II. ÚS 1249/16

13. 12. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Kratochvíla, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 1. 2016 č. j. 10 C 292/2015-45, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem, AK se sídlem Hlinky 135/68, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek obecného soudu tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností brojí proti postupu obecného soudu, který podle něj porušil svým rozhodnutím zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Okresní soud odmítl jím předkládaná čestná prohlášení otce a bratra stěžovatele a jejich obsah posoudil jako "čistě subjektivní". Současně měl soud opomenout zohlednit nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, v němž bylo o obdobné věci rozhodováno. Celou argumentaci odůvodnění pak měl soud vybudovat na základě předpokladů a domněnek v rozporu s již citovanou judikaturou Ústavního soudu. Závěrečná námitka stěžovatele směřuje proti postupu soudu, který měl podle něj nesprávně posoudit, že důkazní břemeno leží na straně stěžovatele, tj. stěžovatel měl prokazovat neprovozování vozidla, avšak mělo by tomu být naopak a jeho provozování by mělo být prokázáno vedlejším účastníkem (Českou kanceláří pojistitelů - dále jen "vedlejší účastník").

2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5 730 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 1 489 Kč. Konstatoval, že ve věci není směrodatné, zda jeho vozidlo bylo v době od 10. 4. 2013 do 25. 6. 2013 umístěno mimo pozemní komunikaci a bylo nepojízdné. Stěžovatel v řízení podle soudu neprokázal ani netvrdil, že by došlo k zániku pojištění odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla").

3. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření okresního soudu, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník ve svém vyjádření stručně rekapituloval skutkový stav věci a rozhodnutí obecného soudu. Nadto citoval též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ve spojení s problematikou důkazního břemene a shrnul, že je podle něj na vlastníkovi vozidla, aby spolehlivě prokázal před nalézacím soudem, že vozidlo nemohlo být provozováno. Na závěr poukázal též na nesrovnalosti v tvrzeních stěžovatele, který měl v řízení před okresním soudem tvrdit, že vozidlo bylo nepojízdné od roku 2011, naproti tomu v ústavní stížnosti uvedl časové období od roku 2012. Ústavní stížnost stěžovatele navrhl odmítnout.

4. Rozsáhlé vyjádření vedlejšího účastníka bylo zasláno stěžovateli k replice; vyjádření obecného soudu vzhledem k jeho obsahu Ústavní soud k replice stěžovateli nezasílal, jelikož se není de facto k čemu více vyjádřit (pouhý odkaz na odůvodnění rozhodnutí, proti němuž již ústavní stížnost směřuje). Stěžovatel se k replice dále nevyjádřil.

II.

5. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Ústavní soud předně připomíná - ačkoliv stěžovatel uvádí, že je mu tato skutečnost známa -, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543) si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že vedlejší účastník nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle § 15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Ústavní soud k tomu uvádí, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně a s přihlédnutím k dalším okolnostem prokázán opak.

8. V usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2435/15 Ústavní soud dovodil, že nelze na jednu stranu přehlížet, že zákon výše zmíněnou právní fikci nezakládá, na stranu druhou však nelze ani odhlížet od smyslu a účelu pořizování vozidel. Jen málokdo si pořizuje vozidlo za tím účelem, aby jej neprovozoval. V podstatě se jedná o výjimečné případy, které potvrzují obecnou platnost smyslu a účelu vozidel, tedy jejich provozování. Pokud se chce vlastník vozidla zprostit své povinnosti hradit povinné pojistné, resp. příspěvek České kanceláři pojistitelů, musí prokázat, že dané vozidlo v rozhodném období skutečně neprovozoval a také důvod jeho neprovozování. Zde se pak typicky jedná o otázku dokazování, jejíž posouzení náleží obecným soudům.

9. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 967/16 i pouhé svědecké výpovědi a/nebo listinné důkazy mohou postačovat k účinné obraně, vždy však závisí na jejich vypovídací hodnotě a také na důvodech, pro které se vlastník či provozovatel vozidla rozhodl je neprovozovat, resp. "odstavit". V tomto směru neexistuje žádný univerzální návod, či procesní postup, a je na samotných účastnících, jak se ke své situaci postaví, a na soudu, jak se s ní vypořádá. Každý případ se vyznačuje specifiky, a nelze proto a priori vymezovat, jaké důkazní prostředky mohou a jaké již nemohou sloužit k prokázání tvrzení o neprovozování vozidla. V opačném případě by taková delimitace dokazování vedla k popření základních zásad civilního procesu.

10. V nyní posuzované věci stěžovatel v průběhu řízení před soudem uvedl, že v příslušném období nebylo vozidlo provozováno na pozemních komunikacích, neboť nemělo platnou technickou kontrolu. Od konce roku 2011 bylo vozidlo dokonce zcela nepojízdné, mělo zadřený motor. K tomu stěžovatel předložil jako důkaz čestná prohlášení otce a bratra stěžovatele (založeno do spisu), z nichž je patrné, že v předmětném období bylo vozidlo umístěno mimo pozemní komunikaci a bylo nepojízdné, bez platné technické kontroly. Další skutečnosti ani po poučení soudem podle § 119a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neuvedl, proto další důkazy soud neprovedl. Z uvedeného plyne, že okresní soud stěžovatelem navrhované důkazy provedl. Důvody neplacení zákonného příspěvku v těchto intencích zhodnotil jako subjektivní.

11. Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je provozovatel silničního vozidla povinen udržovat vozidlo v řádném technickém stavu podle pokynů pro obsluhu a údržbu stanovených výrobcem. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je vlastník vozidla povinen uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti.

12. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vzniká pojištění odpovědnosti na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem. Pojištění odpovědnosti nelze přerušit (u tzv. povinného pojištění podle § 2801 občanského zákoníku v platném znění), pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. Bylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto přerušení pojištění odpovědnosti, je pojistník povinen před počátkem přerušení pojištění prokázat pojistiteli, že vozidlo bylo vyřazeno z provozu podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jedná-li se o vozidlo, které podléhá registraci vozidel.

13. Zákon tedy výslovně zakazuje přerušení v případě trvání povinného pojištění, pokud existují zákonem stanovené důvody jeho trvání. Tyto zákonné důvody jsou vymezeny vždy konkrétním právním předpisem stanovícím povinnost sjednání povinného pojištění. Vztaženo na nyní posuzovanou věc to znamená, že by to musel být primárně stěžovatel, který by prokazoval splnění podmínek § 3 odst. 1 zákona a pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, který je lex specialis ve vztahu k úpravě obsažené v občanském zákoníku. Možností je tedy fakultativní zakotvení podmínek přerušení pojištění v pojistné smlouvě, kterou vlastník vozidla povinně sjednává s jím vybranou pojišťovnou. Stěžovatel by tak musel prokazovat splnění podmínek sjednaných ve smlouvě o povinném ručení. Opak by vedl ke zcela absurdním situacím, kdy by vlastník vozidla po určitou dobu nehradil zákonný příspěvek jen na základě toho, že se rozhodl auto na určitou dobu "odstavit", resp. byl k tomu donucen v důsledku opravy vozidla.

14. Ústavní soud uzavírá, že postupu obecného soudu nelze ničeho vytknout. Okresní soud dostál své povinnosti řádného a logického odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž zcela jasně (i když podle § 157 odst. 4 o. s. ř stručně) uvedl důvody, pro které nepovažoval čestná prohlášení za dostačující. Samotné skutečnosti, že vozidlo stěžovatele mělo být podle jeho tvrzení po určitou dobu umístěno mimo pozemní komunikaci (nepojízdné) a nemělo platnou technickou kontrolu, neznamenají, že by byl stěžovatel zproštěn povinnosti hradit zákonný příspěvek na povinné pojištění. V případě, kdy se vlastník vozidla rozhodl vozidlo neprovozovat, je zásadní, zda unesl důkazní břemeno o této skutečnosti před příslušnými orgány státní správy, resp. obecnými soudy (povinnost oznámení aj.), a to z toho hlediska, že jde o mimořádný důvod přerušení provozu vozidla, který nebylo možné po delší dobu trvání odvrátit. Právě prokázání této skutečnosti se může stát z hlediska individuální spravedlnosti důvodem pro mimořádné snížení příspěvku na povinné pojištění, resp. pojistného ve smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 2221/13 a navazujících rozhodnutí.

15. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1249/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies