IV. ÚS 140/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Maršálkové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, AK se sídlem Rašínova 68, 760 01 Zlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 15 Co 230/2015-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. února 2015 č. j. 22 C 46/2014-66, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a porušení čl. 90 věty první Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 46/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného proti ní u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 EXE 689/2011 a Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 103 EX 08807/2011. Ministerstvo spravedlnosti její žádosti o peněžní satisfakci nevyhovělo, ale poskytlo jí zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. S tím stěžovatelka nesouhlasila a peněžní satisfakce ve výši 11 875 Kč s příslušenstvím se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala žalobou. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. I dle jeho hodnocení byla celková délka řízení (2 roky a 8 měsíců, počítáno ode dne 11. 5. 2011, kdy se stěžovatelka dověděla o blokaci bankovního účtu, do pravomocného skončení exekučního řízení dnem 27. 1. 2014) nepřiměřená s ohledem na skutečnost, že po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem nálezem ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1433/11, nemělo být v exekuci pokračováno, nicméně přihlédl k tomu, že exekuční řízení bylo vyvoláno chováním stěžovatelky. Obvodní soud hodnotil význam exekučního řízení pro stěžovatelku za naprosto okrajový a újmu vzniklou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě za natolik marginální, že dle jeho názoru bylo plně dostačující satisfakcí konstatování porušení práva učiněné žalovanou. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh exekučního řízení, které bylo proti ní zahájeno dne 3. 3. 2011 k návrhu EOS KSI Česká republika, s. r. o., pro vymožení částky ve výši 16 958,50 Kč s příslušenstvím, exekučním titulem bylo rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 163232/2005-6371. O vedeném správním řízení stěžovatelka nevěděla (rozhodnutí ČTÚ bylo doručováno procesnímu opatrovníkovi) a bezprostředně poté, co se o existenci exekučního titulu dověděla, podala proti němu ústavní stížnost. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a nálezem ze dne 8. 11. 2011 rozhodnutí ČTÚ zrušil. Stěžovatelka podala dne 25. 11. 2011 návrh na zastavení exekuce, kterému bylo pravomocně vyhověno až dnem 19. 6. 2013, pokud šlo o náklady řízení až dnem 27. 1. 2014. Stěžovatelka byla přesvědčena o tom, že v řízení o návrhu na zastavení exekuce došlo k neodůvodněným průtahům, neboť namísto toho, aby po kasačním zásahu Ústavního soudu byla exekuce neprodleně zastavena, stalo se tak až po devatenácti měsících, kdy navíc po celou tuto dobu byl na základě exekučního příkazu zablokovaný její účet vedený u Komerční banky. Stěžovatelka požádala Ministerstvo spravedlnosti o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 875 Kč a zdůraznila, že k průtahům v řízení o návrhu na zastavení exekuce nikterak nepřispěla. Ministerstvo spravedlnosti však dospělo k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tentýž závěr sdílely i Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze.

4. Stěžovatelka označila za nesprávný závěr obecných soudů, že si vedení exekučního řízení způsobila sama, neboť k tomuto nebylo vedeno žádné dokazování, ona sama si není žádného dluhu vědoma a do dnešního dne (tj. do konce roku 2015) jí nebyla uložena povinnost cokoliv zaplatit. Za podstatné však považovala, že si nestěžovala na vedení exekučního řízení jako takového, ale pouze na to, že po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem trvalo exekučnímu soudu nepřiměřeně dlouho, než rozhodl o návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka je přesvědčená o nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. obecnými soudy v její věci a v tomto směru odkázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Z důvodové zprávy vyplývá doporučení aplikačním orgánům přihlížet k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývají nejen další kritéria k posouzení přiměřenosti délky vnitrostátního řízení, ale též závěr, že v případě nepřiměřených délek řízení ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Stěžovatelka též odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí ESLP, ze kterých lze vysledovat trend v podobě zvyšování částek, které tento soud přiznává jako náhradu nemateriální újmy, a zejména poukázala na věc Srncová proti České republice (stížnost č. 41205/11). V této věci byla jmenované přiznána na vnitrostátní úrovni suma představující jednu třetinu částky požadované žalobou, po podání stížnosti k ESLP však získala další zadostiučinění, což v souhrnu představovalo částku téměř dvojnásobnou, než původně požadovala.

5. Stěžovatelka dále argumentovala k výši jí požadovaného zadostiučinění, zdůraznila, že průtahy při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce trvaly na jednom stupni soudní soustavy téměř devatenáct měsíců, celkově na dvou stupních soudní soustavy více než dva roky, řízení nepatřilo mezi složité, neboť exekuční soud po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem nemusel provádět žádné další dokazování a exekuci mohl zastavit v řádu týdnů. Stěžovatelka rovněž svým jednáním nikterak nepřispěla k průtahům a význam řízení pro ni nebyl zanedbatelný či dokonce okrajový, neboť do doby pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce de facto exekuci stále čelila, neboť nemohla nakládat se svým majetkem, když její bankovní účel byl blokován. Stěžovatelka se též ohradila proti konstatování soudu, že se pokusila vytěžit z vlastního protiprávního jednání bezpracný finanční prospěch - takový závěr nebyl ničím podložený a stěžovatelka jej vnímá jako hrubě urážlivý, zasahující do její osobnostní sféry.

6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

7. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 8. 2016 plně odkázal na důvody uvedené v ústavní stížností napadeném rozsudku. Uvedl, že stěžovatelka argumentuje porušením řady svých ústavně zaručených práv, aniž by porušení relevantně odůvodnila a specifikovala. Obsahem ústavní stížnosti je tak pouze její nesouhlas s tím, že jí nebylo poskytnuto zadostiučinění ve formě finanční náhrady. Městský soud v Praze připomněl, že v řízení bylo shledáno porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě a vedlejší účastník jí také zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou konstatování porušení práva poskytl, což soudy obou stupňů považovaly za dostačující a své stanovisko řádně odůvodnily.

9. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřila, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.

10. V replice ze dne 31. 8. 2016 stěžovatelka uvedla, že její ústavně právní argumentace prolíná celou ústavní stížností, včetně odkazů na relevantní judikáty ESLP, naopak Městský soud v Praze, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník neodůvodnili, v čem by měl být případ stěžovatelky výjimečný natolik, že si nezasluhuje odškodnění v penězích, když navíc požadovaná částka není částkou nikterak závratnou. Stěžovatelka opakovaně vytkla Městskému soudu v Praze, že nereagoval na jí zmíněný případ Srncová proti České republice, a ohradila se proti označení, že je dlužník, neboť je přesvědčena o tom, že telefonnímu operátorovi žádnou částku nedluží.

11. Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a její přípustnosti přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů.

12. Rozhodováním obecných soudů o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení ve smyslu § 31 a zákona č. 82/1998 Sb., se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a základní kritéria, jež lze v souladu s jeho dosavadní judikaturou považovat za relevantní pro ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí shrnul a zpřehlednil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 [N 45/64 SbNU 551 (561-566)]. Na tomto místě lze připomenout vymezení tří kroků, z nichž se rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním z nich je zjištění, zda došlo k průtahům v řízení, tj. k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba následně posoudit, zda v jeho důsledku vznikla žadateli (žalobci) nemateriální újma. Posouzení existence případně vzniklé újmy musí být vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností, nicméně v souladu s judikaturou ESLP, respektovanou a sledovanou též Ústavním soudem, se zde uplatní pevná, byť vyvratitelná, domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovouto újmu působí, aniž by v tomto směru žadatel (žalobce, stěžovatel) musel předkládat jakékoliv důkazy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 201, N 165/62 SbNU 449 (457-458)]. Jsou-li splněny tyto dva uvedené předpoklady, musí být rozhodnuto o formě zadostiučinění a jeho výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy.

13. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb.), a proto Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 901/12 ze dne 17. 5. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 (U 6/72 SbNU 593), usnesení sp. zn. I. ÚS 3902/14 ze dne 11. 8. 2015 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Takovéto řešení v případech, kdy účastníku řízení vznikne v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, nezpochybňuje ani ESLP (srov. např. rozsudky ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96, či ve věci Klepetář proti České republice stížnost č. 19621/02). I zde však platí, že přiznaná forma zadostiučinění má být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilá plnit jak svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti, tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jinými slovy vyjádřeno, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy, a proto zvláště v těchto případech je povinností obecných soudů, aby učiněný závěr ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodnily a uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k této nejnižší formě zadostiučinění.

14. V projednávaném případě obecné soudy připustily, že celková délka exekučního řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako povinná, byla - s přihlédnutím ke skutečnosti, že po zrušení exekučního titulu nemělo být v řízení pokračováno - nepřiměřená. Dovodily rovněž vznik její nemajetkové újmy, a pokud šlo o formu, v jaké by měla být poskytnuta přiměřená satisfakce, shodly se na tom, že konstatování porušení práva žalovanou postačí. Stěžovatelka se závěrem o poskytnutí nepeněžního zadostiučinění nesouhlasila, a Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na to, zda napadená rozhodnutí netrpí ve vztahu k závěru o přiznané formě přiměřeného zadostiučinění vadou nepřezkoumatelnosti.

15. Právo na odůvodnění rozhodnutí (a jemu odpovídající povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit), jakožto součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, vyplývá z kautel právního státu. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se, v důsledku porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, právní závěry soudu ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy (srov. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, N 24/7 SbNU 153, ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, 153/2004 Sb., N 15/32 SbNU 131, či ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03, N 102/34 SbNU 79 a další).

16. Při rozhodování o poskytnutí morální satisfakce je podle Ústavního soudu rovněž vhodné vyjít též z kritérií využívaných pro případ stanovení výše finanční satisfakce, jak vyplývají nejen z judikatury Nejvyššího soudu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010), ale též z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (zejména složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Pokud by totiž posouzení těchto kritérií mělo být vyžadováno jen za situace, kdy je rozhodnuto o poskytnutí finanční kompenzace (tj. ve vztahu k její výši), byla by ad absurdum při rozhodnutí (toliko) o morální satisfakci aprobována libovůle rozhodujícího orgánu spočívající v tom, že by konkrétní okolnosti případu nemusely být vůbec brány v úvahu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015, dostupný na http:nalus.usoud.cz).

17. V projednávané věci obecné soudy při úvaze o formě poskytnuté satisfakce hodnotily význam exekučního řízení, chování poškozené, závažnost újmy jí vzniklé a okolnosti, které vedly k nařízení exekuce.

18. Při hodnocení významu exekučního řízení, který ve stěžovatelčině případě označily za "naprosto okrajový", vycházel Obvodní soud pro Prahu 2 z obecného hodnocení exekučního řízení jako méně významného ve srovnání s jinými druhy řízení, kterým ESLP ve své judikatuře přikládá zvýšený či mimořádný význam pro jeho účastníky (např. řízení o omezení osobní svobody jednotlivce, opatrovnické řízení, řízení v pracovněprávních věcech, ve věcech osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkající se zdraví či života). Újmu stěžovatelce vzniklou pak Obvodní soud pro Prahu 2 označil za marginální. Ústavní soud závěry obvodního soudu respektuje, nicméně podotýká, že v daných souvislostech zůstala zcela opomenuta námitka stěžovatelky uplatněná jak v žalobě, tak i v odvolání (zopakovaná i v ústavní stížnosti), a to, že po celou dobu, kdy po zrušení exekučního titulu bylo rozhodováno o jejím návrhu na zastavení exekuce, měla obstaven bankovní účet a nemohla nakládat se svým majetkem. Ústavní soud však nepovažoval absenci reakce soudů za důvod ke svému zásahu, neboť ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, jehož součástí byl i spis příslušného soudního exekutora (v el. podobě na CD, č. l. 62), se podává vyjádření Komerční banky, podle kterého představoval zůstatek na příslušném bankovním účtu stěžovatelky ke dni 19. 4. 2011 částku ve výši 482,92 Kč. Vzhledem k bagatelní výši předmětné částky tak lze verifikovat závěr obecných soudů o tom, že újma způsobená stěžovatelce tím, že po dobu vedení exekučního řízení nemohla nakládat s prostředky na svém bankovním účtu, byla nevýznamná. V souvislostech daného případu Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka čelila i exekučnímu příkazu prodejem movitých věcí, nicméně k realizaci této formy exekuce soudní exekutor nepřistoupil; ani stěžovatelka v tomto směru ničeho nenamítala.

19. Chování poškozené hodnotily soudy obou stupňů pouze ve spojení s okolnostmi vedoucími k nařízení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 2 poukázal na to, že stěžovatelka si vedení exekučního řízení zapříčinila tím, že svůj dluh vůči telefonnímu operátorovi neuhradila, lehkovážně se nezdržovala na adrese uvedené v centrální evidenci obyvatel a vyloučil i úvahu o jakékoliv nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť šlo o nucený výkon rozhodnutí. Městský soud v Praze k odvolacím námitkám stěžovatelky poukázal na nosné rozhodovací důvody kasačního nálezu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1433/11) a dodal, že pokud stěžovatelka svým vlastním postupem (pozn. ÚS: ve správním řízení) riskovala, že se do její dispozice nemusí dostat pro ni významné zásilky, nemůže se nyní dovolávat fatálního významu pro její osobu řízení o výkon rozhodnutí ve výši necelých 17 tisíc. Kč. Úvahy obecných soudů nepochybně odráží jedinečnost stěžovatelčina případu v jeho celku, nicméně nevyplývá z nich hodnocení stěžovatelčina chování v době po zrušení exekučního titulu, tj. závěr, zda svým chováním nepřispěla k nepřiměřené délce řízení, případně v jaké míře. Hodnotící kritérium o chování poškozené v relevantní části exekučního řízení úvahy obecných soudů nenaplnily. Ani toto zjištění však nevedlo Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že nepřiměřenou délku exekučního řízení (a to i v době po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem do rozhodnutí o zastavení řízení, resp. do doby do rozhodnutí i o nákladech řízení) přičítaly obecné soudy výhradně orgánům veřejné moci.

20. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí o nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení jsou přezkoumatelná, neboť je z nich dostatečně zřejmé, na základě jakých kritérií a jakým způsobem byly hodnoceny konkrétní okolnosti případu. Závěr obecných soudů o formě poskytnuté satisfakce nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymyká smyslu a účelu dané právní úpravy, neboť nárok na peněžní satisfakci nelze považovat za paušální (a to ani podle kritérií zastávaných ESLP), na niž by měl poškozený vždy automaticky nárok, nýbrž - jak již bylo uvedeno shora - vždy je třeba nezbytné sledovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 140/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies