II. ÚS 2046/15

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dalibora Pospíšila, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2015 č. j. 12 Co 416/2014-151 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. dubna 2014 č. j. 17 C 14/2011-99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení a Adély Pospíšilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 14/2011-99 byl zamítnut návrh stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce) na zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejší účastnici - dceři stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalovaná) ke dni 1. 2. 2011 (výrok I.) a žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal zrušení své vyživovací povinnosti vůči vedlejší účastnici ke dni 1. 2. 2011, a to na základě tvrzení, z nichž dovozoval, že chování vedlejší účastnice vůči němu je nemravné a neodpovídá ani elementárním požadavkům slušného chování dcery k otci. Okresní soud provedl ve věci dokazování, na základě kterého dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice vůči stěžovateli chovala tak negativně a v rozporu s dobrými mravy, že by nebylo možno jí přiznat výživné dle § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění. Požadavek stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti proto soud neshledal důvodným. Výrok o náhradě nákladů řízení pak soud odůvodnil "charakterem tohoto soudního sporu" a důvody hodnými zvláštního zřetele dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které shledal v příbuzenském vztahu účastníků. Dále uvedl, že stěžovatel jako otec vedlejší účastnice nebyl v řízení úspěšný, vedlejší účastnice je však na něm závislá. Takto rozhodl okresní soud poté, co byl zrušen jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 2. 2012 č. j. 17 C 14/2011- 49; dle závazného názoru odvolacího soudu v projednávané věci okresní soud pochybil již v tom, že nárok stěžovatele zamítl proto, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke svým tvrzením, aniž by mu poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., tedy poučení o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých (konkrétních) tvrzení, která jsou mezi účastníky sporná. Stěžovatel měl být také poučen o následcích nesplnění této výzvy.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2015 č. j. 12 Co 416/2014-151 byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 14/2011-99 ve výroku I. potvrzen (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V projednávané věci nelze podle odvolacího soudu pominout to, že vztahy mezi účastníky prodělaly nepochybně delší vývoj a byly silně ovlivněny tím, že již v roce 1996 bylo rozvedeno manželství stěžovatele s matkou vedlejší účastnice, přičemž vedlejší účastnice byla svěřena do péče matky. Vedlejší účastnice tak již v době své nezletilosti vnímala přetrvávající konflikt svých rodičů, byla jím nepochybně ovlivněna a je jím ovlivněna i v době dospělosti. Pokud pak po více než 15 letech stěžovatel vedlejší účastnici vytýká, že s ním nekomunikuje, nejeví o něj zájem ani mu neprojevuje patřičnou úctu, nelze přehlížet, že také on byl konfliktem s matkou vedlejší účastnice ovlivněn natolik, že sám kontakt s dcerou nevyhledává a již se nesnaží o jakékoliv vstřícné kroky ani o nápravu vztahů. Zlepšení vzájemných vztahů, uvedl krajský soud, nepochybně neprospěla ani skutečnost, že stěžovatel vůči vedlejší účastnici popírá své biologické otcovství. Mezi účastníky tedy přetrvává stav vzájemného neporozumění, který nelze přičítat jen vedlejší účastnici. Stěžovatelem pak nebylo, nad rámec uvedených nedobrých vztahů účastníků, tvrzeno a tedy ani prokázáno, že by se vedlejší účastnice jednorázově či opakovaně zachovala vůči stěžovateli takovým způsobem, který by jednoznačně překračoval hranice obecné morálky. Odvolací soud tedy, stejně jako soud prvního stupně, neshledal překážku rozporu s dobrými mravy pro to, aby vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastnici, která studuje a není dosud sama schopna se živit, byla nadále plněna, proto napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrdil. Ve výroku II. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradu nákladů řízení částku 38 901,50 Kč (výrok I. rozsudku krajského soudu). Ve výroku II. krajský soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 651,50 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Stěžovatel má za to, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel byl vyloučen ze styku s vedlejší účastnicí a dále bylo provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že vedlejší účastnice si neplní vůči stěžovateli svoji zákonnou povinnost dbát svého rodiče. Právní závěry odvolacího soudu jsou postaveny na právním názoru, že jednáním vedlejší účastnice vůči stěžovateli nebyly porušeny dobré mravy. Odvolací soud opřel rozsudek o závěry, aniž by pro ně byla v předmětném soudním spisu jakákoli opora.

5. Odvolací soud i prvostupňový soud učinily závěr, že chování vedlejší účastnice vůči stěžovateli je mravné. Ačkoli dle přesvědčení stěžovatele bylo v řízení dostatečně prokázáno, že se vedlejší účastnice ke stěžovateli chová v rozporu s dobrými mravy (výslechy svědků, a to dokonce i matky vedlejší účastnice, bylo prokázáno, že se vedlejší účastnice se stěžovatelem již řadu let nestýká, nekomunikuje s ním, neinformuje jej o svých studijních výsledcích, nezasílá mu přání k svátku, narozeninám, Vánocům), soud prvního stupně se touto skutečností v odůvodnění rozhodnutí nezabýval, byť z listinných důkazů doložených samotnou vedlejší účastnicí vyplývá, že jedinou formou komunikace byl (po přerušení soudního řízení za účelem smírného vyřešení věci) jeden dopis vedlejší účastnice stěžovateli a několik e-mailů, jejichž smyslem bylo sdělit stěžovateli číslo účtu, na který má vedlejší účastnici zasílat výživné. Stěžovatel rovněž napadá hodnocení věrohodnosti účastnických výpovědí (svědek Chocholatý, matka vedlejší účastnice, manželka stěžovatele). Stěžovatel se neztotožnil ani s názorem soudu, že stěžovatel neprokázal, že by byl vyloučen z otcovství vedlejší účastnice. Soud se výše uvedenými skutečnostmi v rozhodnutí nezabýval, odůvodnění rozhodnutí nekoresponduje s provedeným dokazováním a není ani v souladu s pro soud prvního stupně závazným právním názorem odvolacího soudu, jak jej tento vyslovil ve svém rozhodnutí, jímž původní rozsudek soudu prvého stupně zrušil.

6. S ohledem na to, že se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s provedenými důkazy, nehodnotil je a nevyjádřil se k nim (zejména se to týká důkazů prokazujících skutečnost, že vedlejší účastnice o stěžovatele již několik let neprojevuje ani minimální zájem), navíc provedené důkazy interpretuje neúplně a nepřihlíží k nim (např. v případě svědka Chocholatého), zejména pak k těm, které tvrzení stěžovatele prokazují, má stěžovatel za to, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nezákonné. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné v zamítavém výroku potvrdil, přičemž se s žádnými z výše uvedených odvolacích důvodů (vytýkaných vad zejména pokud jde o hodnocení provedených důkazů) nevypořádal. Odvolací soud se podle stěžovatele konkrétně nevypořádal s následujícími skutečnostmi:

7. Pokud jde o námitku vyloučení stěžovatele ze styku s vedlejší účastnicí, touto se odvolací nezabývá vůbec, stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že toto vyloučení neprokázal; nesprávnost tohoto závěru opírá stěžovatel nejen o provedené dokazování včetně výslechu svědků, ale zejména o to, že tato skutečnost nebyla nikdy mezi účastníky sporná.

8. Pokud jde o námitky týkající se způsobu hodnocení svědeckých výpovědí soudem prvního stupně (zejména pokud jde o otázku věrohodnosti svědků), odvolací soud se podle stěžovatele touto námitkou vůbec nezabýval a učinil závěr, že stěžovatelem tvrzené negativní chování vedlejší účastnice k němu by "nedosahovalo intenzity překračující hranici dobrých mravů" a "nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice zachovala vůči stěžovateli způsobem, který by jednoznačně překračoval hranice obecné morálky" (přičemž ani hranici obecné morálky odvolací soud nijak pro účely svého rozhodování nedefinuje).

9. Stěžovatel namítá, že při odvolacím jednání opakovaně zdůraznil, že vedlejší účastnice se na jedné straně domáhá svých zákonných nároků na výživné, sama však své povinnosti z tohoto vztahu definované ustanovením § 857 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neplní a svým jednáním dala najevo, že je ani plnit nehodlá, a proto má stěžovatel za to, že není-li ve vztahu vyznačujícím se vzájemností (právy i povinnostmi na obou stranách) ze strany oprávněné, žádající o výživné, plněna reciproční povinnost dbát svého rodiče, pak tomuto rodiči nemůže být za dané situace uloženo jemu zákonem stanovenou povinnost v tomto recipročním (nenaplněném ze strany oprávněné) vztahu plnit. Ani s tímto argumentem stěžovatele se odvolací soud ve svém rozsudku nijak nevypořádal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

11. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Jak je uvedeno shora v části II, v ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a tudíž nesprávně zjistily skutkový stav věci. Zjištěný skutkový stav věci následně nesprávně právně posoudily, když dospěly k závěru, že jednání vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovateli není v rozporu s dobrými mravy.

14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

15. V předmětné věci se stěžovatel domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici od nového měsíce následujícího po podání žaloby. Obecné soudy žalobu stěžovatele zamítly. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal překážku rozporu s dobrými mravy pro to, aby vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastnici, která studuje a není dosud sama schopna se živit, byla nadále plněna. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že důvody pro změnu, resp. zrušení vyživovací povinnosti stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 2008 ve výši 5 000 Kč měsíčně stěžovatel netvrdil ve vztahu k podstatné změně poměrů (majetku, potřeb, výdělkových možností a schopností apod.) na straně stěžovatele či vedlejší účastnice, nýbrž jedinou překážkou pro další plnění vyživovací povinnosti podle jeho názoru bylo a je aktuální chování vedlejší účastnice vůči němu, které odporuje dobrým mravům (podle § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění). Krajský soud dále uvedl, že podstatné pro posouzení věci je, že pokud sám stěžovatel v rámci žalobních tvrzení uvedl a popsal chování vedlejší účastnice, v němž spatřuje důvody pro nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, i kdyby byla tato tvrzení bezezbytku prokázána, což se ovšem nestalo (odvolací soud zde odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně), nedosahovalo by popisované chování vedlejší účastnice intenzity překračující hranici dobrých mravů. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

16. Ústavní soud uvádí, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je věcí hodnotící úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dříve ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217). Ústavnímu soudu přísluší v takovém případě pouze zkoumat, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, výjimečně snad rovněž, že jejich formálně správné závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

17. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2046/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies