ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové
a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha a v právní věci žalobce: T-Mobile
Czech Republic a.s. se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681 proti žalovanému:
Český telekomunikační úřad se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5.2.2009, čj: 78 470/2008-603
takto :
I.
Žaloba se zamítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a
zrušení rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5.2.2009 a rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast, čj: 25 467/2006-
637/XIII.vyř.-Sir. ze dne 11.8.2008. Se žalobcem zahájil Český telekomunikační úřad dne
11.1.2007 řízení ve věci podezření ze správního deliktu dle § 63 odst. 3 (pozn. soudu -
správně odst. 6) zákona č.127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a změně některých
souvisejících zákonů, v platném znění. Porušení předmětné právní povinnosti se měl žalobce
dopustit tím, že neinformoval účastníka telefonní stanice Ing. P. M. o jeho právu vypovědět
smlouvu bez sankce, jestliže nebude akceptovat změnu smluvních podmínek. V průběhu října
2005 žalobce přistoupil k zavedení služby Fair User Policy (dále jen FUP) ve vztahu ke
službě přenosu dat GPRS/EDGE za účelem zajištění co nejvyšší kvality a dostupnosti této
služby účastníkům žalobce. Opatření spočívá v tom, že po překročení objemu 2GB
přenesených dat účastníkem během jednoho zúčtovacího období, je omezena rychlost přenosu
dat, nedochází však k omezení objemu stahovaných dat. Tuto změnu podmínek poskytování
služby provedl žalobce v souladu s článkem 17 všeobecných podmínek, když podle těchto,
stejně jako podle § 63 zákona je žalobce oprávněn měnit rozsah a podmínky a kvalitu služeb.
O zavedení FUP byli účastníci žalobce informováno formou SMS zpráv a to v období od
9.9.2005 do 21.9.2005. Informace byla také zveřejněna na internetových stránkách
poskytovatele. Žalobce se nedomníval, že zavedení FUP představuje podstatnou změnu
smluvních podmínek, která je pro účastníka jejich zhoršením ve smyslu § 63 odst. 6 zákona,
protože se mohla negativně dotknout pouze 2% účastníků (tzv. notorických stahovačů dat),
ale naopak byla vedena snahou dosáhnout toho, aby služba byla ve vynikající kvalitě
dostupná co nejvíce zákazníkům. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 5.000,-Kč.
Rozhodnutím ze dne 23.3.2007, čj: 25 647/2006-637/IV.vyř.-Sir, které následně předseda
Rady Českého telekomunikačního úřadu na základě rozkladu žalobce zrušil rozhodnutím ze
dne 23.8.2007, čj: 26 47/2007-603. Dne 5.11.2007 vydal správní orgán prvního stupně
rozhodnutí čj: 52 647/2006-637/X.vyř.-Sir, kterým žalobci uložil pokutu ve výši 100.000,- .
K podanému rozkladu předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne
15.4.2008 čj: 86 224/2007-603 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání
správnímu orgánu prvního stupně. Dne 11.8.2008 vydal správní orgán prvního stupně
rozhodnutí čj: 25 467/2006-637/XIII.vyř.-Sir, kterým žalobci opět uložil pokutu ve výši
100.000,- a o podaném rozkladu rozhodl předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu
napadeným rozhodnutím. Žalobce se napadeným rozhodnutím cítí zkrácen na svých právech a
považuje rozhodnutí za nezákonné.
Žalobce vytýká žalovanému, že nespecifikoval blíže počet účastníků, kterých se
bezprostředně dotklo zavedení FUP, což mělo ve svém důsledku bezprostřední negativní
dopad na možnost správního orgánu správně právně věc posoudit. Vytýká žalovanému, že se
nevypořádal dostatečně s otázkou, zda zavedení FUP představuje změnu smluvních podmínek
ve smyslu § 63 odst. 6 zákona. Správní orgán dle žalobce zcela opomenul skutečnost, že
předpokladem povinnosti žalobce vyrozumět zákazníka je posouzení skutečnosti, že žalobce
provedl podstatnou změnu smluvních podmínek, která zároveň představuje jejich zhoršení.
Dle žalobce má posouzení otázky míry dopadů zavedení FUP na účastníky žalobce zásadní
dopad do posouzení možného porušení povinnosti. V době zavedení služby využívalo služby
přenosu dat 60.418 účastníků, z toho pouze 22.251 účastníků využívalo připojení k internetu
v samostatném datovém tarifu. Reálně se ale opatření dotklo přibližně 2% všech zákazníků,
kteří přesahovali hodnoty stanovené FUP a tedy reálně došlo ke zpomalení rychlosti jejich
datového přenosu, nikoli však k přerušení či zastavení poskytování služby. Žalobce dále
vyjádřil přesvědčení o tom, že aplikace § 63 odst. 6 zákona je s ohledem na množství
zasažených osob neobhajitelná a že pokud by vypověděl smlouvu účastník, který při
používání služby přenosu dat nikdy nepřesáhl hodnoty stanovené FUP, smlouvu uzavřenou na
dobu určitou, jednalo by se dle žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce je
přesvědčen o tom, že FUP zvýšil uživatelský komfort 98% účastníků oproti uživatelskému
komfortu 2% „notorických stahovačů“. K závěru žalovaného, že i pokud by změna podmínek
znamenala změnu k horšímu pro jednoho účastníka, povinnost dle zákona pro žalobce stále
trvá, uvádí žalobce, že je třeba vycházet z průměrného zákazníka, který službu využívá. Ten
tvoří takový vzorek, který je v dané skupině reprezentativní a je možno objektivně zjistit, zda
změna smluvních podmínek může představovat jejich zhoršení či nikoli. Poukazuje na to, že
v obecné rovině nelze v každém jednotlivém případě, kdy jsou měněny smluvní podmínky,
zkoumat u každého z 5.600.000 zákazníků, jak bude změnu vnímat. Je přesvědčen o tom, že
si žalovaný dostatečně nevypořádal s otázkou, zda skutečně zavedením FUP došlo k podstatné
změně smluvních podmínek, která znamená jejich zhoršení. Žalobce zaráží, že správní orgán
v napadeném rozhodnutí hodnotí charakter provedené změny jako „masový“ naopak žalobce
považuje dopad provedené změny ve vztahu k účastnické základě za zcela zanedbatelný.
Vzhledem k tomu, že žalovaný neodůvodnil, z čeho v hodnocení charakteru změny jako
změny masové vycházel, považuje napadené rozhodnutí v této části zatížené nedostatkem
důvodů.
Žalobce dále vytýká žalovanému, že nesprávně posoudil dostatečnost informování
účastníků o zavedení FUP, které nepředstavovalo podstatnou změnu smluvních podmínek,
která by navíc představovala jejich zhoršení pro účastníka. Žalobce má za to, že postupoval
dle článku 4.1.3 v době zavedení FUP platných všeobecných podmínek, když navíc je
přesvědčen o tom, že v případě zavedení FUP se o změnu ceny základní služby nejednalo, a
proto zcela v souladu s tímto článkem informoval žalobce své účastníky prostřednictvím
informací na svých internetových stránkách a SMS zprávou. Žalobce dále vytýká
žalovanému, že nevzal v úvahu skutečnost, že SMS zprávu jsou schopny přečíst všichni
účastníci, kteří se připojují k internetu prostřednictvím svého mobilního telefonu, přičemž
takoví účastníci tvoří přibližně 75% základy účastníků využívajících služeb přenosu dat, a že
SMS zprávu jsou schopni přečíst i ti účastníci, kteří se k internetu připojují přes notebook a
datovou kartu.
Žalobce také vytýká žalovanému, že obešel zákaz reformace in peius ve smyslu § 90
odst. 3 správního řádu, když zvýšil pokutu z částky 5.000,-Kč na 100.000,-. Žalobce se po
podání opravného prostředku ocitl v situaci horší nežli před jeho podáním. Žalobce
poukazuje, že žádné zásadní nové skutečnosti v novém řízení najevo nevyšly. Žalobce je
navíc přesvědčen o tom, že není možno odůvodnit navýšení původní pokuty dvacetinásobně
tím, že by byl zavedením FUP ohrožen veřejný zájem a již výše uvedenou ničím
neodůvodněnou masovostí dopadu jednání žalobce. Naopak veřejný zájem je zavedením FUP
dle žalobce chráněn.
Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na právní názory a argumentaci
uvedené v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že setrvává na svém názoru, že změnu je třeba
hodnotit vždy ve vztahu ke konkrétnímu zákazníkovi, což poskytovatel považuje za
nepřípustné. Zákon hovoří pouze o podstatné změně, která pro účastníka představuje její
zhoršení a ne o změně, která je změnou k horšímu pro podstatnou část účastníků, či pro
průměrného zákazníka. Proto považuje žalovaný polemiku o tom, kolika účastníkům se
změna zavedení FUP dotkla za právní i relevantní. I pokud by změn podmínek znamenala
změnu k horšímu pouze pro jednoho účastníka, povinnost dle uvedeného zákona stále trvá.
Tuto svou povinnost ale žalovaný nesplnil, nejméně ve vztahu k 22.251 účastníkům, tedy ve
vztahu k účastníkům, kteří využívali připojení k internetu v samostatném datovém tarifu.
Dále pak žalovaný uvedl, že nevycházel při rozhodování z předpokladů, že se
zavedení FUP dotklo všech účastníků, kteří využívali služby přenosu dat, ale z toho, že
zavedení FUP se mohlo reálně dotknout všech účastníků využívajících službu přenosu dat a to
bez ohledu na to, zda-li službu měli aktivovanou samostatně nebo k hlasovému tarifu.
Konstatoval, že přesný počet FUP dotčených účastníků nebyl schopen určit ani žalobce. FUP
se do budoucna mohl dotknout mnohem většího počtu než uvedených 1.200 účastníků, neboť
tento počet mohl v budoucnu i násobně růst, proto se žalovaný odmítl zabývat přesným
počtem dotčených účastníků.
Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem žalobce, že pokud by vypověděl účastník
smlouvu, který při užívání služby přenosu dat nikdy nepřesáhl hodnoty stanovené FUP,
jednalo by se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je nutno skutečně zohlednit, že
zavedení FUP měnilo vlastnosti poskytované služby a tedy i účastník, jenž do dne výpovědi
smlouvy nepřesáhl hodnoty stanovené FUP, měl možnost smlouvy vypovědět, neboť i tento
účastník mohl v budoucnu zamýšlet využívání služby tak, že by přesahoval hodnoty
stanovené FUP. Dále žalovaný konstatoval, že zaslanou zprávu nelze z hlediska rozsahu a
obsahu poskytnuté informace o změně smluvních podmínek považovat za dostatečnou, když
neobsahují žádnou bližší konkretizaci přijatých opatření. Zejména však poskytovatel
neinformoval účastníky o možnosti vypovědět smlouvu bez sankce tak, jak požaduje
ustanovení § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích.
K námitce obcházení zákazu reformace in peius setrvává na svém názoru, že
k porušení zákazu nedošlo. V případě výkladu žalobce by nebylo možné zhojit naprosto
nepřiměřeně nízkou pokutu uloženou správním orgánem prvního stupně. Konstatoval, že
správní orgán prvního stupně v rozhodnutí, kterým uložil žalobci pokutu ve výši 5.000,-Kč
posuzoval porušení povinnosti pouze ve vztahu k jednomu konkrétnímu účastníku a nevzal
v úvahu přitěžující okolnosti. Správní orgán druhého stupně vyslovil názor, že správní orgán
prvního stupně by měl žalobcovo protiprávní jednání posuzovat ne jako jakýsi náhodný exces,
nýbrž spíš jako systémové opatření žalobcem plošně aplikované. V rámci následného vedení
správního řízení u správního orgánu prvního stupně bylo skutečně zjištěno, že k porušení
povinnosti dle ustanovení § 63 odst. 6 zákona došlo v celé množině případů. Bylo tedy
zjištěno, že charakter žalobcova protiprávního jednání má masový charakter, což bylo
posouzeno jako přitěžující okolnost a tomu odpovídá i výše nově stanovené sankce 100.000,-
Kč. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem žalobce, že v důsledku uplatnění procesního práva na
podání opravného prostředku se zhoršilo jeho postavení. I v případě nabytí právní moci
rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 5.000,-Kč by měl správní orgán možnost zahájit nové
správní řízení o deliktu žalobce, a to ve věci správního deliktu, jenž měl masový charakter ve
výše uvedeném smyslu a tedy jako takový byl stižen přitěžujícími okolnostmi.
Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného zaslal soudu repliku, ve které
zejména poukázal na nesprávnost výkladu porušení zákazu reformace in peius žalovaným,
neboť došlo skutečně ke zvýšení uložené pokuty z částky 5.000,- na částku 100.000,-Kč.
Postavením účastníka je totiž nutno hodnotit vždy v celém rozsahu vydaných rozhodnutí a
především jeho následků, tedy v kontextu výsledků celého řízení.
Ze správního spisu zaslaného žalovaným správním úřadem zjistil soud následující pro
rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:
Dne 19.4.2006 zaslal Ing.P.M. na Český Telekomunikační úřad stížnost na společnost
T-Mobile Czech Republic, neboť uzavřenou smlouvou na internetové připojení tarif
Unlimited mu byla garantována neomezená přenosová rychlost a neomezené množství
oboustranně přenesených dat po celé zúčtovací období na dobu 24 měsíců. Dne 1.9.2005
vydala společnost T-Mobile nové podmínky, o jejich změně ale měl být vyrozuměn nejen
zprávou na internetu, ale i jiným vhodným způsobem prokazatelným a písemným. Je
přesvědčen o tom, že všichni účastníci smlouvy měli mít smlouvy k dispozici na náklady
provozovatele plné písemné znění nových všeobecných podmínek. V říjnu roku 2005 zavedla
společnost T-Mobile plošně tzv.službu FUP podle nových všeobecných podmínek platných
od 1.9.2005 a o změnách všeobecných podmínek nebyl jeden měsíc předem vyrozuměn. Dne
31.5.2006 se T-Mobile vyjádřil k zaslané stížnosti a argumentuje v podstatě shodně jako
v podané žalobě.
Vzhledem k tomu, že stížnost Ing.P.M.nebyla vyřešena k jeho spokojenosti, byla dne
20.12.2006 po předchozí dohodě ředitelů oblasti 633 a 637 stížnost předložena Českému
telekomunikačnímu úřadu k vyřízení
Dne 9.1.2007 oznámil Český telekomunikační úřad společnosti T-Mobile Czech
Republic zahájení správního řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu dle § 63
odst. 6 zákona o elektronických komunikacích.
Dne 5.2.2007 vydal Český telekomunikační úřad, odbor pro jihomoravskou oblast
usnesení, kterým vyzývá žalobce k doplnění podkladů. Dne 2.3.2007 byl žalobce vyzván
k tomu, aby se vyjádřil k podkladům před vydáním rozhodnutí.
Dne 23.3.2007 rozhodl Český telekomunikační úřad, odbor pro jihomoravskou oblast
o uložení pokuty 5.000,-Kč za nevyrozumění účastníka telefonní stanice Ing.P.M. o podstatné
změně smluvních podmínek, která pro něj představovala jejich zhoršení, ani o jeho právu bez
sankce vypovědět smlouvu, jestliže nové podmínky nebude akceptovat.
O rozkladu proti rozhodnutí rozhodl Český telekomunikační úřad dne 23.8.2007 tak,
že rozhodnutí prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání, když konstatoval
pochybení správního orgánu prvního stupně, pokud případ posuzoval jako izolované
jednotlivé protiprávní jednání poskytovatele. Neakceptoval názor poskytovatele, že vzhledem
k charakteru služby bylo zcela dostačující zveřejnit informaci na jeho internetových
stránkách, když tento úkon musí jít v prvé řadě adresován přímo účastníkovi. Konstatoval, že
změny je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním smluvním vztahům, přičemž
parametry poskytované služby se evidentně zásadním způsobem změnily. Po doplnění důkazů
byl žalobce seznámen s možností vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí dne
18.10.2007.
Dne 5.11.2007 bylo vydáno v pořadí druhé prvostupňové rozhodnutí, kterým byla
uložena žalobci pokuta ve výši 100.000,-Kč, neboť správní orgán neakceptoval tvrzení
žalobce, že byl stěžovatel odpovídajícím způsobem informován o změně smluvních
podmínek, neboť účastník, který používá sim kartu výhradně k přenosu dat, nemůže přijímat
SMS zprávy a nemohl zaslanou informaci obdržet. Konstatoval, že žalobce informoval, i když
nedostatečně, některé účastníky služby o zavedení FUP, avšak o jejich právu vypovědět
smlouvu bez sankce neinformoval ani v jednom případě. K rozkladu žalobce předseda Rady
Českého telekomunikačního úřadu dne 15.4.2008 rozhodnutí prvostupňové opět zrušil a věc
vrátil k novému projednání. Vytkl prvostupňovému orgánu procesní pochybení, že důsledně
přesně a určitě nerozšířil předmět řízení ve smyslu předchozího zrušujícího rozhodnutí.
V důsledku nedostatečného vyrozumění účastníka o rozšíření předmětu správního řízení
mohla být porušena jeho práva, jakož i zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Vytkl také
nedostatečné odůvodnění pokuty, zejména neodůvodnění navýšení uložené pokuty oproti
původnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Dne 11.8.2008 uložil prvostuňový orgán žalobci znovu pokutu ve výši 100.000,-Kč.
Ještě předtím dne 8.7.2008 vyrozuměl správní úřad žalobce o novém projednání, ve kterém
současně vymezil správní delikt a rozšířil předmět správního řízení. O rozkladu proti
rozhodnutí rozhodl předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu napadeným
rozhodnutím, kterým rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Poté, co shrnul
dosavadní průběh správního řízení dospěl k závěru, že rozklad je nedůvodný a odkázal na svá
předchozí rozhodnutí o rozkladu. Předseda rady ČTU argumentoval v odůvodnění
napadeného rozhodnutí shodně jako ve vyjádření k podané žalobě.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané
žalobě, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
žalobou napadeného rozhodnutí (ust. § 75 s. ř. s.) a dospěl po posouzení věci k závěru, že
v dané věci žaloba důvodná není.
Podle § 63 odst. 6 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a změně
některých souvisejících zákonů, v platném znění ( dále jen „zákon o elektronických
komunikacích“ nebo „zákon“) podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu
elektronických komunikací je povinen na své náklady nejméně 1 měsíc před nabytím
účinnosti podstatné změny smluvních podmínek, která pro účastníka představuje jejich
zhoršení, odpovídajícím způsobem vyrozumět účastníka o této změně a současně jej
informovat o jeho právu vypovědět smlouvu bez sankce, jestliže nové podmínky nebude
akceptovat. Účastník má právo bez sankce vypovědět smlouvu na základě oznámení o návrhu
podstatných změn smluvních podmínek, které představuje jejich zhoršení.
Spornou otázkou mezi účastníky je, zda zavedení FUP představuje podstatnou změnu
smluvních podmínek, která představuje pro účastníka smlouvy její zhoršení.
Žalobce je přesvědčen o tom, že zavedení FUP podstatnou změnu smlouvy
nepředstavuje, neboť tato změna se mohla negativně dotknout pouze 2% účastníků (tzv.
notorických stahovačů dat) a poukazuje na to, že jejím smyslem bylo zlepšení kvality
poskytované služby, tak aby byla ve vynikající kvalitě dostupná co nejvíce zákazníkům.
Soud považuje za správné, že se žalobce snaží o zajištění kvalitních služeb a ani
žalovaný s tímto záměrem žalobce nepolemizuje. Otázkou ale je, zda žalobce pochybil, pokud
o plánované změně smluvních podmínek neinformoval účastníky smlouvy zákonným
způsobem.
Pro úplnost považuje soud za důležité konstatovat, že FUP je opatření, podle kterého
po překročení konkrétního objemu přenesených dat ( např. 2 GB) účastníkem během
jednoho zúčtovacího období je omezena rychlost přenosu dat.
Žalobce na svou obranu uvádí, že se změna mohla negativně dotknout pouze 2%
účastníků, a proto podle něj zavedení FUP podstatnou změnu smlouvy nepředstavuje. Podle
citovaného ustanovení § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikací není rozhodující,
kolika účastníků se změna dotkne, ale zda jde o změnu podstatnou ve vztahu k jednotlivému
účastníkovi smlouvy. Žalovaný tedy postupoval správně, pokud uzavřel, že pro rozhodnutí ve
věci nemělo zjišťování přesného počtu zákazníků podstatný význam, neboť tato vzájemná
souvislost ze zákona skutečně nevyplývá, když zákon hovoří pouze o podstatné změně, která
pro účastníka představuje zhoršení a nikoli o změně, která je změnou k horšímu pro
podstatnou část účastníků. Námitka žalobce, ve které vytýká žalovanému, že nedostatečně
zjistil skutkový stav, když se nezabýval otázkou, kolik účastníků bylo zavedením FUP reálně
dotčeno, je tedy nedůvodná.
Při posouzení, zda se jedná o podstatnou změnu platných smluvních podmínek, se
soud zabýval dopadem provedené změny na účastníka smlouvy. Je pravdou, že účastníci
smlouvy mohli i nadále stáhnout neomezené množství dat, ale v důsledku zavedení FUP se
kvalita připojení po vyčerpání limitu zhoršila, v důsledku čehož došlo k ovlivnění výsledného
charakteru služby, která již nebyla žalobcem účastníkovi poskytována za původně
smluvených podmínek. Zavedení FUP bylo tedy skutečně zásadním zasažením do
dosavadního smluvního vztahu a účastník smlouvy měl být poskytovatelem informován o
tom, že v případě překročení konkrétního objemu přenesených dat ( např. 2 GB) účastníkem
během jednoho zúčtovacího období bude omezena rychlost přenosu dat. V žádném případě
nelze souhlasit s argumentem žalobce, že se opatření dotkne pouze 2% účastníků, neboť
každý z účastníků se může dostat do situace, že překročí stanovený limit a na následky –
zpomalení rychlosti stahování dat - musí být poskytovatelem upozorněn.
K námitce žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil dostatečnost informování
účastníků o zavedení FUP a to zejména proto, že zavedení FUP žalobce nepovažuje za
podstatnou změnu smluvních podmínek, uvádí soud, že tato námitka je s ohledem na shora
uvedený závěr soudu o charakteru zavedení FUP jako podstatné změny, zcela nedůvodná.
Žalobce se brání tím, že informace o změně poskytl v souladu s čl. 4.1.3 v době zavedení FUP
platných Všeobecných podmínek, které tvoří nedílnou součást Účastnické smlouvy a se
kterými účastníci svým podpisem vyjadřují souhlas. Ani žalovaný ale nepopírá, že žalobce
informoval zákazníky formou SMS, ale podstatné je, že zákazníci již nebyli informováni
žalobce v souladu s ustanovením § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích, neboť
SMS zprávy neobsahovaly žádnou bližší konkretizaci přijatých opatření a zejména pak nelze
tento postup žalobce považovat za dostatečný vzhledem k tomu, že účastníci nebyli
informováni o možnosti vypovědět smlouvu bez sankce tak, jak požaduje u podstatných
změn citované ustanovení. Vzhledem k nestatečnému obsahu zprávy není pro věc vůbec
podstatné tvrzení žalobce o tom, kdo je schopen si SMS zprávu přečíst a kdo nikoli.
Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žalovaný a prvostupňový
správní orgán postupovali v souladu se zákonem, pokud žalobci byla uložena pokuta dle
ustanovení § 118 odst. 11 zákona o elektronických komunikacích. K námitce žalobce
směřující proti odůvodnění uložené pokuty uvádí soud, že ani tato není důvodná. Odůvodnění
pokuty tak, jak jej učinil prvostupňový správní orgán a následní v rozhodnutí o rozkladu
žalovaný odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a vychází ze zjištění, že zavedení FUP je
podstatnou změnou, která se týká velkého množství účastníků. Správní orgány pak hodnotily
kritéria pro uložení pokuty i z hlediska existence polehčujících okolností a po jejich
zohlednění byla pokuta uložena ve výši 1% z maximální možné výše. Takto uložená pokuta
je dle soudu s ohledem na shora uvedené závěry o charakteru zavedeného opatření FUP zcela
přiměřená a správními orgány řádně odůvodněná.
Žalobce dále vytýká žalovanému, že obešel zákaz reformace in peius ve smyslu § 90
odst. 3 správního řádu, podle kterého odvolací správní orgán nemůže změnit napadené
rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy
nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným
veřejným zájmem.
V daném případě rozhodnutím žalovaného k porušení zákazu reformace in peius
nedošlo. Zásada zákazu reformatio in peius znamená zákaz změny odvoláním napadeného
rozhodnutí k tíži odvolatele. Z toho vyplývá, že správní orgán nemůže v odvolacím řízení
změnit uloženou sankci v neprospěch odvolatele. Správní řád navíc oproti např. zákonu o
přestupcích za určitých podmínek prolomení této zásady připouští. V projednávané věci ale
odvolací správní orgán, resp. správní orgán rozhodující o rozkladu žalobce, napadené
rozhodnutí nezměnil, ale zrušil a vrátil jej prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu
řízení. Žalobci tedy nebyl vzata možnost se proti rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta
vyšší než v původním provostupňovém rozhodnutí, bránit podání rozkladu, což také učinil.
Jeho práva postupem žalovaného správního orgánu nijak dotčena nebyla.
Městský soud v Praze tedy po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného
odůvodnění neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, když nezjistil, že
by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem v důsledku krácení práv
žalobce. Proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. v plném rozsahu zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož
žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení
podle výsledku řízení náleželo, žádné prokazatelné náklady nedoložil a nepožadoval. Z tohoto
důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 13. března 2012
JUDr.Hana Veberová, v.r.
předsedkyně senátu
