1 A 20/2011 - 29 - Správní trestání: zavinění; nedbalost

03. 04. 2013, Městský soud v Praze

Možnosti
Typ řízení: Správní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

U chovatelů a majitelů psů se vyžaduje vyvinutí vyšší míry opatrnosti a předvídavosti. Pro posouzení zavinění nejsou podstatné skutečnosti týkající se např. povahy psa, neboť vlastník každého psa si musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Jeho povinností je ovlivnit chování psa a kontrolovat jej. V konkrétních případech je však třeba zkoumat, zda bylo vůbec možné předejít kousnutí psa například za situace, kdy sám poškozený uvede, že se k němu sehnul se snahou ho pomazlit.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 03.04.2013, čj. 1 A 20/2011 - 29)

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobkyně: H. H., bytem X, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem Revoluční 8, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2011 č.j. S-MHMP618359/2011,

takto :

I. Rozhodnutí ze dne 5. 8. 2011 č.j. S-MHMP618359/2011 se ruší a věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8.808,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění :

Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 5. 8. 2011 č.j. S-MHMP618359/2011, kterým žalovaný v části uložené sankce změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru vnitřních věci, č.j. R 982/2010 ze dne 22. 6. 2011, v ostatních částech rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, dle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se měla dopustit tím, že dne 26. 8. 2010, kolem 2. 30 hodin ráno, v Cotton clubu na Vítězném náměstí č. 10, v Praze 6, nevěnovala dostatečnou pozornost svému psu, kterého nezajistila proti tomu, by nikoho nepokousal. Pes žalobkyně ukousl panu L. P., nar X, jednu třetinu levého ušního boltce, čímž došlo k amputaci lalůčku s částí chrupavky helixu, v délce 6 cm po obvodu. Za uvedené jednání správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 10.000,- Kč podle § 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 49 odst. 2 zákona o přestupcích a povinnost uhradit náklad řízení ve výši 1.000,- Kč. Žalovaný snížil výši pokuty o částku 3.000,- Kč. Žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutími správních orgánů. Její argumentace spočívá v tom, že nenaplnila skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití a že důkazy, na základě nichž správní orgán rozhodl, jsou nedostatečné k prokázání viny. Žalobkyně především tvrdí, že k ublížení na zdraví poškozeného došlo jeho vlastním přičiněním. Tato skutečnost měla vyplynout i z výpovědi pana B. M., provozního podniku, který popsal incident tak, že pes byl k útoku jednoznačně vyprovokován a podrážděn, neboť mu před samotným útokem kamarád poškozeného (pan Volf) šlápl na ocas. Žalobkyně namítá, že žalovaný nejprve zrušil rozhodnutí správního orgánu, a to z důvodu, že nedostatečně odůvodnil výrok o vině, když vycházel jen z výpovědi svědka pana Volfa (kamaráda poškozeného) a policejního protokolu, který byl sepsán na místě. Zároveň shledal pochybení v odůvodnění výroku o uložení sankce. Žalobkyně v bodě II. žaloby popsala průběh incidentu, tak že poškozený (po předchozí konzumaci alkoholu) byl napadnut jejím psem, ale až poté, co se k němu svévolně, bez předchozího svolení přiblížil a bez jejího varování psa pohladil. Pokračovala, že poškozený vyběhl ven za kamarády, aby si zavolal pomoc. Žalobkyně ho následovala, na místě se mu omluvila a nabídla mu finanční odškodnění, které však poškozený nechtěl, s ohledem na prodělaný šok, řešit. Na rozdíl od tvrzení správních orgánů, žalobkyně uvádí, že projevila lítost okamžitě, nikoliv po pěti měsících.

Správnímu orgánu žalobkyně vytýká, že vycházel z úředního záznamu policie, který byl vyhotoven na místě incidentu, kdy žalobkyně uvedla, že pes již pokousal 13 lidí. Tuto skutečnost správní orgán vzal za stěžejní bez toho, aniž by to ověřil. V této souvislosti připomněla vlastnosti psa labradorského retrívra. Žalobkyně také zdůraznila, že po celou dobu, co seděla u stolu, měla psa na vodítku a klidně jí ležel u nohou. Je si zároveň vědoma principu, že vlastnictví zavazuje a tím, že je povinností majitele věci zdržet se všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Žalobkyně opakovaně tvrdí, že pes byl řádně očkován, přičemž jako majitelka splnila všechny povinnosti, které jí právní předpisy ukládají. Žalobkyně z opatrnosti uvádí, že není povinností vlastníka psa, aby měl náhubek, vyjma dopravních prostředků.

Dále žalobkyně poukazuje na výpověď samotného poškozeného, který přiznal své zavinění. Svědeckou výpověď pana Volfa považuje za nepřesnou a zavádějící, a to i s ohledem, že byl zjevně pod vlivem alkoholu. Podle žalobkyně správní orgán nezjistil skutečný stav věci, což mohl učinit například výslechem nestranných svědků, za které lze považovat personál podniku. Provedení tohoto důkazu navrhoval právní zástupce již v řízení o přestupku, přičemž nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že nebylo možné zjistit, kdo z personálu byl v době incidentu na místě.

K samotné právní kvalifikaci žalobkyně s odkazem na znění ustanovení § 49 odst. 1 písm. b) a § 2 odst. 1 zákona o přestupcích uvádí, že v jejím případě není naplněn primární a nezbytný předpoklad pro kvalifikaci jejího jednání jako přestupku. Podle žalobkyně jednání, kterého se měla dopustit, není v zákoně o přestupcích ani v jiných zvláštních právních předpisech výslovně označeno jako přestupek. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, vydaného pod sp. zn. 8 As 17/2007. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl tvrzení žalobkyně, že svému psu věnovala dostatečnou pozornost a účinně bránila tomu, aby její pes mohl někoho napadnout. Tvrzení, že měla svého psa celou dobu držet u sebe a vyzývat muže, aby se k jejímu psu nenakláněli je v hrubém rozporu s obsahy svědeckých výpovědí (tj. svědků Davida Volfa a poškozeného L. Ani sama žalobkyně ve svých vyjádřeních daných při ústních jednáních nikdy nezmínila, že by takto měla jednat.

Naopak dle názoru žalovaného (především na základě hodnocení těchto důkazních prostředků) bylo v předmětném přestupkovém řízení spolehlivě prokázáno, že žalobkyně svého nijak nezajištěného psa měla u sebe v místě přístupu k toaletám nočního klubu, kde řešila nad ránem své osobní problémy konzumací alkoholu. Bylo prokázáno, že její pes před tím, než napadl poškozeného tak, že mu ukousl třetinu ušního boltce, již napadl jinou procházející osobu. Přesto ani po tomto incidentu žalobkyně svého psa dostatečným způsobem nezajistila (nebo jiným způsobem nad ním nezajistila účinný dohled).

Tvrzení žalobkyně o tom, že poškozeného upozorňovala, aby se k jejímu psu nepřibližoval, označil žalovaný za účelové. Žalovaný přisvědčil pouze závěru žalobkyně o tom, že za dané situace se skutečně nelze divit, že nakonec k incidentu skutečně došlo. Na rozdíl od žalobkyně je však žalovaný toho názoru, že její inkriminované nedbalostní jednání bylo na místě posoudit jako přestupek proti občanskému soužití ublížením na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.

Obsahem správního spisu je úřední záznam, sepsaný na místě incidentu dne 26. 8. 2010. Zde je uvedeno, že žalobkyně byla pod vlivem alkoholu a k psovi se chovala agresivně. Policejní hlídce uvedla, že pes ležel u jejích nohou, když kolem nich procházel svědek pan Volf. Pes měl vyskočit a kousnout ho do nohy. Asi po 5 minutách procházel kolem psa L. P., který se k psovi sehnul, aby ho pohladil. Pes vyskočil a ukousl mu dle sdělení záchranářů třetinu ušního laloku. Na dotaz hlídky žalobkyně uvedla, že má psí očkovací průkaz a že pes v minulosti pokousal asi 13 lidí. Policisté následně doprovodili žalobkyni domu, za účelem předložení očkovacího průkazu psa.

Kolem čtvrté hodiny se žalobkyně podrobila dechové zkoušce ke zjištění alkoholu v dechu na přístroji Dräger s pozitivním výsledkem 1,31 ‰. K incidentu uvedla, že kolem půlnoci přišla do Cotton Clubu na Vítězném náměstí. Seděla u stolu a psa měla uvázaného kolem pasu. Nevěděla, jak k ukousnutí části ucha došlo, nevěděla nic konkrétního, ani žádné detaily události. Žalobkyně přiznala, že požila alkohol a zopakovala, že její pes v minulosti již asi 13x někoho pokousal, během posledního roku nikoho.

Písemností ze dne 12. 1. 2011 správní orgán oznámil žalobkyni zahájení přestupkového řízení a vyzval ji, aby se dne 2. 2. 2011 dostavila k ústnímu jednání. Stejným způsobem správní orgán informoval o nařízeném ústním jednání pana P., G. a V..

Z protokolu z ústního jednání ze dne 2. 2. 2011 je zřejmé, že poškozený, pan P., mimo jiné vypověděl, že dne 26. 8. 2010 společně s panem V. a G.šli do klubu. U baru si všiml hezkého psa. Sehnul se k němu, aby ho pohladil. Chtěl ho jakoby obejmout a když měl hlavu u jeho hlavy, tak ho pes kousl do ucha. Část levého ucha mu ukousl a následně vyplivl na zem. Část ucha ze země sebral a šel ven za kamarády, kteří mezitím odešli. Tam jim ukázal své ukousnuté ucho a pan Volf zavolal RZS a policii. RZS i policejní hlídka dorazila za cca 5 min. Mezitím vyšla z baru i paní H., kterou poškozený do té doby neznal. Venku nejdřív tvrdila, že psa nechce a že půjde domů, poté mu ale nabídla finanční odškodnění. V jaké výši, to už nevěděl. Tehdy žalobkyni řekl „nezlobte se, teď to nemohu řešit“, nasedl do sanitky a odjel do nemocnice. Na otázku správního orgánu, zda ho žalobkyně kontaktovala a nenabídla mu nějaké odškodnění, uvedl, že bude spokojený, pokud se plastická operace zdaří a on bude mít ucho v pořádku. Žádnému odškodnění ze strany paní H.se nebrání, ví ale, že pokud by se k psovi neskláněl, tak by ho do ucha nekousl. Na to žalobkyně reagovala a uvedla, že jí velmi mrzí, co se poškozenému stalo.

Svědek David Volf před správním orgánem uvedl, že toho dne přijel s kamarády taxíkem do Cotton Clubu. Chvíli stál u baru, pak musel kolem baru projít na toalety. U baru seděl středně velký pes žalobkyně. Svědek si ho ale nevšímal. Když kolem něj procházel směrem na toaletu (jiná cesta nebyla možná), tak ho tento pes kousl do pravé nohy. Doma později zjistil, že mu pes prokousl rifle a stiskem zubů pohmoždil nohu. Když se vrátil pan Volf z toalety, poškozený mu už ukazoval část ukousnutého ucha. Pak šli ven před klub a čekali na RZS a policii. Také uvedl, že pes nebyl v restauraci na vodítku. Žalobkyně při ústním jednání přiznala, že v tu noc byla pod vlivem alkoholu, ačkoli normálně příliš nepije. Měla tehdy nějaké problémy a snažila je vyřešit alkoholem, což nebyl dobrý nápad. Mrzí jí, co se stalo. Samotné ukousnutí ucha nezaregistrovala, viděla až jak si pan P. drží ucho a šla za ním ven věc řešit. Na otázku správního orgánu, proč nepředložila očkovací průkaz svého psa ještě dne 26.8.2010 na policii, uvedla, že byla dne 26.8.2010 hospitalizována. Hospitalizace trvala 14 dnů, o důvodu nechtěla mluvit. Žalobkyně uvedla, že se při příchodu do klubu se zeptala obsluhy, jestli tam může se psem, přičemž obsluha j í to dovolila, je si jistá, že pes byl na vodítku.

Na základě provedeného dokazování správní orgán vydal ve věci dne 24. 2. 2011 rozhodnutí, kterým uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 49 odst. 1 písm.b) zákona o přestupcích a uložil žalobkyni sankci ve výši 10.000,- Kč.

Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že obsluha jí povolila vstup do klubu se psem i bez košíku. Uvedla, že byl po celou dobu na krátkém vodítku. Poškozený (pod vlivem alkoholu) se k psovi bez jejího vědomí přiblížil a chtěl ho obejmout, proto se k němu sehnul.

Odvolací orgán napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Za zcela nedostatečné odvolací správní orgán označil odůvodnění rozhodnutí ve výroku o vině žalobkyně, když uvedl, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z výpovědi svědka pana Volfa, jehož výpověď se shodovala s úředním záznamem orgánů policie. Správnímu orgánu také vytkl, že z rozhodnutí není zřejmé, jaké další důkazy pokládal správní orgán za podklad pro své rozhodnutí a jak je hodnotil. Vedle nedostatečného odůvodnění závěrů o vině žalobkyně, shledal odvolací orgán pochybení v nedostatečném odůvodnění právní kvalifikace přestupku. Odvolací orgán také vytknul správnímu orgánu I. stupně, že při odůvodnění sankce nevzal správní orgán v potaz, že poškozený se k psovi bez vědomí majitelky sehnul a chtěl ho obejmout.

Po vrácení věci odvolacím orgánem si správní orgán vyžádal lékařskou zprávu a předvolal žalobkyni k novému projednání přestupku.

Dne 13.6.2011 žalobkyně před správním orgánem uvedla, že v noci byla se psem na procházce, a protože pršelo, šla do Cotton Clubu, kam jí vstup se psem povolila obsluha. Zopakovala, že psa měla na vodítku, sedla si k baru naproti vchodu, pes si lehl k jejím nohám, podřimoval. Pak došlo k tomu, že bez jejího vědomí a bez předchozího varování se k němu sehnul pan P., který chtěl psa obejmout. Pes se ho asi polekal, ohnal se po něm a kousl ho do ucha. Uvedla, že situaci přímo neviděla, ale hned jak zaregistrovala povyk, vyšla ven za poškozeným a chtěla věc řešit. Rozpor mezi policejním úředním záznamem, kdy dle úředního záznamu měla policistům říci, že pes byl v klubu na volno a svou výpovědí, kdy před správním orgánem vypověděla, že psa měla na vodítku, nedokázala žalobkyně vysvětlit. Dále vyvrátila dřívější tvrzení, že by její pes v minulosti někoho třináctkrát pokousal s odůvodněním, že byla tehdy v šoku a že se jednalo o ironickou nadsázku. Na otázku správního orgánu, proč tuto informaci nesdělila hned při prvním ústním jednání před správním orgánem, odpověděla, že jí to tehdy nepřišlo podstatné. Právní zástupce žalobkyně navrhl provést důkaz kamerovým systémem a zpochybnil důvěryhodnost svědka Davida Volfa. Dále sdělil, že dle jeho názoru je nutné vyslechnout personál, který byl incidentu přítomen a odkázal se na své písemné vyjádření, které předal správnímu orgánu. V něm jsou popsány okolnosti incidentu tak, jak je žalobkyně uvedla při novém projednání věci. Mimo jiné je zde vysvětleno, že tvrzení o tom, že pes pokousal v minulosti 13 lidí, se nezakládá na pravdě a bylo míněno s nadsázkou. Zdůraznila zde, že pes byl na vodítku a neobtěžoval jiné osoby, nemohla tedy porušit právní předpis. Uvedla, že z její strany se nejednalo o nedbalost ani o kauzální nexus mezi jejím jednáním a následkem ukousnutého ucha poškozeného.

V novém rozhodnutí správní orgán uznal žalobkyni vinou z přestupku proti občasnkému soužití dle § 49 odst. l písm.b) zákona o přestupcích, tedy že z nedbalosti ublížila na zdraví panu P., když nezajistila svého psa takovým způsobem, který by vyloučil možnost pokousání lidí. Konstatoval, že žalobkyně vešla do restaurace se psem bez košíku, ačkoli mohla předpokládat, že v restauraci budou lidé, přičemž psa dostatečně nehlídala a ten ukousl poškozenému třetinu ucha. Správní orgán vycházel při zjišťování skutkového stavu z úředního záznamu sepsaného na místě incidentu ze dne 26.8.2010, z výpovědi svědka L. P.a D. V., učiněných před správním orgánem dne 2.2.2011, jakož i ze všech výpovědí žalobkyně.

Za nepodstatnou správní orgán považoval skutečnost, zda byl pes v restauraci na vodítku nebo bez něj. Naopak za podstatné správní orgán označil to, že žalobkyně vzala svého psa bez náhubku. Žalobkyně podle správního orgánu musela vědět či předpokládat, že její pes by bez náhubku mohl v plné restauraci někoho pokousat, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že pes nikoho nepokouše. Odpovědnost za přestupek dle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích spočívá podle správního orgánu právě v tom, že svého psa vzala do restaurace bez náhubku. K tomu závěru správní orgán dospěl, přestože věděl, že žádný právní předpis neukládá vlastníku psa mít náhubek. Doplnil, že kdyby byla povinnost nasadit psovi košík při vstupu do restaurace zakotvena v právním předpise, jednalo by se ze strany žalobkyně o přečin ublížení na zdraví z nedbalosti.

Za nesporné správní orgán považoval skutečnost, že pes žalobkyně neměl náhubek a že v nestřeženém okamžiku ukousl panu P.část ucha. Vycházel i z toho, že poškozený se jako první k psovi sehnul s úmyslem pohladit ho. Nicméně, i přes výtku odvolacího orgánu je správní orgán přesvědčen, že prvotně selhala žalobkyně, když vzala svého psa bez košíku do restaurace, kde se dá očekávat velká koncentrace lidí, tudíž i možnost jejich pokousání. V této souvislosti doplnil, že pes mohl být stresován prostředím restaurace, lidmi, hlukem, pachy. V kombinaci s pokročilou noční hodinou a únavou pak byla výsledkem nepřiměřená reakce psa na podnět pana P.. Správní orgán shledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalobkyně, která vešla do restaurace se psem bez náhubku a následkem, tj. ukousnutím části ucha panu P..

Při ukládání sankce správní orgán vycházel z rozsahu poškození ucha, na druhou stranu zohlednil skutečnost, že poškozený se k psovi bez vědomí a souhlasu žalobkyně sehnul s úmyslem ho pohladit, což psa pravděpodobně vyprovokovalo k útoku a ukousnutí části ucha. Proto správní orgán stanovil pokutu ve výši 10.000,- Kč, což je přesně v polovině zákonné sazby. Správní orgán vycházel z toho, že pes žalobkyně již před incidentem kousl pana Volfa a v minulosti 13 lidí. Vzhledem k tomu, že tvrzení o tom, že pes byl milé a vlídné povahy a že není pravdou, že v minulosti pokousal třináct lidí, nezmínila žalobkyně ani ve svém odvolání proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu ve věci, ale až při novém projednání věci, v zastoupení právního zástupce, správní orgán tomuto neuvěřil. Na rozdíl od svého prvního rozhodnutí se správní orgán nezabýval tím, že žalobkyně byla v době incidentu pod vlivem alkoholu. Naopak projev lítosti nad událostí považoval správní orgán za pouze formální. Nicméně (po výtce odvolacího orgánu) toto nijak nehodnotil a nezahrnul ani do úvahy o druhu sankce a její výši.

Jak bylo výše uvedeno, žalobou napadeným rozhodnutí odvolací správní orgán snížil žalobkyni uloženou pokutu. V ostatních částech rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Přestože odvolací orgán jednání postiženého označil za jednání, které ne zanedbatelným způsobem spolupůsobilo při vzniku následku, za podstatné považoval skutečnost, že žalobkyně zanedbala dohled nad svým psem. Podle názoru žalovaného, pokud by měl pes náhubek, i když to žádný právní předpis nenařizuje, tak by v žádném případě k ublížení na zdraví ve formě ukousnutí části ucha postiženého dojít nemohlo. Podle žalovaného žalobkyně svého psa dostatečně nezajistila ani žádným jiným způsobem a ani nad ním nevykonávala řádný dohled, což vyvodil z výpovědí žalobkyně, podle nichž celý incident nezaznamenala. Přihlédl také k tomu, že v rozhodnou dobu byla pod vlivem alkoholu, na který dle vlastního vyjádření není zvyklá.

Na základě uvedeného má odvolací správní orgán za spolehlivé zjištěné, že i když na samotném způsobení ublížení na zdraví se spolupodílel sám poškozený, bylo právě nezajištění jejího psa a zanedbání dohledu nad nim skutečností rozhodnou, bez níž by k předmětnému následku nemohlo dojít. Odvolací správní orgán tak v souladu se závěry správního orgánu prvního stupně má za to, že tohoto přestupku se obviněná dopustila ve formě tzv. vědomé nedbalosti, kdy věděla, že takovým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že tento zájem neporuší.Za správný posoudil odvolací správní orgán i závěr správního orgánu prvního stupně o tom, že v přezkoumávané věci by bylo nadbytečné provádět další důkazy. Na druhé straně však odvolací správní orgán nesouhlasil s odůvodněním druhu a výše sankce uložené obviněné z přestupku, a proto ji snížil o 3.000,- Kč.

Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud nejprve připomíná, že z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze řízení o přestupku považovat za řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Z tohoto důvodu obvinění z přestupků mají zaručená minimální práva jako je mimo jiné přiměřený čas na přípravu obhajoby, práva obhajovat se osobně či za pomoci obhájce, práva vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Efektivní uplatnění všech těchto práv předpokládá, aby projednání trestního obvinění mohl být přítomen a lze pod tato práva podřadit i právo seznámit se s podklady, které správní orgán hodlá použít jako podklad pro své rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, ve formě nedbalosti nevědomé, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Dle ustanovení § 49 odst. 1 písm. b) téhož zákona se přestupku dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví. Na rozdíl od trestného činu zákon po objektivní stránce nevyžaduje k naplnění skutkové podstaty přestupku ublížení na zdraví z nedbalosti porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uložené podle zákona. Objektem tohoto přestupku je lidské zdraví, předmětem útoku je živý člověk, který však nemusí být zdravý, může být již před útokem zraněn či nemocen, tzn., že rozhodující je stav před zraněním, nikoli absolutní zdraví. Subjektem může být kdokoli, k zavinění přestupku postačuje nedbalost.

Přestupkem je tedy protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především v tom směru, zda jednání pachatele přestupku bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše.

V projednávané věci byla žalobkyni uložena pokuta za jednání, jímž neměla v úmyslu spáchat přestupek, ale tím, že nezabezpečila svého psa, který napadl jinou osobu, k jeho spáchání došlo. Žalobkyně podle žalovaného sice nevěděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měla a mohla. Uvedená charakteristika odpovídá zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Je třeba připomenout, že podstatou nedbalosti je nezachování opatrnosti, posuzované podle určitých kritérií stanovených zákonem. Tato kritéria požadované opatrnosti lze dělit na objektivní a subjektivní. Objektivní kritéria požadují na každém adresátu normy stejnou míru opatrnosti a předvídavosti (s přihlédnutím k případné zvláštní vlastnosti či postavení pachatele), jejich výrazem jsou okolnosti konkrétního případu a povinnost vědět. Subjektivní kritéria na druhé straně představují takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě, přičemž je nutno brát zřetel na jeho individuální charakteristiky a zvláštní okolnosti každého případu. Projevem subjektivního pohledu tak jsou osobní poměry pachatele a možnost vědět. Při posuzování zavinění je nutno vycházet z obou uvedených kritérií a všechny pojmové znaky (povinnost vědět i možnost vědět) musí být splněny kumulativně. Takovýto přístup pak zcela odpovídá institutu subjektivní odpovědnosti pachatele za jeho jednání. [Blíže k zavinění viz např. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné (obecná část), II. vydání. Brno, Masarykova univerzita 1996, s. 155 a násl.] Žalovaný k zavinění žalobkyně ve svém rozhodnutí uvedl, že zanedbala dohled nad svým psem. Podle názoru žalovaného, pokud by měl pes náhubek, i když to žádný právní předpis nenařizuje, tak by v žádném případě k ublížení na zdraví ve formě ukousnutí části ucha postiženého dojít nemohlo. Podle žalovaného žalobkyně svého psa dostatečně nezajistila ani žádným jiným způsobem a ani nad ním nevykonávala řádný dohled, což vyvodil z výpovědí žalobkyně, podle nichž celý incident nezaznamenala. Při ukládání sankce zohlednil, že jednání poškozeného spolupůsobilo při vzniku následku.

Podstatnou otázkou v daném případě je, zda žalobkyně jako chovatelka a majitelka psa vyvinula vyšší míru opatrnosti a předvídavosti, která je vyžadována od osob této kategorie. Není sporu o tom, že při potyčce psa s poškozeným došlo ke zranění, přičemž to byl právě pes žalobkyně. Jak bylo výše naznačeno, liší se výpověď žalobkyně, která od samého počátku tvrdila, že svého psa měla uvázaného pod židlí a kamaráda poškozeného, který naopak tvrdil, že byl navolno, bez dohledu majitelky. Soud považuje právě skutečnost, zda byl pes dostatečně zajištěn a byl pod reálným vlivem své majitelky, za stěžejní. Naopak pro posouzení zavinění nejsou podstatné skutečnosti, týkající se např. povahy psa, neboť podle názoru soudu si vlastník každého psa musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Jeho povinností je ovlivnit chování psa a kontrolovat jej. Je však otázkou, zda bylo vůbec možné předejít kousnutí psa, když sám poškozený uvedl, že se k němu sehnul se snahou ho pomazlit. Podle žalovaného, ale i správního orgánu I. stupně jednání poškozeného mělo vliv na způsobený následek. Soud je toho názoru, že i on si měl být vědom neočekávané reakce psa. Podstatné je, že ze skutkových zjištění není zřejmé, zda příčinný vztah mezi jednáním žalobkyně a napadením člověka, byl způsoben právě jen neopatrností žalobkyně. Podle názoru soudu v tomto směru mělo být provedeno dokazování. Za situace, kdy se liší tvrzení žalobkyně a kamaráda poškozeného o tom, zda byl pes uvázán a zda byl majitelkou psa řádně kontrolován, měl být proveden výslech třetí osoby, například jak navrhoval právní zástupce žalobkyně, personálu podniku. V této souvislosti soud uvádí, že je sice věcí správního orgánu, které důkazy provede, nicméně jeho povinností je vyjádřit se ke všem návrhům obviněného z přestupku. Soud považuje za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, že nebylo možné zjistit, kdo v den incidentu měl službu, neboť evidence zaměstnanců a přehled služeb, je základní povinností každého zaměstnavatele.

Soud shledal pochybení také v tom, že žalovaný v rozhodnutí, kterým zrušil prvostupňové rozhodnutí, mimo jiné vytýkal správnímu orgánu, že nezjistil skutečný stav věci, přičemž druhé rozhodnutí bylo vydáno na základě týchž podkladů. Žádná další šetření správní orgán I. stupně neprovedl.

Vzhledem k tomu, že v řízeních nebyl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, soud rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. V dalším řízení je třeba, aby se správní orgán vypořádal s tím, jaký vliv mělo chování poškozeného na následek incidentu. Není možné, aby v jedné části rozhodnutí správní orgán vyloučil vliv chování poškozeného na následek nehody, když za podstatné označil, že pes neměl náhubek v restauračním zařízení a při stanovení druhu a výše uložené sankce uvést, že poškozený spolupůsobil na ublížení na zdraví.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady vynaložené žalobkyní na dané řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3. 000,- Kč, náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za dva úkony (§ 11 písm. a, d vyhlášky č. 177/1996 Sb. – tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu) právní služby v částce 2.100,- Kč za jeden úkon, celkem 4.200,- Kč ( § 7, § 9 odst. 3 písm. f, vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2012) a náhradu hotových výdajů v částce 300,- Kč za jeden úkon, celkem 600,-Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). právní zástupce prokázal soudu, že je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje o 1.008,- Kč, odpovídající této dani. Žalovaný je tedy povinen zaplatit celkem 8.808,- Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 3. dubna 2013

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová


Zdroj: Rozsudek ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 1 A 20/2011 - 29, dostupné zde. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies