1 Afs 41/2007 - 61

05. 09. 2007, Nejvyšší správní soud

Možnosti
Typ řízení: Správní, Správní (kasační)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem Žižkova 280, 580 01 Havlíčkův Brod, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem náměstí Svobody 4, poštovní přihrádka 372, 602 00 Brno, proti rozhodnutí ze dne 31. 1. 2003, č. j. 5402/02/FŘ/170, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2006, č. j. 30 Ca 168/2006 - 26,

takto :

I. Kasační stížnost se zamítá .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění :

Finanční úřad v Havlíčkově Brodě stanovil žalobci platebním výměrem ze dne 16. 4. 2002 povinnost odvést neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu republiky. Odvolání proti platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 1. 2003. Žalobě, jíž žalobce napadl rozhodnutí o odvolání, Krajský soud v Brně vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení rozsudkem ze dne 20. 4. 2005 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalovaného tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 1 Afs 92/2005 - 98, a vyslovil závazný právní názor pro  další řízení před krajským soudem.

Krajský soud v novém řízení zamítl žalobu rozsudkem ze dne 21. 12. 2006. V souladu se stanoviskem Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobce – ačkoli provedl dotované dílo řádně a včas – nesplnil druhou podmínku poskytnutí dotace, a sice zaplacení díla v souladu s podmínkami, které mu stanovilo rozhodnutí o poskytnutí dotace. Žalobci vznikl dluh vůči společnosti Z. spol. s r. o., která provedla 34 % prací na díle; tento  dluh však žalobce do konce rozpočtového roku neuhradil. Žalobce napadl rozsudek kasační stížností, v níž namítl nesprávné posouzení právní otázky podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vady řízení před správním orgánem podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jak v úvodu zdůraznil, je si vědom toho, že podle § 110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém zrušovacím rozhodnutí. Tato zásada však platí jen v případě, že skutkový stav, z něhož původní řízení vycházelo, nedozná změny. V novém řízení před krajským soudem žalobce doplnil a zdůraznil některé skutkové okolnosti, na něž se v předchozích řízeních nebral potřebný zřetel. Tyto skutečnosti ve spojení se skutečnostmi, jež byly zjištěny před vydáním původního rozhodnutí krajského soudu, mohou založit odlišné skutkové posouzení věci, a v důsledku toho i její jiné právní zhodnocení.

V následném zdůvodnění kasační stížnosti pak žalobce jednak zopakoval své dřívější argumenty (žalobce byl vázán jen podmínkami stanovenými v rozhodnutí o poskytnutí dotace, a ty splnil; vlastními zdroji žadatele o dotaci jsou i zdroje získané od třetích osob; dílo mohlo být provedeno i prostřednictvím jiných subjektů; rozhodnutí nestanovilo, aby případné úvěry byly vyrovnány v příslušném účetním období; v případě započtení je třeba vystavit účetní doklady, i když jim neodpovídá skutečný tok peněz), jednak přinesl argumenty nové (poskytovatel dotace byl od počátku informován o způsobu financování akce a o subjektech, které na něm budou účastny, každoročně od žalobce žádal aktuální informace o financování a nikdy mu nevytkl nesprávný postup; správce daně nevzal v potaz existenci ústně uzavřené trojstranné smlouvy mezi žalobcem, společností A. spol. s r. o. a společností Z. spol. s r. o.; odkaz na § 11 rozpočtových pravidel je v dané věci nepřiléhavý). Krom toho krajskému soudu vytkl, že nevyhověl jeho důkazním návrhům s tím, že nejsou pro rozhodnutí ve věci významné. Závěr soudu o splnění podmínek dotace však může být učiněn až na základě úplně zjištěného stavu věci. Pokud nalézací soud neprovedl navržené důkazy, nedostál své přezkumné povinnosti ve smyslu § 2 s. ř. s. Právní hodnocení věci nemůže obstát, je-li založeno na skutkových závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší správní soud přitom krajskému soudu uložil, aby se zabýval hmotněprávními otázkami.

Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul dosud přijaté závěry správce daně i správních soudů v žalobcových věcech a zopakoval svůj postoj k žalobcovým námitkám. Zdůraznil, že podle Nejvyššího správního soudu, jehož právním názorem byl krajský soud vázán, byla skutková zjištění správce daně dostačující pro jeho právní závěry. K žalobcovu přesvědčení, podle nějž vázanost názorem Nejvyššího správního soudu neplatí v případě nových skutkových zjištění, žalovaný uvedl, že pro soud je rozhodující skutkový stav v době vydání správního rozhodnutí. Pozdější skutkové změny (zde důkazní návrhy podané teprve v žalobě, resp. po uplynutí lhůty pro podání žaloby) nemohou být pro soud rozhodné.

Kasační stížnost je částečně nepřípustná; ve zbytku pak není důvodná.

Žalobce se domnívá, že zásada vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu, která platí pro krajský soud v novém řízení, nedopadá na případy, kdy v mezidobí došlo ke změnám ve skutkovém stavu; tato domněnka je však nesprávná a žalobce ani neuvádí, z čeho konkrétně ji dovozuje.

Správní soud – jak správně podotýká žalovaný – při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Taková úprava je jedině možná: v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu plní totiž soud roli přezkumnou (nikoli „nalézací“, již mu přisuzuje žalobce). Hodnotí tak, zda správní orgán postupoval způsobem, který mu zákon v dané době předepisoval, zda vzal v úvahu všechna skutková tvrzení účastníků správního řízení a i jinak zjistil vše, co v dané době zjistit mohl, a zda ze svých zjištění vyvodil logické právní závěry. Správní soud se naproti tomu nemůže svým rozhodnutím o žalobě vyjadřovat k tomu, jak by měly být poměry účastníka upraveny s ohledem na okolnosti, které i přes řádný procesní postup správního orgánu vyšly najevo až po skončení správního řízení. Zde by totiž již šlo o nalézání práva, nikoli o přezkum. Skutkové novoty mohou mít význam pro případnou obnovu správního řízení; v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jsou však nerozhodné.

Krom toho v projednávané věci nejde o skutkové novoty: těmi se mají obvykle na mysli nové skutečnosti, které v původním řízení objektivně nemohly být uplatněny – nikoli skutečnosti již tehdy známé, které ale žalobce v původním řízení neuplatnil z důvodů subjektivních. „Novými skutečnostmi“ jsou pak opravdu jen okolnosti skutkové – tedy nikoli třeba nové a důkladněji podložené právní argumenty vztahující se k již známým skutkovým okolnostem, ani návrhy důkazů (jak nepřesně uvádí žalovaný).

Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako  důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Žalobce výslovně nezpochybnil, že by Krajský soud v Brně při opětovném projednávání jeho věci tuto povinnost nesplnil. V závěru kasační stížnosti pouze naznačil, že si krajský soud zřejmě nesprávně vyložil závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Ten krajskému soudu uložil, aby se zabýval hmotněprávními otázkami, a krajský soud tak učinil. Vycházel ovšem podle žalobce z neúplně zjištěného skutkového stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování, a ani jeho hmotněprávní úsudek tak nemůže obstát. Žalobcova argumentace je v tomto bodě mylná a interpretuje závazný názor Nejvyššího správního soudu, obsažený ve zrušujícím rozsudku, zcela opačně, než jak byl míněn. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, č. j. 1 Afs 92/2005 - 98, doslova ve vztahu k dalšímu postupu krajského soudu uvedl: „Přitom se bude zabývat už jen otázkami hmotněprávními a nebude zpochybňovat míru zjištění skutkového stavu věci ze strany žalovaného, která – jak zdejší soud uzavřel – je dostatečná.“ Názor Nejvyššího správního soudu na míru zjištění skutkového stavu je tedy jednoznačný, a žalobce jej marně zpochybňuje. Krajský soud se beze zbytku řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; žalobcova kasační stížnost je tedy v této části nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.

Přípustná je jen ta část kasační stížnosti, která se věnuje důkazním návrhům vzneseným v novém řízení před krajským soudem. Žalobcova námitka, podle níž krajský soud pochybil neprovedením navržených důkazů, však není důvodná. Soud rozhoduje o tom, které z navržených důkazů provede (§ 52 s. ř. s.); zvažuje přitom především to, zda je navrhovaný důkaz s to osvětlit dosud nejasný skutkový stav věci, a zda je tedy jeho provedení účelné. V žalobcově věci taková účelnost nebyla dána. Závazný názor

Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku se týkal jen otázek hmotněprávních, nikoli procesního postupu krajského soudu; krom toho se pochopitelně nezmiňoval o případných důkazních návrzích, které by mohly být vzneseny po skončení kasačního řízení. Přesto však závazný názor dopadá i na způsob posuzování důkazních návrhů v novém řízení před krajským soudem. Pokud Nejvyšší správní soud uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, plyne z toho, že jakékoli další dokazování ve věci by bylo zbytečné a neúčelné. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud návrhům na provedení důkazů nevyhověl. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. září 2007

JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 1 Afs 41/2007 - 61, dostupné na www.nssoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies