III. ÚS 2836/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 30 Cdo 952/2016-268, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. července 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. května 2015 č. j. 7 C 219/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní korporace KLAS, opravárensko výrobní družstvo Kroměříž, sídlem Kaplanova 1763, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádal o zrušení rozhodnutí obecných soudů specifikovaných v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

2. Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 219/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhá, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit mu nemajetkovou újmu ve výši 8 000 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 7 C 219/2014-57 mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 90% a byl mu ustanoven právní zástupce. Proti výroku o osvobození podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 10. 2014 č. j. 59 Co 484/2014-71 napadený výrok potvrdil. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním a poté podal návrh na přerušení řízení (podáním ze dne 7. 5. 2015) a návrh na určení lhůty k provedení úkonu (podáním ze dne 14. 5. 2015). Usnesením ze dne 19. 5. 2015 č. j. 7 C 219/2014-146 okresní soud stěžovatelův návrh na přerušení řízení zamítl (výrok I.), dovolací řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), neboť neshledal splnění podmínek pro přerušení řízení a stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ve výši 200 Kč za podané dovolání (v odůvodnění též připomenul, že stěžovateli byl ustanoven právní zástupce ex offo, jeho ustanovení nadále trvá, a že stěžovatel nedokáže správně aplikovat jednotlivá ustanovení zákona a toto jeho nepochopení má pak za následek zahlcování vedeného spisu právně irelevantními podáními). Proti výroku I. podal stěžovatel námitky a proti výrokům II. a III. podal odvolání, právní zástupce posléze rozšířil odvolání i na výrok I. Krajský soud usnesením ze dne 14. 7. 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 potvrdil výrok o zastavení dovolacího řízení a výrok o náhradě nákladů řízení zrušil. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které sám sepsal s tím, že bude doplněno "skrze posléze ustanoveného advokáta" a klasifikoval ho jako tzv. blanketní. Současně požádal o ustanovení advokáta a o osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 16. 9. 2015 č. j. 7 C 219/2014-207 okresní soud obě žádosti zamítl a také toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním; krajský soud usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 59 Co 409/2015-240 prvostupňové usnesení potvrdil. Poté okresní soud usnesením ze dne 30. 11. 2015 č. j. 7 C 219/2014-243 zastavil dovolací řízení proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 a zastavil i řízení ve věci samé; obojí pro nezaplacení soudních poplatků. V odvolací lhůtě stěžovatel podal prostřednictvím určeného právního zástupce odvolání a soudní poplatek za dovolání uhradil, a proto okresní soud výrok o zastavení dovolacího řízení zrušil. Usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 952/2016-268, 30 Cdo 953/2016, Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 59 Co 264/2015-167 odmítl. V odůvodnění připomenul, že stěžovatel podal dovolání s tím, že bude posléze doplněno, že však z obsahu spisu vyplývá, že tento slib nebyl naplněn. V další části odůvodnění Nejvyšší soud popsal předpoklady přípustnosti dovolání a uzavřel, že obsah stěžovatelova dovolání v blanketní formě jim nevyhovuje, zejména neobsahuje údaje o konkrétním důvodu, pro který by dovolání mělo být přípustné; poté uvedl, že stěžovatel je zastoupen zástupcem z řad advokátů a že zákonná lhůta k případnému doplnění tohoto dovolání již uplynula.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu postup při odmítnutí dovolání, jež podle jeho názoru obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, mělo být proto podrobeno věcnému přezkumu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a sp. zn. II ÚS 3876/13 o přílišném formalismu při posuzování podmínek přípustnosti dovolání. Dále upozorňuje na pochybení okresního soudu, který mu vyměřil soudní poplatek, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1031/2014.

4. Pro případ, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta, žádal stěžovatel přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. S ohledem na předmět řízení vymezený petitem ústavní stížnosti je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (bod 8.) a ve vztahu k usnesením okresního soudu a krajského soudu (body 9. a 10.).

7. Jak vyplývá ze spisu okresního soudu, stěžovatel podal dovolání, které sám zpracoval, označil ho za tzv. blanketní a přislíbil jeho doplnění (č. l. 175). Okresní soud ho, spolu s dalšími podáními, zaslal právnímu zástupci stěžovatele; dovolání však doplněno nebylo.

8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání (viz bod 7.) vyplývá, že jeho podání trpí vadami, pro které ho Nejvyšší soud důvodně odmítl. Přesvědčení stěžovatele o tom, že jeho dovolání obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (bod II.2 ústavní stížnosti), je v rozporu s obsahem dovolání. V tomto směru přetrvává stav, který Ústavní soud vyhodnotil již v odůvodnění usnesení ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1330/15: "Z procesního postupu stěžovatele je zřejmé, že byť mu byl rozhodnutím okresního soudu v řízení o jím podané žalobě na zaplacení nemajetkové újmy k ochraně jeho procesních práv určen advokát, sám podniká v předmětném řízení ke své újmě řadu procesních úkonů, které jsou chaotické, neuvážené a ve svém důsledku pro stěžovatele i kontraproduktivní."

9. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu.

10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k tomuto rozhodnutí o ústavní stížnosti již nepřicházelo v úvahu rozhodování o žádosti nahradit stěžovateli náklady řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2836/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies