51 Ca 7/2009 - 34 - Zemědělství a myslivost: status hospodářských zvířat; lov v honitbě

27. 07. 2010, Krajský soud v Hradci Králové

Možnosti
Typ řízení: Správní

Právní věta

Pouhá evidenční značka ve sleších (uších) zvěře, která je definovaná v § 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů), nedává této zvěři status hos- podářských zvířat, na jejichž chov by se vztahoval zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, a zákon č. 154/2000 Sb., plemenářský zákon, a která by bylo možno bez dalšího lovit v honitbě jako zvířata z farmového chovu.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.07.2010, čj. 51 Ca 7/2009 - 34)

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce M. Š . , nar. X, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. prosince 2008, zn. 16142/ZP/2008-So-2,

takto :

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Rozhodnutím Městského úřadu Nové Město nad Metují ze dne 29. 8. 2008, zn. 12989/2007/OZP/Rek/aa, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), jehož se měl dopustit tím, že dne 6. 8. 2007 okolo 5:00 hodiny ranní neoprávněně ulovil v honitbě S., jejímž uživatelem je Myslivecký spolek S. laň a koloucha jelena lesního (Cervus elaphus), bez povolenky k lovu pro tuto zvěř. Za to byl postižen pokutou ve výši 2.000,--Kč a zároveň mu byla uložena podle § 79 odst. 1 přestupkového zákona povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,--Kč. Prvoinstanční správní orgán odůvodnil uvedené rozhodnutí následujícím způsobem.

Nejdříve popsal skutkový stav věci. Uvedl, že dne 21. 6. 2007 došlo k úniku 3 ks jelení zvěře z chovu zvěře v zajetí, který je ve vlastnictví města Nové Město nad Metují, a to po větrném polomu, kdy pádem stromů bylo poškozeno ohrazení uvedeného chovatelského zařízení. Zvěř unikla do honitby S., která je v užívání Mysliveckého spolku S. Dne 6. 8. 2007 žalobce ulovil v honitbě Mysliveckého spolku S. 2 ks z této uniklé zvěře, a to 1 ks laně a 1 ks koloucha jelena evropského. Tento skutek byl šetřen Policií České republiky pro podezření ze spáchání trestného činu pytláctví se závěrem, že se o trestný čin nejedná, a proto byla věc odevzdána Městskému úřadu Nové Město nad Metují k projednání v přestupkovém řízení. K jejímu projednání nařídil uvedený orgán veřejné správy na den 21. 7. 2008 ústní jednání. Ještě před jeho konáním seznámil žalobce (prostřednictvím jeho zástupce) s tím, že do správního spisu byly jako důkazy zařazeny evidence povolenek k lovu v honitbě S. pro rok 2007, hlášení o lovu zvěře a evidence ulovené zvěře v roce 2007. Upozornil jej rovněž na jeho práva ve smyslu § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). K nařízenému jednání byli předvoláni rovněž svědci Ing. J. Š. a V. B. Žalobce při jednání využil svého práva nevypovídat. V rámci výpovědi svědka Ing. J. Š. jej pouze vyzval k doplnění správního spisu i o vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc., ze dne 2. 1. 2008, které bylo součástí jeho výpovědi jako svědka na Policii ČR, Okresním ředitelství Náchod (k tomu svědek uvedl, že šlo o vyjádření učiněné v souvislosti s trestním oznámením na jeho osobu, tedy v jiné věci) a dále vznesl dotaz na svědka V. B., zda se podle něho jednalo o zvěř nebo zvířata (na to jmenovaný uvedl, že zvířata, neboť „jsou to živočichové zavření v obůrce označeni barevnými visačkami s číslem a v žádném případě by se neměli dostat do reprodukčního procesu ve volné přírodě, a to i z důvodu veřejného zájmu“).

Námitku žalobce, že se v daném případě jednalo o zvířata a nikoliv o zvěř, s jejímž neoprávněným lovem je spojena odpovědnost za přestupek podle § 35 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, neshledal prvoinstanční správní orgán důvodnou. Dospěl totiž k jednoznačnému závěru, že se v projednávané věci vzdor argumentaci žalobce jednalo o lov zvěře. Vycházel přitom z ustanovení § 1 písm. b), § 2 písm. c) a d) a § 7 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), z rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, vydaného dne 5. 6. 2006 pod čj. 11499/ZP/2006-So, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2006, a kterým byl udělen městu Nové Město nad Metují souhlas s chovem zvěře v zajetí podle § 7 odst. 1 zákona o myslivosti, z kopie faktury č. 0129/2006 ze dne 9. 3. 2006, vydané Veterinární ošetřovnou pro drobná zvířata a zvěř – laboratoře, biomonitoring, Doc. MVDr. K. B., CSc., podle které byla prodána „jelení zvěř“ (viz odůvodnění jeho rozhodnutí na straně třetí). Prvoinstanční správní orgán dále popsal průběh ulovení laně a koloucha jelena lesního žalobcem dne 6. srpna 2007 v 5.00 hodin ráno v honitbě S., o čemž však není žádných pochyb.

Neoprávněný lov byl spatřován nikoliv ve slovení zvěře uniklé z chovu zvěře v zajetí, nýbrž v tom, že se tak stalo bez povolenky k lovu. Prvoinstanční správní orgán pokračoval, že ten, kdo loví zvěř se zbraní, musí mít u sebe podle § 46 odst. 1 zákona o myslivosti mimo jiné povolenku k lovu, kterou vydává a podepisuje podle § 46 odst. 2 citovaného zákona uživatel honitby na tiskopisech, které k tomu pořídil.

Náležitosti povolenky k lovu se řídí § 20 odst. 1 vyhlášky č. 244/2002 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Jednou z náležitostí, kterou musí povolenka k lovu obsahovat podle § 20 odst. 1 písm. e) citované vyhlášky je i druh zvěře a počet kusů, na které je povolenka vystavena, přičemž v povolence mohou být zapsány jen ty druhy zvěře, k jejichž zapsání je uživatel honitby dle příslušných ustanovení zákona o myslivosti oprávněn. Povolenka k lovu, která byla žalobci vydána uživatelem honitby S., nebyla vystavena pro lov jelení zvěře, a proto žalobce nebyl oprávněn v této honitbě jelení zvěř lovit. Laň a koloucha jelena lesního tedy ulovil dne 6. srpna 2007 neoprávněně.

Krom toho byly pro honitbu S. stanoveny minimální a normované stavy spárkaté zvěře pouze pro zvěř srnčí, nikoli však pro zvěř jelení. Na případy, kdy v honitbách pro některé druhy spárkaté zvěře nejsou stanoveny minimální a normované stavy, pak pamatuje § 36 odst. 5 zákona o myslivosti. Podle něho lze až po vyjádření orgánu státní správy myslivosti u těchto druhů zvěře lovit samičí zvěř a samčí zvěř do stáří 2 let ve stanovené době lovu bez omezení a bez vypracování a projednání plánu. V době, kdy žalobce v honitbě S. laň a koloucha ulovil, bylo pro tuto honitbu vydáno takové vyjádření pouze k lovu zvěře černé.

Poté prvoinstanční správní orgán uzavřel, že v honitbě S. nebylo možno v dané době jelení zvěř lovit, neboť pro to nebyly splněny výše uvedené podmínky dle zákona o myslivosti (uživatelem honitby S. bylo o vyjádření k lovu jelení zvěře požádáno až dne 14. 8. 2007, tedy po ulovení výše zmíněných kusů). Měl přitom za jednoznačně prokázané, že v případě ulovené laně s kolouchem byla ulovena zvěř. Jelikož žalobce pro jejich lov nesplňoval zákonem o myslivosti stanovené podmínky a bez povolenky k lovu jelení zvěře laň a koloucha jelena evropského ulovil, naplnil tím podle uvedeného orgánu veřejné správy skutkovou podstatu přestupku podle § 35 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona. Pro tento závěr nepovažoval vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc., ze dne 2. 1 2008, kterého se žalobce dovolával, za relevantní. Odůvodnil rovněž výši uložené pokuty. Žalobce podal proti rozhodnutí Městského úřadu Nové Město nad Metují ze dne 29. 8. 2008, zn. 12989/2007/OZP/Rek/aa, odvolání. Žalovaný je žalovaným rozhodnutím zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Odůvodnil je v podstatě následujícím způsobem.

Nejdříve uvedl žalobcovy odvolací námitky, poté zmínil stanovisko prvoinstančního správního orgánu k nim, popsal průběh přestupkového řízení a na základě toho shrnul závěry k věci odůvodňující zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí.

Konstatoval, že jelení zvěř v honitbě S. nebyla v době skutku normována a že příslušný Městský úřad Nové Město nad Metují nevydal k jejímu lovu do té doby vyjádření dle § 36 odst. 5 zákona o myslivosti. Žalobce neměl v povolence k lovu uvedeno, že smí jelení zvěř lovit. K námitce o údajné podjatosti úřední osoby vyřizující danou věc uvedl, že zástupce žalobce věděl o trestním oznámení proti D. R, DiS, když je sám podal. Pokud proto považoval tuto skutečnost, která zakládá podjatost úřední osoby, za významnou, měl námitku v souladu s § 14 odst. 2 správního řádu uplatnit, jakmile se o důvodu vyloučení dozvěděl. Pokud totiž účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně ví a bez zbytečného odkladu ji neuplatní, tak se k takové námitce až posléze uplatněné námitce nepřihlíží. Stanovisko JUDr. V. Č. se dle názoru žalovaného týká farmového chovu zvěře a nikoli chovu zvěře v zajetí, takže z tohoto důvodu žalovaný považoval i tuto námitku za právně irelevantní, respektive uvedené vyjádření nemůže být podle něho právě z tohoto důvodu podkladem rozhodnutí v dané věci. Každý z obou typů chovů vzniká a řídí se naprosto odlišnými právními předpisy (farmový chov zvěře zákonem č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, chov zvěře v zajetí zákonem o myslivosti). Nedůvodnou shledal žalovaný i námitku, podle níž žalobce jednal v krajní nouzi, když odvracel nebezpečí, které sám nezpůsobil. Situace krajní nouze podle něho nenastala, když se dala řešit jinak, než odstřelem laně a koloucha (např. odchytem). Pochybení žalovaný neshledal ani v tom, že za podklad rozhodnutí nebylo použito vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc., ze dne 2. 1. 2008, ačkoliv to bylo navrhováno, jakož že jmenovaný nebyl vzat do řízení jako svědek či znalec. Žalovaný uzavřel, že prvoinstanční správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy a nedopustil se žádných pochybení. Žalobce napadl žalované rozhodnutí žalobou, podanou dne 6. 3. 2009 u nepříslušného Okresního soudu v Hradci Králové, který řízení o ní usnesením ze dne 7. dubna 2009, č.j. 20 C 70/2009-19, zastavil. Žalobce v něm zároveň poučil o tom, že je oprávněn ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení podat proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Žalobce postupoval v souladu s tímto poučením a v uvedené lhůtě žalobu proti výše citovanému rozhodnutí žalovaného podal. Z jejího obsahu je přitom patrno, že důvody nespokojenosti žalobce s rozhodnutím v dané věci jsou stejné, jaké byly v odvolacím řízení. Svědčí o tom námitky uvedené v žalobě, které jsou v podstatě shodné s námitkami odvolacími. Žalobní námitky však byly koncipovány jen jakýmsi odkazem na dříve podané odvolání, takže z pohledu jejich formulace a žalobních bodů ve vztahu k § 71 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), ne právě žádoucím způsobem. Přesto krajský soud dospěl k závěru, že i takto podanou žalobu projedná, když z ní je podstata žalobního tvrzení zřejmá a jiný postup by měl za formalismus. Žalobce předně namítal, že se měl zpracovatel prvoinstančního správního orgánu, jenž vyřizoval danou věc, sám vyloučit z řízení pro podjatost, a to proto, že společně s Ing. Š. prováděl činnost, jež se týkala šetřeného skutku a předcházela jednání žalobce. V této souvislosti odkazoval na podání JUDR. J. S. adresované Policii České republiky, Okresnímu ředitelství v Náchodě ze dne 27. 12. 2007. V něm jmenovaný mimo jiné poukazuje na to, že Ing. J. Š. a D. R., DiS, prováděli společně v době nejméně od 21. 6. 2007 do 6. 8. 2007 činnost směřující k vyhledávání živočichů za účelem jejich odchytu a vybudování lapacího zařízení v cizí honitbě, která byla ukončena odchytem laně. Toto jednání přitom poměřoval se skutkem žalobce ve směru k trestnému činu pytláctví a k pojmu zvěř. Dále namítal, že prvoinstanční správní orgán nerespektoval závěry a stanoviska předkládaná jeho zástupcem, a to konkrétně právní názor JUDr. Ing. V. Č., jakož i V. B., hospodáře Mysliveckého spolku S., že se nejednalo o zvěř, ale o zvířata. Opětovně přitom odkazoval na již vpředu zmíněné podání ze dne 27. 12. 2007 a právní poradnu, konkrétně dotaz č. 1163 v ní ohledně označení zvěře ve farmových chovech a odpověď na něj od JUDr. Ing. V. Č. z 26. 3. 2008. O stejné listiny opíral i tvrzení, že jím spáchaný skutek není přestupkem ani jiným správním deliktem, a to zejména z důvodu odvracení nebezpečí, které sám nezpůsobil. Podle žalobce „Správní orgán neopatřil celý zásadní listinný důkaz a to vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc., ze dne 2. 1. 2008 i když o něj bylo opakovaně žádáno, bylo jen z části součástí přestupkového spisu s tím, že jej nepovažuje za důkazní prostředek z čehož vyplývá, že obsah listiny rozhodující úředník pan D. R. znal a zná, ale neumožnil účastníkům řízení se s ním seznámit a tak rozptýlit pochybnosti o nesprávném úředním postupu a zachování zásad spravedlivého procesu.“ Prvoinstanční správní rozhodnutí spočívá podle žalobce také na nesprávném právním posouzení věci pokud jde o aplikaci ustanovení §§ 5, 10 a dalších zákona o myslivosti, zákona ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a ustanovení o krajní nouzi. Nesprávný je podle žalobce i závěr, že musel vědět, že to nejsou zvířata, ale zvěř, přičemž u přestupku „subjektivní stránka nebyla vůbec zachycena“. Žalovaný podle žalobce uvedené vady nezjistil a neodstranil. Zvláště nesprávně vyhodnotil okolnosti podjatosti rozhodující úřední osoby D. R., DiS, který podle žalobce porušil svoji zákonnou povinnost, když neuvědomil o své možné podjatosti svého bezprostředně nadřízeného a nedoplnil správní spis o úplné vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc. Došlo tak i k závažným procesním chybám, v důsledku nichž bylo rozhodováno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Vzhledem k tomu žalobce navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, které mu předcházelo. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 10. srpna 2009. Zopakoval v něm, že se žalobce dopustil daného přestupku, když dne 6. 8. 2007 okolo 5:00 hodiny ranní neoprávněně ulovil v honitbě s názvem S. laň a koloucha jelena lesního (Cervus elaphus), přestože neměl v povolence k lovu uvedeno, že smí jelení zvěř lovit. Ztotožnil se i s výší uložené pokuty. Ohledně námitky podjatosti uvedl totéž, co v odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Pokud jde o žalobcem zmiňované stanovisko JUDr. V. Č., poukázal na to, že je uveřejněno na internetových stránkách myslivosti v právní poradně (www.myslivost.cz/poradny/pravni/aktualni.asp) a zdůraznil, že se týká pouze farmového chovu zvěře a nikoli chovu zvěře v zajetí. Z tohoto důvodu proto nelze brát uvedené vyjádření jako podklad k rozhodnutí, protože každý z obou chovů vzniká a řídí se naprosto odlišnými právními předpisy (farmový chov zvěře zákonem o veterinární péči, chov zvěře v zajetí zákonem o myslivosti). K tvrzení žalobce, že jednal v krajní nouzi, žalovaný v podstatě uvedl, že si tento stav nedovede v dané věci vůbec představit. Pokud jde o stanovisko JUDr. Ing. J. S., CSc., označil je žalovaný za soukromý počin, přičemž s jeho částí byla úřední osoba seznámena z trestního spisu Policie České republiky, Okresního ředitelství Náchod. Šlo o vyjádření v jiné věci. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud žalobce seznámil s vyjádřením žalovaného a ten k němu podal dopisem ze dne 14. 1. 2010 repliku. Trval v ní na tom, že se úřední osoba D. R., DiS, měla sama pro podjatost z rozhodování v dané věci vyloučit podle § 14 zákona správního řádu, neboť v souvislosti s daným skutkem byl vyšetřován orgány Policii České republiky. Neztotožnil se se žalovaným v jeho hodnocení ulovených živočichů jako zvěře, když měli označení zvířat z farmového chovu a i tak se chovali. Přítomnost zvířat ve volné přírodě je přitom nežádoucí. Použitá právní kvalifikace tak trpí podle žalobce omylem v předmětu útoku. K vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc, ze dne 2. 1. 2008 dodal, že bez jeho znalosti nelze přisvědčit argumentům žalobce. K subjektivní stránce žalovaného přestupku zdůraznil, že střílel vědomě na zvířata, nikoliv na zvěř. Orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení vytýkal, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci, nezjistily a nepřihlédly k okolnostem svědčícím v jeho prospěch a všemu, co vyšlo v řízení najevo. Setrval přitom na svém původním návrhu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tím žalobce výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům. Žalobce byl postižen za přestupek, jehož skutková podstata je vymezena v § 35 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona a podle něhož se jej dopustí ten, kdo neoprávněně loví zvěř nebo chytá ryby. Za tento přestupek bylo možno žalobci uložit podle odstavce druhého citovaného ustanovení pokutu až do výše 8.000,--Kč a jako držiteli loveckého lístku zároveň zákaz činnosti (lovu zvěře) do jednoho roku. Předmětem ochrany uvedeného ustanovení, jeho objektem, je zájem společnosti na tom, aby k lovu zvěře docházelo dovoleným způsobem, přičemž odpovědnost za daný přestupek nastupuje bez ohledu na to, zda byl spáchán úmyslně či z nedbalosti (subjektivní stránka věci). Je tedy pro posouzení věci zcela nerozhodné, co si žalobce při střelbě na předmětnou jelení zvěř myslel, respektive že si myslel, že střílel na něco, na co střílet může. Žalobce založil svoji obranu na tvrzení, že „zvěř“ nelovil a tudíž že se uvedeného přestupku ani nemohl dopustit. Opíral se přitom zejména o právní názor JUDr. Ing. Vladimíra Čechury ze dne 26. 3. 2008 a vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc., ze dne 2. 1. 2008. Orgánům veřejné správy vytýkal, že je nevzaly za podklad rozhodnutí. Krajský soud neshledal tuto žalobní námitku za oprávněnou.

Jak již uvedeno výše, v případě stanoviska JUDr. Ing. V. Č. se jedná o odpověď jmenovaného v právní poradně na dotaz týkající se značení zvěře ve farmových chovech, přičemž je v něm zároveň i úvaha o lovu neoznačené zvěře z těchto chovů uniklé. Jmenovaný se tak vyjadřoval k jiné situaci, než která je předmětem přezkumného soudního řízení. V dané věci se totiž jednalo o neoprávněný lov zvěře zběhnuté ze zajetí a nikoliv z farmového chovu, když k jejímu chovu v zajetí vydal žalovaný příslušný souhlas podle § 7 odst. 1 zákona o myslivosti již dne 5. 6. 2006 pod zn. 11499/ZP/2006-So. Krajský soud tak nemá žádných pochybností o tom, že žalobce ulovil zvěř a nikoliv zvířata, na jejichž chov by se vztahoval zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon) a zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon). Jednalo se totiž o zvěř ve smyslu § 2 písm. b) zákona o myslivosti chovanou na základě jeho § 7 odst. 1 v zajetí. Tato skutečnost byla v řízení jednoznačně prokázána. Proto na ni také dopadal zákon o myslivosti a žádná značka v jejich sleších (uších) na tom nemohla nic změnit. Jinými slovy, samotná značka nedala ulovené zvěři statut hospodářského zvířete. Pokud označena byla, jak tvrdí žalobce a krajský soud nemá důvody toto tvrzení zpochybňovat, měly tyto značky pouze evidenční význam pro jejich vlastníka, nic více. Zákon o myslivosti s nimi totiž žádné důsledky nespojuje. Není rovněž žádných pochyb o tom, že zákon o myslivosti upravuje i poměry zvěře chované v zajetí. Svědčí o tom např. § 5 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti, podle něhož je možné za stanovených podmínek vypouštět zvěř chovanou v zajetí znovu do honiteb, což u farmového chovu možné není.

K námitce, že v řízení nebyly respektovány závěry a stanoviska dokládaná zástupcem žalobce a vycházející z právního názoru JUDr. Ing. V. Č., třeba uvést, že takovou povinnost orgány veřejné správy zúčastněné na řízení neměly a nemají. Ve správních věcech totiž vždy rozhodují příslušné orgány veřejné správy a nikoliv stanoviska či názory soukromých osob, byť zejména odborné veřejnosti známé. Nebyl rovněž důvod pro to, aby jmenovaný či kdokoliv další byl přibrán do řízení jako znalec. Znalci se totiž ve správním řízení přibírají k tomu, aby jednak pozorovali skutečnosti, jejichž poznání předpokládá zvláštní odborné znalosti, jednak z takovýchto pozorování vyvozovali znalecké úsudky (posudky). Znalci se však nepřibírají, aby sdělovali úřadu své názory a úsudky o otázkách rázu právního nebo o otázkách, k jejichž správnému porozumění a řešení není zapotřebí odborných vědomostí nebo znalostí, nýbrž stačí, s ohledem na povahu okolností případu, běžná zkušenost a znalost pracovníka správního orgánu. Ve správním řízení se znalec nepřibírá též tehdy, pokud správní orgán disponuje potřebnými odbornými znalostmi (viz § 56 správního řádu). Bylo by proto v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména se zásadami rychlosti a ekonomie řízení (viz §§ 2 a násl. správního řádu) vést důkazní řízení a provádět v něm úkony dle návrhu účastníků ve směru právního hodnocení zřejmého skutkového stavu věci. Právní hodnocení té které věci je totiž vždy výsadní pravomocí rozhodujícího správního orgánu, nikoho jiného, ani znalce.

Proto v dané věci nebylo potřeba doplňovat správní spis o „důkazy“, jichž se žalobce tak dovolává. Skutkový stav věci byl zřejmý a šlo pouze o výklad a aplikaci příslušných ustanovení již výše zmíněných zákonů, tedy právní zhodnocení dané věci.

Co pak bylo řečeno výše ke stanovisku JUDr. Ing. V. Č., platí plně i pro vyjádření JUDr. Ing. J. S., CSc., ze dne 2. 1. 2008. Nic přitom žalobci nebránilo v tom, aby vývody jmenovaných uplatňoval z vlastní iniciativy jako své námitky v přestupkovém řízení.

V průběhu přestupkového řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce lovil v honitbě S. neoprávněně jelení zvěř. Neměl totiž k lovu této zvěře povolenku (viz § 46 zákona o myslivosti a § 20 odst. 1 prováděcí vyhl. č. 244/2002 Sb.) a lovil proto neoprávněně nejen z pohledu zákona o myslivosti, ale i přestupkového zákona.

O oprávněnosti tohoto lovu by přitom nebylo možno mluvit ani v případě, pokud by bylo na předmětnou zvěř nahlíženo jako na zvířata z farmového chovu zvěře. Ani v tom případě by je totiž žalobce nebyl oprávněn usmrtit, neboť takové právo přísluší pouze hospodáři (viz § 35 odst. 4 písm. e/ zákona o myslivosti). Žalobce se tak vlastně dostal v případě daného útoku na jelení zvěř do pozice kterékoliv jiné osoby, tedy i té, která lovecký lístek vůbec nemá. Přitom právě od něho by se dalo očekávat s ohledem na poslání myslivosti jiné chování.

Tvrzení žalobce, že jednal v krajní nouzi, pak není ničím jiným, než účelovou obranou. Z judikatury trestních soudů (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1989, sp. zn. 7 Tz 17/89, a ze dne 16. 8. 1971, sp. zn. 3 Tz 54/71, publikované pod č. 17/1991 a pod č. 26/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSR) sice vyplývá, že k činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy i ten, jehož zájmy v konkrétním případě ohroženy nejsou (pomoc v krajní nouzi), nebezpečí však musí hrozit přímo, bezprostředně, tedy nesmí v době konání již pominout.

Naplnění této podmínky v daném případě si krajský soud nedovede vůbec představit. Pouhá přítomnost laně a tříměsíčního koloucha jelena lesního v srpnu v honitbě totiž nemohla být nebezpečná žádnému zájmu chráněnému zákonem, natož aby se jednalo o bezprostředně z toho hrozící zásah do jím chráněných zájmů. Krajský soud si nedovede představit takové nebezpečí ani za situace, pokud by se vžil do postavení žalobce a myslel si, že má před sebou zvířata z farmového chovu. Žalobce je ostatně ani nespecifikoval, když se omezil pouze na konstatování, že „přítomnost zvířat ve volné přírodě je nežádoucí“. To je ovšem na prokázání jeho tvrzení o krajní nouzi, bezprostředně hrozícím nebezpečí na zájem chráněný zákonem, skutečně málo. A i kdyby existovalo, tak další podmínkou existence krajní nouze je, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (podmínka subsidiarity). V tomto ohledu se krajský soud ztotožňuje se závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení, že by v tom případě žalobce mohl odvrátit přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému zákonem (jako že žádné nebylo) i jinak.

Poslední podmínkou krajní nouze je pak zachování proporcionality mezi následkem, který hrozí a následkem, který byl způsoben odvracením nebezpečí. Podle požadavku proporcionality nesmí být způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil. Naplnění této podmínky již sice není třeba hodnotit, neboť postačuje nenaplnění i jen jediné podmínky krajní nouze, ale ani ta nebyla naplněna. V dané době totiž nehrozilo ze strany laně s kolouchem žádné nebezpečí, přesto byli nedovoleným způsobemusmrceni.

Při posouzení toho, zda žalobce svým jednáním skutečně naplnil všechny podmínky krajní nouze podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona proto dospěl krajský soud k závěru, že nikoli. Přisvědčit žalobci v této otázce by naopak znamenalo pro všechny držitele zbrojního průkazu (i těch bez loveckého lístku) legalizovat jim v obdobných případech střelbu ve volné krajině. Společnosti by se tak stalo nebezpečné úplně něco jiného.

Krajský soud se dále zabýval namítanou podjatostí pracovníka prvoinstančního správního orgánu D. R., DiS, při rozhodování dané věci. Vycházel přitom z předpokladu, že případná vada spočívající v tom, že na projednávání a rozhodování věci se účastnil pracovník správního orgánu, který byl ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu vyloučen pro pochybnosti o jeho nepodjatosti, je procesní vadou, která obecně může mít vliv na zákonnost takového rozhodnutí. Jestliže však jde o podjatost pracovníka správního orgánu, který o věci rozhodoval v prvém stupni, pak je v rámci soudního přezkumu pravomocného správního rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí třeba vždy zkoumat, zda a jaký vliv mohla mít taková vada i na rozhodnutí správního orgánu, který o věci rozhodoval ve druhém stupni. Při posouzení této otázky je přitom nutné vyjít z charakteru správního řízení, které tvoří jeden celek, skládající se z řízení před orgánem prvého stupně a odvolacím orgánem, a které je zásadně ukončeno až pravomocným rozhodnutím, jímž je v případech, bylo-li prvostupňové rozhodnutí napadeno řádným opravným prostředkem, až rozhodnutí o tomto opravném prostředku. S ohledem na tento charakter správního řízení je přípustné, aby případná pochybení a nedostatky řízení vedeného před správním orgánem prvého stupně byly konzumovány , resp. odstraněny v řízení před odvolacím orgánem.

Základním předpokladem pro uplatnění námitky podjatosti však je, že účastník řízení uplatní takové skutečnosti, jež lze za důvody pro vyloučení z projednávání a rozhodování věci podle platné zákonné úpravy považovat. To žalobce v řízení před prvoinstančním správním orgánem neučinil, a proto žalovaný shledal námitku žalobce v tomto směru v souladu s § 14 odst. 2 správního řádu nedůvodnou. Tím měl žalovaný zároveň uvedenou námitku za vyřízenou, respektive nezabýval se již otázkou podjatosti dle § 14 odst. 1 správního řádu. Té se však dovolával žalobce v žalobě, v níž uvedl, že se měl D. R., DiS, vzhledem k okolnostem případu, vyloučit z řízení sám. Vznikla tak otázka, zda je i pro posouzení zákonnosti postupu podle § 14 odst. 1 správního řádu podstatné, kdy účastník řízení uplatní skutečnosti, jenž považuje za důvody pro vyloučení služebních funkcionářů z projednávání a rozhodování věci podle tohoto ustanovení. Krajský soud si na ni odpověděl, že nikoliv.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o niž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonu řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Pro vyloučení konkrétní úřední osoby z řízení přitom zcela postačí prosté a doložitelné pochybnosti o její nepodjatosti ve vztahu k výsledku řízení pro faktický poměr k věci samé, účastníkům řízení či k jejich zástupcům.

Z listin, které jsou součástí správního spisu, krajský soud zjistil, že zástupce žalobce JUDr. J. S. podal na D. R., DiS, dne 27. 12. 2007 trestní oznámení pro jednání naplňující znaky trestného činu pytláctví, když spolu s další osobou v době nejméně od 21. 6. 2007 do 6. 8. 2007 prováděli společně a každý jednotlivě činnost směřující k vyhledávání živočichů a jejich odchytu, a to právě i laně a koloucha, které posléze slovil žalobce způsobem výše uvedeným. Cílem této činnosti bylo vrátit zaběhnutou jelení zvěř zpátky do „obůrky“. Usnesením ze dne 20. května 2008, č.j. ORNA-2201-21/TČ-2007-70, Policie České republiky, Okresní ředitelství Náchod, rozhodla o odložení této věci, když naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu neshledala. D. R., DiS, se tedy podílel na vyřízení dané věci, tedy potrestání žalobce za slovení jelení zvěře (rozhodnutí je podepsáno Ing. L. K., vedoucím odboru životního prostředí Městského úřadu Nové Město nad Metují), kterou se sám předtím marně pokoušel odchytit a vrátit do „obůrky“. Za tohoto stavu nemá krajský soud pochyb o tom, že by na jmenovaného bylo třeba pohlížet jako podjatou úřední osobu podle § 14 odst. 1 správního řádu, a to s ohledem na jeho poměr k věci, k žalobci i jeho zástupci. Citované ustanovení ale nevylučuje podjatou osobu „z projednávání a rozhodování věci“ vždy, ale pouze ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Pokud by byla tato otázka řešena při zahájení přestupkového řízení příslušným postupem (viz § 14 odst. 3 správního řádu), zřejmě by byl D. R., DiS, vyloučen z opatrnosti ze všech úkonů. V době již pravomocně skončeného přestupkového řízení má však krajský soud při náhledu na tuto otázku situaci jednoznačně danou. Zná totiž výsledek přestupkového řízení a z něho jasně vyplývá, že jej jmenovaný ve směru k žalobci neovlivnil. S právními závěry prvoinstančního rozhodnutí o přestupku se totiž ztotožnil jak žalovaný, tak krajský soud v tomto rozsudku, sankce za přestupek byla uložena pouze finanční, a to v zanedbatelné výši s ohledem na povahu činu. Naopak přístup města Nové Město nad Metují (potažmo jeho městského úřadu) k jednání žalobce třeba hodnotit jako shovívavý s ohledem na způsob vypořádání vzniklé škody (pouze náhrada ve výši hotovosti za zvěřinu a příspěvek na zakoupení nové zvěře) a pochybnostem krajského soudu o tom, že se skutečně jednalo jen o přestupek.

Vzhledem k tomu krajský soud uzavřel, že nedošlo k tvrzenému porušení pravidel procesního postupu ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Tento závěr je pro krajský soud důležitý v tom směru, že v případě pochybení procesního charakteru může zrušit napadené rozhodnutí, ale pouze v případě, pokud by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.). Jinými slovy, ne každé procesní pochybení při vydání rozhodnutí správního orgánu musí mít za následek to, že soud ve správním soudnictví zruší pro vadu řízení žalované rozhodnutí. Krajský soud vadu takové intenzity, která by měla vést ke zrušení žalovaného rozhodnutí, v případě tvrzené podjatosti, nezjistil. Lze naopak říci, že v očích žalobce „podjatá úřední osoba vydala přesto zákonné rozhodnutí“. O nepodjatosti pracovníků žalovaného žalobce nevyslovil pochybnost.

V ostatním se pak krajský soud odkazuje na obsah odůvodnění žalovaného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, neboť se s jejich závěry v dané věci plně ztotožňuje.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku č. I zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady vznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 27. července 2010

JUDr. Pavel Kumprecht, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Petra Očenášková


Zdroj: Rozsudek ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 51 Ca 7/2009 - 34, dostupné zde. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies