběhu celého trestního řízení totiž nemohl vyslechnout poškozenou, jejíž výpověď z přípravného řízení byla rozhodujícím důkazem o jeho vině trestným činem znásilnění. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadená rozhodnutí trestních soudů.

2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Měl se ho dopustit tím, že od letních prázdnin roku 2012 do února 2014 za účelem vlastního sexuálního uspokojení násilím nutil nezletilou poškozenou, které ještě nebylo patnáct let a jejíž věk znal, k souloži a jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží. Podle krajského soudu byla stěžejním důkazem, o který opřel svůj závěr o vině, výpověď poškozené z přípravného řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a v souladu s § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v částce 300 000 Kč. Se zbytkem jejího nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Vrchní soud takto rozhodl poté, co předchozí odsuzující rozsudek vrátil krajskému soudu zpět k novému projednání a k doplnění dokazování. Mimo jiné dal krajskému soudu pokyn, aby znovu vyslechl poškozenou. Krajský soud tak ovšem neučinil. Odkázal na doporučení nevyslýchat poškozenou (a to i v nepřítomnosti obviněného), ke kterému se přiklonili soudní znalci z oboru psychologie, kteří zkoumali psychický stav poškozené. Její opakovaný výslech by na ni mohl mít negativní dopad. S ohledem na anamnézu řešení zátěžových situací sebepoškozováním a myšlenkami na sebevraždu nemohla být vystavena neúměrnému psychickému zatížení či stresu. Během řízení vypovídala celkově čtyřikrát (dvakrát před policejním orgánem a dvakrát před znalci - psychology). Bylo by proto zbytečně zatěžující ji znovu vyslýchat. Navíc nebylo vhodné u ní po téměř 19 měsících znovu vyvolávat nepříjemné vzpomínky na intenzivní zásah do její intimní oblasti. S ohledem na časový odstup by navíc mohlo dojít ke zkreslení popisovaných událostí. Vrchní soud přes svůj původní pokyn k výslechu poškození toto odůvodnění procesního postupu krajského soudu akceptoval. Dodal, že výslechu poškozené z přípravného řízení se zúčastnil tehdejší obhájce stěžovatele.

4. Rozsudek vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním. Nejvyšší soud ho napadeným usnesením odmítl. Ztotožnil se s důvody, o které se krajský a vrchní soud opřely při hodnocení nutnosti opakovat výslech poškozené. Nejvyšší soud také odkázal na skutečnost, že v přípravném řízení poškozená vypovídala za přítomnosti obhájce obviněného, který jí mohl klást otázky za přítomnosti pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí. Podle Nejvyššího soudu navíc vinu stěžovatele prokazovaly i další nepřímé důkazy.

5. Stěžovatel od počátku trestního řízení odmítá svoji vinu. Poškozená podle něj nevypovídala pravdivě. Obecné soudy mu znemožnily jí klást otázky. Nemohl proto vést efektivní obhajobu, protože poškozená byla jediným přímým svědkem obžaloby. Stěžovatel odkazuje na závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má podle něj právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobeˇ a dosáhnout předvolání a výslech svědku° ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědku° proti sobeˇ. Podle ESLP se musí výslech svědka uskutečnit za přítomnosti obžalovaného před soudem, který ve veřejném jednání rozhoduje o oprávněnosti obvinění proti němu. Tento soud musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě přímého pozorování jeho chování a reakcí. Obžalovanému musí být dána adekvátní příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobeˇ a kladl mu otázky. Tuto příležitost musí dostat budˇ v okamžiku výpovědi svědka nebo v pozdějším stadiu. V dané věci stěžovatel a jeho obhájce nemohli klást klíčové svědkyni potřebné otázky. Stěžovatel tak neměl možnost uplatnit své právo na obhajobu. Výpověď poškozené navíc nepodporovaly další přímé důkazy, nebo ucelená soustava nepřímých důkazu°. Proto nemohla být použita jako důkaz, na jehož základeˇ byl odsouzen.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. V nich trestní soudy došly k závěru, že se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění. Námitky stěžovatele obecně směřují pouze proti zjištěnému skutkovému stavu a proti procesu dokazování. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. A právě o takové hodnocení stěžovatel Ústavní soud žádá.

9. ESLP se otázkou čtení výpovědí nepřítomných svědků u hlavního líčení zabýval opakovaně. Principy shrnuté v judikatuře zejména velkého senátu jsou následující (viz rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a č. 22228/06 a rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10). Hlavním úkolem na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zhodnotit celkovou spravedlivost trestního řízení. Při tomto hodnocení je nutno zkoumat řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, a to s ohledem na práva obhajoby a na zájem veřejnosti a poškozených na řádném stíhání trestné činnosti, a je-li to zapotřebí, i na práva svědků. Použití výpovědí získaných ve fázi policejního prověřování a soudního vyšetřování jako důkazů však není samo o sobě neslučitelné s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud byla respektována práva obhajoby. Tato práva obvykle vyžadují, aby obviněnému byla poskytnuta dostatečná a řádná příležitost vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě - buď v době, kdy tento svědek podává svoji výpověď, nebo v pozdější fázi řízení.

10. Při posuzování, zda řízení jako celek bylo spravedlivé je v tomto kontextu nutno posoudit následující tři aspekty:
a) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu;
b) zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného; a
c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, že řízení jako celek bylo spravedlivé.

11. V nyní posuzované věci se Ústavní soud domnívá, že existovaly závažné důvody pro nepřítomnost poškozené u hlavního líčení. Jak krajský soud uvedl ve svém rozsudku, opakovaný výslech poškozené, která již čtyřikrát neznámým osobám popisovala jednání stěžovatele, by byl zbytečně zatěžující. Nebylo vhodné po takřka 19 měsících u poškozené znovu vyvolávat vzpomínky na pro ni nepochybně hodně stresující, nepříjemné a intimně vnímané události. Krajský soud přihlédl i k tomu, že s ohledem na časový odstup bylo reálné předpokládat, že by mohlo dojít ke zkreslení popisovaných událostí. Současně přihlédl ke stanovisku dvou znalců, kteří nedoporučovali opakovaný výslech poškozené u hlavního líčení. Vrchní soud s tímto odůvodněním i přes svůj původní pokyn k výslechu poškozené souhlasil. Se závěry krajského a vrchního soudu se poté ztotožnil i Nejvyšší soud. Ústavní soud nemá důvod tyto závěry obecných soudů zpochybňovat. Co se týče druhého kritéria, tak Ústavní soud poznamenává, že výpověď nepřítomné svědkyně představovala rozhodující důkaz o jeho vině. To ostatně uznává ve svém rozsudku i krajský soud. Proto je třeba zkoumat, zda obtíže tímto pro obhajobu vzniklé byly dostatečně kompenzovány jinými faktory.

12. Ústavní soud považuje za zvlášť podstatné, že stěžovatelův právní zástupce byl přítomen u výslechu nepřítomné svědkyně v přípravném řízení dne 5. 3. 2014. To je, jak poznamenává i ESLP, významná záruka vyrovnávající ztížené podmínky, za nichž pracuje obhajoba v důsledku připuštění čtení svědecké výpovědi v hlavním líčení (Schatschaschwili proti Německu, § 130). V některých případech ESLP neshledal porušení čl. 6 Úmluvy (dokonce takovou stížnost shledal zjevně neopodstatněnou), pokud obžalovaný a ani jeho obhájce nebyl výslechu v přípravném řízení přítomen, ale měl tu možnost (rozhodnutí ve věci Kopecký proti České republice ze dne 30. 3. 2010, č. 32456/04). Podle Ústavního soudu skutečnost, že stěžovatel, respektive jeho obhájce, měl možnost dané svědkyni klást otázky a byl přítomen u jejího výslechu společně s tím, že stěžovatel k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet veškeré námitky, se kterými se soudy vypořádaly, představuje dostatečný vyvažující faktor, který kompenzuje obtíže způsobené obhajobě v důsledku nepřítomnosti této svědkyně u hlavního líčení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1904/15 ze dne 19. 4. 2016). Její výpověď tak mohla představovat rozhodující důkaz o vině stěžovatele, protože v jejím případě byly splněny požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Řízení jako celek bylo spravedlivé.

13. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2548/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies