III. ÚS 2167/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky KDT - development, s. r. o., sídlem Mánesova 1379/61, Praha 2, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 23 Cdo 4833/2015-114 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2015 č. j. 29 Co 229/2015-93, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) společnosti BENEOB, s. r. o., sídlem K Remízce 301/54, Hať, a 2) společnosti LAAX development, a. s., sídlem Lipová alej 695/1, Praha 5, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 15. 5. 2015 č. j. 31 C 83/2014-77 nepřipustil vstup stěžovatelky jako vedlejšího účastníka ve smyslu § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na straně žalované [LAAX development, a. s., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice 2)].

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením v záhlaví uvedeným usnesení obvodního soudu potvrdil.

4. Oba soudy konstatovaly, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem vedlejšího intervenienta na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a právní povinnosti vyplývající z hmotného práva). Morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje. Z obsahu spisu se podle soudů podává, že předmětem daného řízení je nárok na zaplacení žalované částky jako pohledávky za žalovanou [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice 2)], kterou žalobkyně [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice 1)] odkoupila v postavení postupníka od původního věřitele a postupitelky Lucie Sedliské. Právní základ této pohledávky nespočívá v kupní smlouvě, o jejíž neúčinnosti je vedeno řízení u Okresního soudu ve Vsetíně. Obvodní soud a městský soud se tudíž shodly v negativním závěru ohledně otázky, zda stěžovatelka má právní zájem na vítězství vedlejší účastnice 2), tj. zda by se prohra této strany nepříznivě dotkla jejího právního postavení.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl s vysvětlením, že soudy nižších stupňů se neodchýlily od konstantní judikatury, kdy pouhý "morální", "majetkový" nebo jiný "neprávní" zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení § 93 o. s. ř. nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3960/2013). Dovoláním zpochybňovaný závěr městského soudu, podle něhož není právní zájem stěžovatelky na výsledku předmětného řízení podle ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. dán jen proto, že je účastníkem jiného řízení, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2829/2008). Dovolací soud odkázal též na další vlastní prejudikaturu, jmenovitě usnesení ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění všech usnesení soudů se zakládají na účelovém posouzení a nepochopení její situace, kdy proti ní vedlejší účastnice 1) vede řízení o odpůrčí žalobě, zatímco v jiném řízení soud teprve řeší, zda pohledávka existuje a výsledek tohoto řízení bude mít zásadní dopad do řízení o odpůrčí žalobě.

7. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že pokud soud žalobu o zaplacení pohledávky zamítne, pak dojde k zamítnutí i předmětné odpůrčí žaloby pro neexistenci vymahatelné pohledávky; bude-li naopak žalobě o zaplacení pohledávky vyhověno, stane se vymahatelnou, přičemž tímto rozhodnutím bude soud rozhodující o odpůrčí žalobě proti stěžovatelce vázán podle § 159a o. s. ř., a nebude se již moci zabývat námitkou stěžovatelky, že tvrzená pohledávka neexistuje.

8. Stěžovatelka zároveň označuje postupy vedlejší účastnice 1) za zcela účelové a zákon obcházející. V jednotlivostech uvádí, že celá žaloba je sofistikovaným podvodem, uměle vykonstruovaná a navíc i cíleně řízena osobou odlišnou od vedlejší účastnice 1). Dovozuje, že žalobkyně nabyla postoupením neexistující pohledávku, poté podala žalobu účelově pouze pro část této pohledávky (200 000 Kč) s úmyslem obejít poplatkovou povinnost a získat vykonatelné rozhodnutí o "vymahatelné pohledávce" (lhostejno v jaké výši), potřebné k uplatnění odpůrčí žaloby, respektive s vědomím, že jediný člen statutárního orgánu vedlejší účastnice 2) zemřel, ale tuto skutečnost před soudem zatajila. Tímto úskokem dosáhla od soudu skrze "fikci doručení" vydání rozsudku pro uznání, na který soud dokonce vyznačil doložku právní moci, kdy teprve na základě úsilí stěžovatelky o nabytí procesní pozice vedlejšího účastníka a jejího odvolání byl rozsudek pro uznání zrušen a v řízení se pokračuje s tím, že soud vedlejší účastnici 2) ustanovil opatrovníka.

9. Ústavněprávní rozměr, dovozuje dále stěžovatelka, věc nabývá tím, že skutkové a právní závěry obvodního a městského soudu jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a tudíž kolidují s nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 548/99 (N 173/20 SbNU 229) a ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 463/04 (N 26/36 SbNU 311). Nejvyšší soud pochybil tím, že odkazoval na judikaturu, která se týká případů svými skutkovými okolnostmi se podstatně odlišujícími od nyní projednávané věci. Nedocenil přitom závěry traktované v nálezu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455), z nichž vyplývá nesouhlas Ústavního soudu se závěrem, že při výkladu pojmu právní zájem na výsledku sporu podle § 93 odst. 1 o. s. ř. nestačí pouze zájem morální, ani např. pouhý zájem majetkový, ale musí jít o existující právní zájem třetí osoby na výsledku sporu s přímým dopadem do hmotného práva. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že při posuzování otázky právního zájmu nelze totiž - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelů - akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní. Právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř. je nutno posuzovat v tomto konkrétním případě rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní podmínky projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Ve věci stěžovatelky má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do jejích základních práv zasaženo nebylo.

13. Podle § 93 odst. 1 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Podle odst. 2 téhož paragrafu do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh.

14. Jak bylo předznamenáno, stěžovatelka právní zájem na výsledku řízení spojuje s jí dovozovanou způsobilostí řízení, vstupu do něhož se domáhá, ovlivnit výsledek řízení o odpůrčí žalobě, jehož je účastníkem v postavení žalované.

15. K výkladu pojmu "právní zájem na výsledku řízení" se vyjádřil Ústavní soud zejména v nálezu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455) a nálezu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239), přičemž konstatoval, že tento pojem není v o. s. ř. blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení. Smyslem tohoto institutu je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil.

16. Ústavní soud v citovaných nálezech shledal ústavněprávní diskrepanci v závěru soudů, podle kterého platí, že pokud ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. hovoří o právním zájmu na výsledku sporu (na vítězství podporovaného účastníka), nestačí pouze zájem morální, nestačí ani např. pouhý zájem majetkový, ale musí jít o existující právní zájem třetí osoby na výsledku sporu s přímým dopadem do hmotného práva. Ústavní soud naopak vyslovil závěr o nutnosti posuzování právního zájmu i z hlediska hodnotového, resp. přirozenoprávního; tento závěr byl ovšem důsledkem specifického skutkového a právního základu daného případu (hájení svobody projevu a akademických svobod), což vyplývá např. i z usnesení ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3068/13, kde Ústavní soud upozornil na podmíněnost závěrů přijatých v nálezu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 zvláštními okolnostmi věci.

17. Závěry výše uvedené nálezové judikatury tudíž nevedly ke kasačním důsledkům kupříkladu v usnesení ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 718/06 ani usnesení ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1589/11. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany. O takový právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů.

18. S ohledem na tyto judikaturní závěry Ústavního soudu je třeba se zabývat povahou okolností sporu.

19. Na tomto místě se sluší připomenout, že podle ustanovení § 3 o. s. ř. občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno; z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 93 o. s. ř.

20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že vedlejší účastnice 1) zamlčela v soudním řízení skutečnost, že jediný člen statutárního orgánu vedlejší účastnice 2) zemřel. Současně však uvádí, že tyto okolnosti jsou již soudům známy a rozsudek pro uznání byl zrušen.

21. Není - již z těchto důvodů - přesvědčivého podkladu pro srovnávání dané věci s případy, kdy Ústavní soud shledal, že došlo ke zneužití občanského soudního řízení k jednání vykazujícímu znaky trestného činu, a vyvodil odtud kasační důsledky [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 394/05 (N 197/47 SbNU 569), ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 535/05 (N 28/48 SbNU 387) a ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 1059/12 (N 112/69 SbNU 825)].

22. V usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 819/13 pak Ústavní soud připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, a zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje. Procesní institut vedlejšího účastenství nepožívá přímé ústavněprávní ochrany, a právo na spravedlivý proces stěžovateli přísluší jen z hlediska ústavněprávní kontroly výkladu (a aplikace) ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř., nikoli již z pohledu "práva na soud" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení, do nějž stěžovatel zamýšlí vstoupit, nepředstavuje "jeho věc" a o "odnětí možnosti jednat před soudem" tím zpravidla uvažovat nelze (srov. též usnesení ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 2194/13 a usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 29/16).

23. Již proto nelze dospět k závěru, že soudy ve vztahu ke stěžovatelce porušily jednotlivé komponenty práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jmenovitě zejména zásadu rovnosti "zbraní", která žádá, aby každému účastníku řízení byla dána možnost přednést svoji věc za podmínek, které ho neznevýhodňují ve srovnání s protistranou, respektive právo na kontradiktorní řízení, které opravňuje účastníka řízení dozvědět se o názoru nebo dokumentech protistrany a diskutovat o nich. Není přitom pochyb, že ke zhodnocení rozsahu tohoto práva je třeba zohlednit vlastnosti každého řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 2003 ve věci Ernst a další v. Belgie, stížnost č. 33400/96).

24. Ústavní soud vzal rovněž v potaz, že vedlejší účastnici 2) byl ustanoven opatrovník, jímž je JUDr. Miroslav Zeman, advokát. Jakkoli nelze zaměňovat účel a smysl institutů opatrovnictví a vedlejšího účastenství, není ve sledovaných souvislostech bez významu, že stěžovatelka nepředestírá argumentaci ve prospěch úsudku, že opatrovník zastupuje vedlejší účastnici 2) způsobem nikoli náležitým, respektive že je zde dáno nebezpečí uvedeného postupu. Stěžovatelka ani v tomto směru zvláštní povahu okolností sporu (respektive jeho současné fáze) nedoložila.

25. Aniž by bylo namístě bagatelizovat význam vedlejšího účastenství, stojí za připomenutí, že Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1257/14 akceptoval právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník (se zákonem stanovenými výjimkami) stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník.

26. Soudy tedy došly k ústavněprávně udržitelným závěrům a lze shrnout, že právní zájem stěžovatelky na tom, aby se stala vedlejším účastníkem ve výše konkretizovaném soudním řízení, ústavněprávní roviny nedosahuje.

27. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2167/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies