II. ÚS 20/14

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lasselsberger, s. r. o., sídlem Adelova 2549/1, Plzeň, zastoupené JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem, sídlem Purkyňova 43, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013 č. j. 23 Cdo 1108/2012-246, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Mgr. Jany Tempírové, advokátky, sídlem Václavské nám. 777/12, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i z rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 2. 2012 č. j. 8 Cmo 206/2011-176 a rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 2. 2011 č. j. 43 Cm 171/2007-132, se podává, že krajský soud zamítl rozsudkem žalobu, kterou podal první z právních předchůdců vedlejší účastnice (Mgr. Pavel Nádeníček, správce konkurzní podstaty úpadce Stavo artikel trade, a. s. v likvidaci) na zaplacení částky 17 117 610,11 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi zmiňovaným správcem konkurzní podstaty a Mgr. Ivou Nekvapilovou, která postoupila svou pohledávku na vedlejší účastnici po právní moci rozsudku vrchního soudu, byla dne 15. 7. 2009 uzavřena smlouva o prodeji pohledávek úpadce. O vstupu Mgr. Ivy Nekvapilové do řízení na místo původního žalobce rozhodl krajský soud usnesením ze dne 6. 8. 2009. Krajský soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení nebyla sporná výše pohledávky, výše úroku z prodlení ani počátek běhu úroku z prodlení. Sporným mezi účastníky řízení bylo to, zda žalovaná pohledávka zanikla započtením tak, jak tvrdí stěžovatelka. Stěžovatelka je od 1. 1. 2004 právní nástupkyní obchodních společností Keramika Horní Bříza, a.s., Chlumčanské keramické závody, a.s. a RAKO, a.s. Společnost Stavo artikel trade, a.s. dodala třem zmiňovaným právním předchůdkyním stěžovatelky v roce 2003 keramický obkladový materiál v celkové výši žalované pohledávky. Uvedené právní předchůdkyně stěžovatelky včetně stěžovatelky samotné svými dopisy z listopadu 2003 uznaly uvedené závazky k zaplacení kupní ceny s tím, že úhrada závazků bude řešena prostřednictvím institutu započtení. Likvidátor Stavo artikel trade, a. s. zaslal jmenovaným společnostem daňový doklad, přičemž nezpochybnil existenci splatných pohledávek právních předchůdkyň stěžovatelky vůči společnosti Stavo artikel trade, a. s. Likvidátor v návaznosti na tyto dopisy požádal o specifikaci předmětných pohledávek, kterou stěžovatelka likvidátorovi zaslala zpět. Usnesením ze dne 23. 12. 2003 č. j. 45 K 27/2003-284 byl na majetek společnosti Stavo artikel trade, a. s. prohlášen konkurs (tj. před zahájením řízení). Při soudním projednání věci dne 29. 6. 2010 vznesla stěžovatelka vůči žalované částce námitku započtení. Krajský soud dospěl k závěru, že projev vůle směřující k započtení pohledávek z listopadu 2003 učinila neoprávněná osoba, neboť stěžovatelka se stala právní nástupkyní tří výše jmenovaných společností až s účinností od 1. 1. 2004. Krajský soud však za řádný kompenzační projev považoval vznesení námitky započtení při ústním jednání dne 29. 6. 2010. Krajský soud konstatoval, že k zániku pohledávek započtením došlo zpětně ke dni střetu pohledávek, tj. ke dni 20. 12. 2003.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl vrchní soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně příslušenství. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu potud, že projev započtení učinila v roce 2003 osoba neoprávněná, a tudíž nedošlo k zániku pohledávek započtením. Pokud jde o námitku započtení učiněnou dne 29. 6. 2010 v ústním jednání před soudem, vrchní soud vycházel z právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4935/2008. V předmětné věci byl dlužníkem pohledávek úpadce, přičemž účinky konkurzu trvaly v době, kdy stěžovatelka uplatnila své pohledávky k započtení. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k započtení postupem podle § 529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a k zániku pohledávek tudíž nedošlo. Vrchní soud taktéž zdůraznil, že došlo k přechodu důkazního břemene na stěžovatelku ohledně tvrzení, že uznaný závazek vůči žalobkyni nemá, které však stěžovatelka neunesla.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem jako nedůvodné dle § 243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku při interpretaci § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nepostupoval v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť přijal takový výklad, který nešetří smysl a podstatu základního práva. Zákonodárce totiž v daném ustanovení stanovil, že započtení není přípustné jen proti majetku nalézajícímu se v konkurzní podstatě úpadce. Nejvyšší soud svévolně dovozuje, že pohledávka, vůči které započtení směřuje, je i nadále vázána na osobu úpadce (prvního postupitele). Konkrétně na to, že jde o pohledávku, kterou dlužník (v postavení věřitele) vůči tomuto úpadci má a kterou by před postoupením nemohl k započtení uplatnit právě proto, že úpadce je v konkurzu. Tímto Nejvyšší soud dovodil, že pro účely zániku jednostranným úkonem dlužníka směřujícím k započtením dle § 529 odst. 2 občanského zákoníku se na pohledávku pohlíží, jako by se stále nacházela v majetku prvního postupitele. Stěžovatelka se domnívá, že pokud pohledávka opustí konkurzní podstatu, nemůže se již jednat o kompenzaci vůči pohledávce v konkurzní podstatě, když tato v konkurzní podstatě není. Takovou pohledávku je pak nutno posuzovat mimo rámec ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatelka uzavírá, že svým výkladem Nejvyšší soud velmi nespravedlivě a v rozporu s výslovnou dikcí zákona zakládá stav, kdy pro adresáty norem začíná být závazné pravidlo dovozené Nejvyšším soudem, a nikoliv výslovné znění zákona. Výslovné znění zákona je tak dle stěžovatelky frapantně přehlíženo a extenzivním výkladem, který nemá oporu ani v civilistické doktríně ani v zákoně, jsou zakládána nečitelná a nejistá pravidla, která omezují soukromoprávní dispozice a vůli jednotlivců tam, kde to zákon výslovně nepředpokládá.

6. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy postupovaly ryze formalisticky, když dospěly k závěru, že přípisy směřující k započtení pohledávek z roku 2003 nemají právních následků, neboť projev vůle zde dle obecných soudů učinila osoba neoprávněná. Obecné soudy zde zvolily subjektivní a ryze formální výklad listin, kterými však původní dlužník a věřitel projevili svou vůli, čímž obecné soudy desinterpretovaly, překroutily a modifikovaly jejich vůli a nepřihlédly ke skutečné vůli směřující k zániku vzájemných pohledávek. Tímto jednáním Nejvyšší soud zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i do čl. 2 odst. 2, 3 a 4 a čl. 4 Listiny. Zároveň tímto postupem bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že byla plně úspěšná v řízení před krajským soudem, a tudíž nepodala opravný prostředek k soudu odvolacímu. Stěžovatelka tedy nebyla s to předpokládat ani plně procesně reagovat na změnu právního a skutkového názoru, k nimž dospěl vrchní soud. Stěžovatelka neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť odvolací soud neprovedl důkazy, které stěžovatelka k podpoře svých tvrzení navrhovala. V těchto případech má odvolací soud postupovat dle § 118a odst. 1, 2 a 3 ve spojení s § 205a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, nebo má provést navržené, ale soudem I. stupně neprovedené, důkazy dle § 213 odst. 4 občanského soudního řádu. Stěžovatelce tak byla postupem obecných soudů odebrána možnost se účinně a rovným způsobem domáhat svého práva a umělým procesním postupem byl nastolen stav, kdy stěžovatelkou včas označené důkazy nebyly z ryze formálních důvodů provedeny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. První námitka stěžovatelky směřuje vůči údajně nesprávné aplikaci § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání na pohledávku, která cesí opustila konkurzní podstatu, a tudíž dle stěžovatelky je možno na tuto pohledávku aplikovat institut jednostranného započtení dle § 529 odst. 2 občanského zákoníku. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemůže postupem podle § 529 odst. 2 občanského zákoníku dlužník použít k započtení vůči postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§ 526 občanského zákoníku), trvají-li v době, kdy by měl být učiněn úkon směřující k započtení, účinky konkursu prohlášeného na majetek postupitele podle zákona č. 328/1991 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 29 Odo 171/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4935/2008). Ústavní soud nemůže námitce stěžovatelky přisvědčit a plně se ztotožňuje s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, který tuto problematiku podrobně osvětluje. Ústavní soud považuje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu včetně napadeného rozsudku nejen za ústavně konformní, nýbrž také za zcela racionální ve vztahu k celkové logice institutu úpadku. Výklad, který v této souvislosti předkládá stěžovatelka, by umožňoval neodůvodněné zvýhodnění takového dlužníka, který namísto toho, aby svůj dluh po vyhlášení konkurzu uhradil do konkurzní podstaty, vyčkává se splněním svého závazku až do okamžiku, kdy je neuhrazená pohledávka (obvykle pod cenou) z konkurzní podstaty postoupena.

12. Stěžovatelka dále namítá formalistický postup obecných soudů při posuzování listin, kterými v roce 2003 byla projevena vůle věřitele i dlužníka ve vztahu k zániku pohledávek započtením. Ústavní soud neshledává postup obecných soudů formalistickým, neboť v okamžiku, kdy stěžovatelka učinila projev vůle ve vztahu k započtení pohledávek, nebyla ještě subjektem, který by byl oprávněn tento úkon učinit, tj. věřitelkou, tudíž učinila tento úkon předčasně. Vrchní soud znovu provedl dokazování listinami, kterými se stěžovatelka snažila prokázat zánik závazků započtením pohledávek. Z provedeného dokazování však odvolací soud dospěl k závěru, že souhlasné projevy vůle dotčených stran ohledně stěžovatelkou tvrzeného započtení nelze z uvedených listin dovodit. Z listin dle odvolacího soudu není zřejmé, že by stěžovatelka jednala za jiné subjekty. Stěžovatelka se prostřednictvím této své námitky v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud posoudil proces hodnocení důkazů tak, jak jej provedly obecné soudy, především pak vrchní soud. Ústavnímu soudu však nepřísluší takové posouzení provádět. Pouze v případě, kdyby právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá.

13. Stěžovatelka dále namítá, že neměla možnost se efektivně procesně hájit v průběhu odvolacího řízení, neboť jí nebylo umožněno provést důkazy na podporu svých tvrzení, v důsledku čehož neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Ústavní soud je nucen konstatovat, že v postupu odvolacího soudu nespatřuje ničeho, co by představovalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že civilní řízení je ve fázi odvolání limitováno zásadou neúplné apelace, z níž pramení omezená možnost navrhovat a provádět nové důkazy. Touto námitkou stěžovatelky se velmi podrobně zabýval napadený rozsudek Nejvyššího soudu, na jehož základě lze pro stručnost uvést to, že stěžovatelka byla krajským soudem poučena dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, a byla tedy vyzvána k tomu, aby označila další důkazy, eventuálně aby doplnila svá tvrzení k prokázání toho, že k zániku pohledávky započtením došlo, a byla poučena i o tom, že pokud tak neučiní, soud bude vycházet z důkazů do té doby provedených. Jelikož tedy byla stěžovatelka soudem prvního stupně takto poučena, a zároveň v dané věci nešlo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, působilo vůči ní omezení vyplývající z principu neúplné apelace. Z tohoto důvodu tedy nebylo procesně možné, aby stěžovatelka označila nové důkazy, jelikož tyto nejsou v odvolacím řízení za daných podmínek přípustné (nebyly splněny podmínky § 205a odst. 1 občanského soudního řádu). Pokud jde o absenci aplikace § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, tj. poučení účastníka řízení o tom, že soud má odlišný právní názor, které mělo být dle názoru stěžovatelky vrchním soudem použito, Nejvyšší soud uzavřel, že v dané věci nebylo nutné k tomuto poučení přistoupit, neboť pro objasnění skutkové stránky dané věci soudu postačily již poskytnutá tvrzení, a tudíž nebylo v souladu s ustálenou judikaturou ani nutné poučit stěžovatelku o jiném právním názoru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003 aj.). Ústavní soud neshledává tyto úvahy uvedené v napadeném rozhodnutí nikterak extrémními či nepřiměřenými.

14. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 20/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies