II. ÚS 2749/16

04. 10. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Ježka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 39 Co 171/2015-69, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 5421/2015-93, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 17. 8. 2016 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že porušila jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 10 C 70/2013-43, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 116.250 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uvedené částky se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále "žalovaná") jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tato nemajetková újma spočívající v nepřiměřené délce řízení stěžovateli měla vzniknout v řízení u Městského soudu v Praze vedeném původně pod sp. zn. 10 Ca 205/2006 a následně pod sp. zn. 10 Af 48/2011, které celkově trvalo 6 let a 3 měsíce.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté shora citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že v řízení před Městským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 10 Ca 205/2006 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, jinak uvedený výrok potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud uložil žalované stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení. K uvedené změně městský soud zejména uvedl, že při hodnocení otázky postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení nelze přehlédnout "judikaturní nekázeň" Městského soudu v Praze jako soudu správního, vyjádřenou v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.
4. 2012, č. j. 5 Afs 77/2011-351, když se Městský soud v Praze neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/2009-265. Posouzení nepřiměřené délky řízení z tohoto pohledu se soud prvního stupně nevěnoval a proto jeho závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, nelze plně přisvědčit. Za situace, kdy uvedená okolnost ("judikatorní nekázeň") prodloužila řízení o rok a půl, dospěl odvolací soud k závěru, že je nutno ji zohlednit, nikoliv však formou peněžité náhrady, jak požadoval stěžovatel (neboť jinak řízení probíhalo plynule, k pochybení orgánů státu nedocházelo a zejména nešlo o řízení se zvláštním významem pro stěžovatele jako poškozeného), nýbrž formou konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

5. Stěžovatel s provedeným hodnocením ze strany obecných soudů nesouhlasí. V řízení před odvolacím soudem totiž sice bylo nařízeno jednání před soudem, ale nebylo prováděno dokazování. Vůbec prý tedy nebyly shromážděny důkazy, o které by bylo lze opřít závěr pro nepřiznání zadostiučinění v penězích. Nepřiznat právo na přiměřené zadostiučinění v penězích by přitom mohl odvolací soud pouze ve výjimečném případě, např. pokud by průtahy v řízení způsobil poškozený sám vlastním chováním [srov. k tomu například i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz)]. I podle Evropského soudu pro lidská práva přitom zadostiučinění v penězích lze nepřiznat jen ve zcela výjimečných případech. Nemajetková újma je totiž v případě nepřiměřeně dlouze vedeného řízení předpokládána a tudíž se nedokazuje. Nestíhá-li ovšem stěžovatele povinnost prokázat existenci nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, tak podle jeho názoru nemůže být stíhán ani povinností prokázat, zda pro něj řízení, v němž k průtahům docházelo, mělo zvláštní význam.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se totiž Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul zejména v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551; http://nalus.usoud.cz). Vyslovil zde závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).

8. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.: "Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující."), což ostatně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další). Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu).

9. Podle přesvědčení Ústavního soudu nicméně obecné soudy (zvláště soud odvolací) této úloze v nyní posuzovaném případě dostály. Závěry městského soudu, rekapitulované shora, totiž odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a nevybočují ani z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění (viz právě stěžovatelem vzpomínané stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva); to se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí). Ústavní soud tak ani zde nespatřuje - s ohledem na svoji shora předestřenou roli v ústavním systému - žádný prostor ke kasačnímu zásahu.

10. K argumentaci stěžovatele proto Ústavní soud v návaznosti na shora rekapitulovaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i s ohledem na vlastní rozhodnutí týkající se obdobných stížnostních žádání, konstatuje, že nespatřuje logický rozpor v judikatorním závěru, že na straně jedné se existence újmy spojené s neúměrně dlouhým řízením prezumuje, na straně druhé se však automaticky nevychází z toho, že by újma takto vyvolaná musela být nutně napravována jen odškodněním v penězích (tzn., že by pouhé konstatování porušení práva bylo nedostatečné). Odškodnění nemajetkové újmy v penězích je totiž pojmově spojeno s porušením vyšší intenzity, byť náhrada újmy v penězích je skutečně považována za primární formu odškodnění. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti kromě obecných tezí prakticky neuvádí, proč by měly být závěry městského soudu (z nichž vyšel i Nejvyšší soud) vlastně nesprávné, tzn. v čem vlastně onen zvláštní význam řízení ve shora uvedeném smyslu pro stěžovatele spočívá. V této souvislosti sice Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel ve své žalobě na náhradu nemajetkové újmy uváděl, že se prý díky nesprávnému postupu správních soudů dostal do platební neschopnosti a musel ukončit své podnikání (tyto skutečnosti vyplývají z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí), ovšem stěžovatel se k těmto okolnostem v ústavní stížnosti již nijak nevrací, natož aby je jakkoliv podal ve světle uplatněné ústavněprávní argumentace.

11. Pokud tedy obecné soudy s ohledem na shora uvedené stěžovateli nepřiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích, jedná se o právní závěr, který Ústavní soud neshledal - s ohledem na svoje shora předestřené postavení v ústavním systému - zasahujícím do základních práv stěžovatele.

12. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2749/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies