III. ÚS 3054/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Jiřím Zoubkem, LL.M., advokátem, sídlem Naardenská 665/1, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2016 č. j. 6 To 216/2016-179 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. dubna 2016 č. j. 1 PP 81/2016-148, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora označeným usnesením rozhodl, že podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a contrario za užití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 32 T 9/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 5 To 60/2013, se zamítá. Dále rozhodl, že podle § 90 odst. 1 a contrario tr. zákoníku se nabídka záruky poskytnutá konkretizovanými osobami nepřijímá.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ke stěžovatelově (instanční) stížnosti usnesení obvodního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 88 odst. 1, 3 tr. zákoníku a contrario žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 32 T 9/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 5 To 60/2013, se zamítá. Stížnost Veroniky Schwablíkové městský soud podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl, neboť byla podána osobou neoprávněnou.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nedocenily význam skutečnosti, že ředitel věznice, do níž byl za účelem výkonu trestu odnětí svobody zařazen, připojil k jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody kladné stanovisko, v němž prognózu resocializace označuje za reálnou a upozorňuje na udělení patnácti kázeňských odměn. Stěžovatel uvádí, že pro případ podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody má zajištěné zaměstnání. Nabyl též osvědčení o získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání pod odborným dohledem, přičemž v období výkonu trestu odnětí svobody úspěšně absolvoval akreditovaný kvalifikační kurz "sanitář". Tvrdí, že si vybudoval stabilní rodinné zázemí. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že pro splnění podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vykonal v rámci svých možností maximum.

5. Oba soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že policejní orgán usnesením ze dne 16. 3. 2016 č. j. KRPA-17205-30/TČ-2016-001476 zahájil trestní stíhání stěžovatele pro skutek spočívající v tom, že si měl v období od dubna 2015 do 16. 10. 2015 ve výkonu trestu odnětí svobody opatřit a v prostorách věznice neoprávněně používat mobilní telefon ke komunikaci s osobami jemu blízkými, a tím se dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Městský soud podle názoru stěžovatele porušil zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, podle které každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. V daném případě městský soud hleděl na stěžovatele jako na osobu, jejíž vina již byla vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

6. Soudy též uplatnily identické argumenty, jimiž nalézací soud a soud odvolací odůvodňovaly v roce 2013 uložení sedmiletého trestu odnětí svobody. K okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, dovozuje dále stěžovatel, je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu (§ 39 tr. zákoníku), avšak není právně přípustné jejich opětovné zohlednění v rámci rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu, neboť by tím došlo k nepřípustnému porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Takový zákaz lze dovodit z obecného ústavního principu ne bis in idem, obsaženého v článku 40 odst. 5 Listiny.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4), popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). I přes poukaz na ustanovení Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.

10. Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval již dříve [k tomu například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. dikce "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku).

11. Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

12. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14 a ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.

13. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

14. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem, neboť považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu odnětí svobody (navíc se odvíjející z již neaktuálních osobních poměrů) za rozhodující, ačkoli jej zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života, porušily zásadu presumpce neviny a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.

15. Stěžovatelova argumentace však ústavněprávní roviny nedosahuje.

16. Ústavní soud z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele ("celkem třináct konfliktů s trestním zákonem", stěžovatel se "téměř čtvrt století dopouští trestné činnosti") nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.

17. Není pochyb, že stěžovatel splnil tzv. časovou podmínku podmíněného propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

18. Pokud jde o první předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů (o čemž svědčí zmiňované hodnocení ředitele věznice) a byl patnáctkrát kázeňsky odměněn.

19. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že orgány činné v trestním řízení nemohly - s ohledem na zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu) - uplatnit přímo argument trestné činnosti stěžovatele, aniž by vyčkaly právní moci eventuálního odsuzujícího rozsudku pro další trestný čin (srov. mutatis mutandis Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2330, Růžička, M.: Komentář k trestnímu řádu. § 308. ASPI LIT16126CZ, případně Stanovisko č. 15/1999 Sb. v. s. NSZ k postupu státního zástupce v případě spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání).

20. Ústavní soud považuje za významné, že přestože městský soud v odůvodnění svého usnesení rozvinul ohledně interpretace předmětné okolnosti úvahu nevýstižnou, resp. zavádějící, je současně zjevné, že v rozhodném směru uplatnil názory standardní, které k identickému výsledku postačují (viz níže). Ostatně k témuž rezultátu dospěl i soud obvodní, aniž by se k podobným úvahám, jež stěžovatel kritizuje, uchýlil.

21. Dlužno připomenout, že kritérium "prokázání polepšení" (§ 88 odst. 1 tr. zákoníku) zahrnuje kromě bezúhonnosti ve smyslu absence naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo správního deliktu též "bezúhonnost" v rovině "civilní", ve smyslu respektování norem občanských či společenských, aniž by zde byl nezbytný průmět do poměrů trestněprávních či správně sankčních. Jinak řečeno, i nedostatek této občanskoprávní bezúhonnosti je způsobilý založit důvod zohlednitelný v rámci rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu. Jestliže popis jednání stěžovatele, které státní zástupce předestřel - alespoň v minimální míře - s poukazy na konkrétní důkazní prameny, implikuje možnost porušení i "ne-trestních" norem, není pro zásah Ústavního soudu důvod, jenž - se zřetelem k výše konstatovaným omezením ústavněprávního přezkumu - by byl dostatečně závažný.

22. Soudy zároveň konstatovaly, že nebyl splněn druhý předpoklad podmíněného propuštění, tedy že odsouzený povede v budoucnu řádný život. Tuto skeptickou prognózu zdůvodnily soudy faktem, že stěžovatel se po předchozím podmíněném propuštění dopustil série další trestné činnosti, a to i ve zkušební době, která "jej přivedla na sedm let do vězeňského zařízení". Odtud soudy ústavněprávně udržitelným způsobem dovodily, že vykonané tresty se svým výchovným účinkem míjejí a stěžovatele od recidivy neodrazují.

23. Podle obvodního soudu "rizikově působí" též vysoké dluhy stěžovatele, které "by mohl opět řešit" majetkovou trestnou činností.

24. Úvaha soudů, že obě zákonné podmínky, uvedené v návětí ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve vztahu konjunkce (viz spojka "a"), a obě tedy musí být splněny současně, je správná. Z toho vyplývá, že k zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění postačuje nesplnění byť jednoho předpokladu.

25. Přihlédnutí k předchozím odsouzením osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k předchozím odsouzením není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.

26. Ústavní soud pokládá za vhodné připomenout, že z principu oficiality trestního řízení a z obecného účelu trestání, sledujícího v demokratickém právním státě také resocializační cíle, lze dovodit povinnost soudů zabývat se vždy oběma výše naznačenými podmínkami podmíněného propuštění, a to ve vzájemných souvislostech. Za porušení principu spravedlivého procesu by mohlo být pokládáno, pokud by soud při hodnocení podmínek podmíněného propuštění nezvažoval obě zákonné podmínky, a pokud by jejich váhu posoudil extrémně vadně.

27. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k takovému porušení spravedlivého procesu nedošlo a odůvodnění napadených rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí.

28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 3054/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies