IV. ÚS 2704/15

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Roberta Keresteše, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 19 EC 45/2014-212 ze dne 8. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. (dále jen "Intergram"), částku 6 743,09 Kč s přísl.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se jako kolektivní správce autorských práv vůči stěžovateli domáhal vydání bezdůvodného obohacení, neboť stěžovatel ve své provozovně zpřístupňoval díla, umělecké výkony či záznamy veřejnosti prostřednictvím jednoho rádia a čtyř reprobeden, aniž by mu bylo ze strany žalobce uděleno oprávnění k výkonu tohoto práva výkonných umělců a výrobců záznamů. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce je ve věci aktivně legitimován a má právo vlastním jménem hájit zájmy výkonných umělců i uplatňovat požadavek na vydání bezdůvodného obohacení. Soud dále dospěl k závěru, že v provozovně byla šířena reprodukovaná hudba, přičemž tvrzení stěžovatele, že se jednalo o "svobodnou hudbu", nebylo prokázáno.

Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu je nepředvídatelné, je projevem libovůle a soud se nevypořádal s jeho námitkami, zejména ohledně výše přiměřené odměny, zneužití monopolního postavení společnosti Intergram, námitkou ohledně uplatnění výše režijní srážky, námitkou, že společnost Intergram si soudně vymožené bezdůvodné obohacení nechává a rozúčtovává je jenom mezi zastoupené nositele práv, a námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků, jakož i průběh řízení před soudem je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a i vyžádaného soudního spisu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud dále konstatuje, že sporná částka má bagatelní výši, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.

Je si třeba uvědomit, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení stěžovatel namítá, není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě majetkové). V případě bagatelních částek (do 10 000 Kč) pak občanský soudní řád v § 202 odst. 2 nepřipouští odvolání.

V takových případech je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudů, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ se však v této věci nejedná.

Ústavní soud dodává, že každý případ posuzuje individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům věci. Pokud jde o projednávanou věc, dospěl k závěru, že materiální předpoklady věcného přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu dány nejsou (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu se shodnou problematikou sp. zn. II. ÚS 1611/14, IV. ÚS 3648/15, III. ÚS 2041/15).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2704/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies