11 A 117/2011 - 9 - Pobyt cizinců: prodloužení zajištění; uložení zvláštních opatření za účelem vycestování

06. 06. 2011, Městský soud v Praze

Možnosti
Typ řízení: Správní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle § 126 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je policie povinna po celou dobu zajištění zkoumat existenci důvodů zajištění, proto je povinna posoudit podmínky pro možné uložení zvláštního opatření (§ 123b téhož zákona) také při rozhodování o prodloužení doby zajištění.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 06.06.2011, čj. 11 A 117/2011 - 9)

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně M. S. proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 13.5.2011, č.j.: KRPA-10445/ČJ-2011-000022 takto :

I. Rozhodnutí Policii České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 13.5.2011, č.j.: KRPA-10445/ČJ-2011-000022, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, doručenou žalovanému správnímu úřadu dne 20.5.2011 a Městskému soudu v Praze předanou dne 30.5.2011, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále též žalovaného správního úřadu), ze dne 13.5.2011, jímž bylo rozhodnuto o prodloužení doby zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění o dalších šedesát dnů. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech, když žalovaný správní úřad podle jejího názoru napadeným rozhodnutím porušil ustanovení § 124 odst.3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu), ve spojení s ustanovením § 68 odst.3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí je v obecné rovině konstatováno, že k vydání náhradního cestovního dokladu je třeba ověřit totožnost žalobkyně, aniž by však žalovaný správní úřad blíže specifikoval, jaké kroky již učinil a na základě jakých informací či poznatků předpokládá, že v prodloužené době zajištění již bude schopen vyhoštění žalobkyně realizovat. Žalobkyně poukázala na to, že v jejím případě jde již o druhé prodloužení doby zajištění, přičemž argumentace odůvodnění napadeného rozhodnutí je obsahově shodná s argumentací předchozího rozhodnutí žalovaného o prodloužení doby zajištění. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný správní úřad porušil napadeným rozhodnutím ustanovení § 124 odst.1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s ustanovením § 123b odst.1 písm.a) zákona o pobytu cizinců, když povinnost policie zvažovat, zda by nebylo na místě užít mírnějšího prostředku, tj. zvláštního opatření za účelem vycestování cizince, by správní úřad neměl mít pouze v případě vydání prvého rozhodnutí o zajištění, ale i v případě vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Podle ustanovení § 126 písm.a) zákona o pobytu je policie povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají, po celou dobu pobytu cizince v zařízení pro zajištění cizinců. Skutečnost, že v daném případě není možné uplatnit mírnější donucovací prostředky, je přitom důvodem, bez kterého zajištění cizince není možné. Otázka možné aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování musí být zkoumána nejen v prvním rozhodnutí o zajištění cizince, ale po celou dobu jeho pobytu a tedy i při rozhodování o prodloužení doby jeho zajištění. Proto bylo povinností žalovaného vypořádat se v napadeném rozhodnutí i s otázkou možného uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců a svůj závěr náležitě zdůvodnit. To však žalovaný neučinil a jeho rozhodnutí je tak v tomto bodě nepřezkoumatelné.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 23.5.2011 vyplývá, že správní úřad při svém rozhodování shledal podmínku ustanovení § 124 odst.3 zákona o pobytu cizinců splněnou, neboť prodloužení doby zajištění bylo ve věci realizace správního vyhoštění žalobkyně nezbytné. Správní úřad v souladu s mantinely správního uvážení přistoupil k prodloužení doby zajištění o šedesát dnů a poukázal na skutečnosti, které vedou k vydání napadeného rozhodnutí. Správní úřad činil veškeré kroky, směřující k realizaci vyhoštění, avšak je limitován součinností třetích subjektů, zejména součinností domovského státu žalobkyně, která je vedena v rovině ověřování totožnosti a vydávání cestovního dokladu, potřebného pro samotnou realizaci vyhoštění.

Pokud žalobkyně v podané žalobě formálně napadla neuplatnění tzv. zvláštních opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců, pak žalovaný správní úřad s konstatováním žalobkyně nemůže souhlasit. Žalobkyně zjevně opomíjí meritorní rozhodnutí o zajištění cizince ze dne 15.2.2011, které je stěžejním pro rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Právě rozhodnutí o prodloužení doby zajištění vychází z podstaty napadeného rozhodnutí o zajištění cizince, ve kterém se správní úřad vypořádal s otázkou, zda nepostačuje uložit zvláštní opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu. V době trvání zajištění nemohou nastat takové skutečnosti, které by vedly k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a správní úřad přistupuje k neuložení zvláštních opatření z důvodů, které jsou uvedeny ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Tato Směrnice odůvodňuje případy, kdy lze osobu bezprostředně zajistit, aniž je využito zvláštních opatření za účelem vycestování, neboť ponechává ve smyslu ustanovení § 124 odst.1 zákona o pobytu cizinců policii oprávnění zajistit cizince, aniž by užila zvláštních opatření. Podle výkladu právního ustanovení § 126 zákona o pobytu správním úřadem, zmíněné ustanovení ukládá povinnost policii zkoumat, zda v průběhu zajištění nenastaly překážky omezení osobní svobody cizince, tedy skutečnosti, týkající se například řízení o správním vyhoštění, udělení mezinárodní ochrany, doby zajištění či realizace správního vyhoštění, ne však to, co uvádí žalobkyně ve své žalobní námitce.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalobkyni bylo dne 16.2.2011 vydáno rozhodnutí o zajištění podle ustanovení § 124 odst.1 písm.b) a c) zákona o pobytu cizinců. Tímto rozhodnutím byla stanovena doba zajištění na šedesát dnů ode dne omezení osobní svobody s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména pak k tomu, že žalobkyně na území České republiky pobývala bez platného cestovního dokladu, že z území nevycestovala v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění a je s ní vedeno řízení o správním vyhoštění.

Rozhodnutím ze dne 12.4.2011 správní úřad vydal žalobkyni rozhodnutí, kterým podle ustanovení § 124 odst.3 zákona o pobytu prodloužil dobu zajištění za účelem správního vyhoštění o třicet dnů. Toto rozhodnutí bylo zrušeno k žalobkyní podané žalobě rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16.5.2011, č.j.: 7 A 89/2011 – 20 a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, neboť soud shledal rozhodnutí nepřezkoumatelným pro neuvedení důvodů vyloučení aplikace zvláštních opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu a nedostatečné specifikace důvodu prodloužení doby zajištění.

Dne 13.5.2011 vydal žalovaný správní úřad rozhodnutí, jímž žalobkyni podle ustanovení § 124 odst.3 zákona o pobytu prodloužil dobu zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovenou rozhodnutím Policie České republiky ze dne 16.2.2011, a to o šedesát dnů s odůvodněním, že se v době, po kterou byla žalobkyně do současné doby zajištěna, i přes přihlédnutí k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, nepodařilo toto správní vyhoštění realizovat, neboť nebyla ověřena totožnost cizinky, která je potřebná k vystavení náhradního cestovního dokladu a nadále jsou zajišťovány náležitosti, potřebné k realizaci správního vyhoštění ve spolupráci se zastupitelským úřadem Ukrajiny.

Městský soud v Praze přezkoumal předložený spisový materiál a dosavadní řízení před správním úřadem ze hlediska žalobních námitek podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s., a vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaný správní úřad nepožádali o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 13.5.2011, jímž bylo rozhodnuto o prodloužení doby zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění o dalších šedesát dnů.

Z obsahu spisového materiálu žalovaného správního úřadu vyplývá, že žalobkyně byla dne 16.2.2011 zajištěna podle ustanovení § 124 odst.1 písm. a/ a b/ zákona o pobytu, podle něhož je policie oprávněna zajistit cizince staršího patnácti let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek a pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Podle ustanovení § 124 odst.3 zákona o pobytu policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

Podle ustanovení § 126 písm.a/ zákona o pobytu je policie povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Žalobkyně se v podané žalobě domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost, spočívající v nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala v absenci posouzení, zda a jakým způsobem se žalovaný správní úřad vypořádal s povinností posoudit, zda v daném případě žalobkyně nepostačí namísto vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění aplikace tzv. zvláštních opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu.

Podle tohoto ustanovení je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území

Zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. O druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

V daném případě je žalobou napadeným rozhodnutím „pouze“ rozhodnuto o prodloužení doby zajištění. Soud se zabýval otázkou, zda je správní úřad povinen v takovém rozhodnutí uvážit, nakolik přichází v úvahu aplikace tzv. zvláštního opatření. Je zřejmé, že žádné ustanovení zákona o pobytu výslovně neupravuje, že by bylo nutno institut zvláštního opatření podle ustanovení § 123b tohoto zákona aplikovat pouze ve vztahu k rozhodnutí o zajištění cizince podle ustanovení § 124 téhož zákona. Soud vycházel z dikce ustanovení § 126 písm.a/ citovaného zákona, neboť jeho cílem nepochybně bylo, aby důvody, pro které je cizinec zajištěn, byly zkoumány v každém rozhodnutí, týkajícím se omezení osobní svobody cizince. Pokud podle daného ustanovení je policie povinna po celou dobu zajištění zkoumat existenci důvodů zajištění a pokud je zároveň nedostatečnost podmínek pro možné uložení zvláštního opatření je jednou z podmínek zajištění, je podle názoru soudu na místě také při rozhodování o prodloužení doby zajištění posuzovat (ne)splnění této podmínky zajištění. Vzhledem k povaze zvláštních opatření podle ustanovení § 123b i důvodů zajištění podle ustanovení § 124 odst.1 zákona o pobytu lze mít více než pochybnosti o možné změně důvodů zajištění, nelze je však a priori vyloučit. Pokud zákon o pobytu ukládá soustavnou povinnost správního úřadu posuzovat důvody zajištění, jistě tato povinnost trvá i při rozhodování o prodloužení doby zajištění, neboť takové rozhodnutí zakládá shodný zásah do práv cizince jako samotné prvotní rozhodnutí o jeho zajištění. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný správní úřad se nijak nezabýval možností uložení zvláštního opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu. Námitka žaloby, že se správní úřad s otázkou možného použití zvláštních opatření nezabýval, shledal soud důvodnou.

Městský soud v Praze na základě výše uvedeného shledal žalobu důvodnou, a proto zrušil žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst.1 písm.a) s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost odůvodnění, neboť z něho není zřejmé, na základě jakých skutkových či právních skutečností dospěl správní úřad k závěru o tom, že v případě žalobkyně je vyloučena možná aplikace zvláštních opatření při rozhodování o prodloužení doby zajištění cizince.

Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný správní úřad je povinen znovu rozhodnout nejpozději do tří dnů (ustanovení § 127 odst.1 písm.b zákona o pobytu) a v odůvodnění nového rozhodnutí se náležitě vypořádat s důvody svého rozhodnutí, zejména ohledně doby zajištění, ale také v úplném rozsahu aplikovat skutková zjištění jednání žalobkyně na úvahy o důvodech zajištění a možnosti či nemožnosti uložení jiného zvláštního opatření. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto jí ve smyslu ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s. náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je osvobozena od placení soudních poplatků a záloh pro toto řízení podle ustanovení § 11 odst.2 písm.ch/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a že žádné další prokazatelné náklady žalobkyni podle obsahu spisového materiálu v řízení před soudem nevznikly, soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 6. června 2011

JUDr.Hana Veberová , předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 11 A 117/2011 - 9, dostupné zde. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies