ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právních věcech žalobce
D. T. C., I.- E., spol. s r. o., zast. JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Mojžíšova 17, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně,
nám. Svobody 4, v řízení
o
kasačních
stížnostech
žalovaného
proti
rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, č. j. 29 Ca 219/2004 - 48
a č. j. 29 Ca 315/2004 - 28,
takto :
I.
Kasační stížnost se zamítá .
II.
Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III.
Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 2558, 50 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně
JUDr. Kateřiny Šimáčkové.
Odůvodnění :
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně, kterými byla zrušena jeho
rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, č. j. 7602/03/FŘ/130 a č. j. 7603/03/FŘ/130 a věci mu byly
vráceny k dalšímu řízení.
Žalovaný těmito rozhodnutími zamítl žalobcova odvolání podaná proti platebním
výměrům Finančního úřadu Brno IV. ze dne 6. 10. 2003, č. j. 148514/03/291912/5500
(penále za období od 1. 5. do 31. 5. 1998 ve výši 314 196 Kč souvisící s dodatečným platebním
výměrem
na
daň
z přidané
hodnoty
ze
dne
16. 12. 2002,
č. j. 166 808/02/291912/6683 ve výši 265 114 Kč) a č. j. 148515/03/291912/5500 (penále
za období od 1. 6. do 30. 6. 1998 ve výši 367 499 Kč souvisící s dodatečným platebním
výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 16. 12. 2002, č. j. 166 812/02/291912/6683 ve výši
313 171 Kč).
Důvodem doměření daně a následně penalizace byl nedostatek oprávnění žalobce
prodávat v prodejnách D. T.F. bez daně z přidané hodnoty nápoje s obsahem alkoholu 80% a
vyšším. Žalovaný ve svých rozhodnutích ze dne 12. 8. 2004 uvedl, že se jednalo o platební
výměry penalizační a odvolání bylo podáno jen s odkazem na žalobu podanou do rozhodnutí
o vyměření daně a vůbec nebyla napadena nesprávnost penalizace či výpočtu penále.
Krajský soud k žalobám postaveným na nedůvodnosti doměření daně a z toho
plynoucí nedůvodnosti penalizace obě rozhodnutí žalovaného zrušil proto, že jeho
předchozími rozsudky (č. j. 29 Ca 315/2003-116 a č. j. 29 Ca 357/2003- 61) byla zrušena
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2003, č. j. 1708/03/FŘ a č. j. 1709/03/FŘ zamítající
odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty, z jejíhož včasného
neuhrazení vycházely přezkoumávané penalizační platební výměry. Krajský soud dospěl
k závěru, že rozhodnutí žalovaného byla sice vydána v souladu se zákonem, neboť podmínky
pro penalizaci byly splněny, ovšem následně byla zrušena rozhodnutí žalovaného ve věci
stanovení daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že penále sleduje podle § 58 daňového řádu
osud daně, nemohou penalizační rozhodnutí samostatně obstát v situaci, kdy o dani,
od níž jsou odvozena, nebylo pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatel proti tomu v kasačních stížnostech opřených o ust. § 103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s. shodně namítá, že rozsudky krajského soudu spočívají na nesprávném
posouzení právní otázky, a proto jsou nezákonné. Dále je považuje za nepřezkoumatelné
z důvodů nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, popřípadě pro jinou vadu řízení,
mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Upozorňuje na skutečnost, že žalobce podal jednu žalobu proti rozhodnutím
o doměření daně i proti rozhodnutím o vyměření penále, a to v těchto dvou a ještě v jednom
dalším případě. Krajský soud, ač bylo v žalobě zdůrazněno, že jde o obdobnou právní
i skutkovou problematiku, a současně požádáno o společné projednání, v rozporu s ust. § 39
odst. 2 s. ř. s. věci společně neprojednal, naopak jednotlivé případy vyloučil k samostatnému
projednání, což se negativně projevilo na rychlosti řízení a i na nákladech. V prvé řadě
proto stěžovatel požádal o spojení řízení o kasačních stížnostech v těchto dvou případech
v téže době a ze shodných důvodů. Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením
ze dne 22. 1. 2007.
Věcně pak krajskému soudu stěžovatel vytýká, že postupoval v rozporu s ust. § 75
odst. 1 s. ř. s. , podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu Brno IV.
ze dne 16. 12. 2002 byly vyměřeny žalobci na základě zjištění daňové kontroly shora uvedené
částky na dani z přidané hodnoty. Odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům byla
zamítnuta dne 9. 9. 2003. Proti těmto odvolacím rozhodnutím byla podána žaloba dne
18. 9. 2003, směřovala celkem proti sedmnácti rozhodnutím a soud i zde rozhodl o vyloučení
jednotlivých případů k samostatnému projednání. S ohledem na žalobu rozhodl žalovaný
o posečkání daně od 3. 2. 2003 do 3. 10. 2003. Rozhodnutí na penále byla Finančním úřadem
Brno IV. vydána dne 6. 10. 2003, a dobu i výši penále stanovil v souladu se zákonem, přičemž je třeba podotknout, že soud nepřiznal žalobám podaným proti rozhodnutím
o doměření daně odkladný účinek. V odvoláních žalobce proti penalizačním výměrům bylo
argumentováno pouze nedůvodným doměřením daně a vztahem mezi daní a penálem.
Krajský soud v rozporu s ust. § 63 odst. 1, 5 a § 58 daňového řádu dospěl k závěru,
že příslušenství daně sleduje její osud. Je sice pravdou, že v době rozhodování krajského
soudu již byla pravomocně zrušena rozhodnutí žalovaného o daňové povinnosti, přihlížet
k tomu však krajský soud nemohl. Pokud tak učinil, jedná se o jinou vadu jeho řízení,
příp. o nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Soud sice správně aplikoval právní větu § 58 daňového řádu, ovšem nesprávně
ji vyložil. Vůbec nevzal v úvahu ust. § 63 odst. 5 daňového řádu, podle něhož dojde-li
ke snížení daně, odepíše se z úřední povinnosti také penále. Penále je spojeno
s vykonatelností rozhodnutí o vyměření daňové povinnosti (§ 32 odst. 13, § 48 odst. 12
daňového řádu), nikoliv s právní mocí rozhodnutí o dodatečném vyměření daně. K tomu
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 96/2004,
podle něhož penalizační platební výměr deklaruje povinnost vzniklou ze zákona a neukládá
povinnost novou.
Soud také sám konstatoval, že v daném případě byly splněny podmínky pro předpis
penále a žalovaný postupoval v souladu se zákonem, ale současně vyslovil, že s ohledem
na zrušení rozhodnutí o doměření daně, je třeba zrušit i rozhodnutí penalizační. Tím učinil svá
rozhodnutí vnitřně rozpornými. Také oproti žalobním návrhům zrušil jen rozhodnutí
žalovaného, aniž zmínil, proč nezrušil rozhodnutí prvostupňová. Stejně tak se soud nikterak
nevyjádřil k dalšímu postupu žalovaného (stěžovatele) po zrušení jeho rozhodnutí.
Proto je třeba považovat rozhodnutí soudu současně za nedostatečně odůvodněná.
Stěžovatel zásadně odmítá argumentaci soudu o závislé povaze rozhodnutí o sdělení
penále vůči rozhodnutí o vyměření daně, jíž zdůvodňuje své rozhodnutí navzdory
ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. Úprava dopadu změny výše daňové povinnosti je zákonem ošetřena
a už jen rozhodnutí soudu o zrušení dodatečných platebních výměrů na daň by mělo
za následek odepsání penále z úřední povinnosti.
Nakonec krajský soud rozhodl nesprávně o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci
na náhradě nákladů řízení v obou případech 5837,80 Kč (vždy vedle soudního poplatku
náhradu za tři úkony právní služby v každé věci - přípravu a převzetí věci, sepis žaloby
a doplnění žaloby k výzvě soudu). Rozhodl tak o náhradě nákladů duplicitně a bez ohledu
na ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. umožňující pouze přiznání důvodně vynaložených nákladů řízení.
Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozsudků krajského soudu
a vrácení věcí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že v průběhu celého řízení
podával vždy společná podání. Postupem žalovaného i krajského soudu, kteří jak odvolání,
tak žaloby projednávali samostatně, žalobci vznikly problémy s dohledáváním, kopírováním
a ujasňováním podkladů; proto je názoru, že nárok na náklady řízení v obou případech byl
důvodný. Upozorňuje, že stěžovatel věděl o soudním sporu vedeném proti jeho rozhodnutím
o doměření daně, přesto vyměřil i penále, což vedlo k jeho nemalým nákladům, které mohly
vést až k jeho likvidaci. Celkově postup žalovaného považuje za účelový, neboť výklad
sporného právního problému žalovaný pozměnil až v době politické poptávky po likvidaci provozovatelů prodejen typu D. T.F.. Žalobce se ztotožňuje se soudem v závěru, že zrušení
rozhodnutí o daňové povinnosti musí vést ke zrušení rozhodnutí penalizačních; jiné řešení by
odporovalo principům spravedlnosti a právního státu. Penále je příslušenstvím daně
sledujícím její osud a byla-li nesprávně vyměřena daň, bylo nesprávně vyměřeno i penále.
Proto navrhuje zamítnutí kasačních stížností a přiznání náhrady nákladů řízení.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení), domnívá se totiž, že soud nesprávně vyložil ustanovení daňového řádu upravující
možnost vyměření penále, a dále uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé), když rozhodnutí považuje jednak za vnitřně rozporné, jednak
za nedostatečně odůvodněné, a nakonec namítá jinou vadu v řízení, kterou spatřuje v rozporu
postupu soudu s ust. § 75 odst. 1 s. ř. s., přičemž současně tento postup podřazuje i kasačnímu
důvodu podle písm. a) cit. ust.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadených rozsudků; pokud by se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelná, nebylo by možno
vážit důvody ostatní.
Důvodem nepřezkoumatelnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) může být buď
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Nesrozumitelným lze rozumět zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné
náležitosti, vylučující seznat, v jaké věci a jak bylo rozhodnuto, zkoumající správní
rozhodnutí z jiných než žalobních bodů nad rámec zákonného oprávnění, obsahujícím výrok
rozporný s odůvodněním, neobsahujícím vůbec právní závěry, nebo rozhodnutí
nejednoznačné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 47/2003 - 13 zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Tvrzenou nesrozumitelnost napadených rozsudků Nejvyšší správní soud neshledal.
Je sice pravdou, že krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, ač jeho postup v době vydání
odvolacích rozhodnutí shledal zákonným, současně však výslovně uvedl, že tak učinil proto,
že přihlédl ke skutečnostem, které nastaly v době mezi vydáním správních rozhodnutí
a rozhodováním soudu. V tom není žádná vnitřní rozpornost, neboť krajský soud důvody
svých rozhodnutí jasně vyložil a z obsahu kasačních stížností ani nelze soudit, že by jim
stěžovatel neporozuměl – to že s nimi nesouhlasí, neznamená, že jsou nejasné.
Nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění lze rozumět zejména rozhodnutí
založené na nedostatků důvodů skutkových, přičemž se musí jednat o důvody o něž soud
opírá své rozhodovací úvahy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Ads 58/2003-13 zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Krajský soud v napadených
rozsudcích vyjádřil důvody, pro které správní rozhodnutí zrušil. Skutkový stav byl popsán
správně a dostatečně a byl i zhodnocen ve vztahu k rozhodným ustanovením zákona. Zrušující výrok však o tento skutkový stav neopřel a výslovně uvedl, z jakých důvodů
tak činí. Postrádal-li stěžovatel v rozsudcích závazný právní názor pro svůj další postup,
lze mu přisvědčit v tom, že v případě zrušení správního rozhodnutí je právní názor vyjádřený
v rozsudku pro správní orgán závazný (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Předpokladem závaznosti
je vyjádření právního názoru v rozsudku. Forma vyjádření závazného právního názoru může
být různá; v rozsudku může být výslovně uvedeno, co je správní orgán v dalším řízení
povinen učinit, jaké skutečnosti a jaká ustanovení zákona je povinen v dalším řízení vzít
v úvahu – tak je tomu zpravidla tam, kde řízení zůstalo neúplné, hodnocení skutkového stavu
nesprávné, kdy bylo postupováno podle nesprávného právního předpisu, či kdy byl předpis
nesprávně vyložen. V některých případech však postačí, je-li právní názor vyjádřen
v posouzení případu. Tak tomu bylo i zde. Krajský soud vyložil důvody, pro které rozhodnutí
žalovaného zrušil – uvedl, že tak učinil proto, že penalizační rozhodnutí je závislé
na rozhodnutí o dani a nemůže samo obstát, bylo-li rozhodnutí o dani zrušeno. Tento názor
je jednoznačný a nelze z něho dovodit nic jiného, než že je třeba vyčkat do doby nového
rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům na daň. I když krajský soud
toto výslovně v rozsudcích neuvedl, pro postup stěžovatele nebylo třeba v takovém případě
instruktivnějšího vyjádření a nejde o takovou vadu, která by činila rozhodnutí do té míry
neodůvodněnými, že by bylo nezbytné je zrušit.
Další námitkou je, že krajský soud pochybil, když vycházel ze skutečností,
které neexistovaly v době rozhodování žalovaného. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Toto pravidlo však není bezvýjimečné. Může-li totiž soud v řízení dokazovat
(§ 77 s. ř. s.), pak ve svém rozhodnutí vychází z původních i nových zjištění. Důkazem
v řízení o přezkumu penalizačních rozhodnutí jistě je platební výměr, od něhož je penále
odvozeno. Dokazovat přitom není třeba skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho činnosti
(§ 121 o. s. ř., § 64 s. ř. s.). Pokud soud v řízeních, jehož předmětem byla zákonnost
rozhodnutí na penále, zjistil (a v daném případě o tom není pochyb), že rozhodnutí
žalovaného o odvoláních proti dodatečně platebním výměrům na daň byla pravomocně
zrušena, mohl z toho vycházet.
Podstatné pro posouzení věcí pak zůstává jen to, zda závěry, které z této skutečnosti
krajský soud dovodil, byly správné či nikoliv.
Stěžovateli lze přisvědčit v poukazech na rozhodnou právní úpravu. Není pochyb
o době splatnosti daně z přidané hodnoty stejně tak jako o tom, že dnem následujícím
po splatnosti se dlužník dostal do prodlení, které sebou nese zákonnou povinnost úhrady
penále (§ 63 odst. 1, 2 daňového řádu). Dodatečný daňový platební výměr je vykonatelný
bez ohledu právní moc (§ 32 odst. 13 téhož zákona). Rozhodnutí je vykonatelné,
jestliže proti němu nelze podat řádný opravný prostředek a nebo jestliže jeho podání nemá
odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta plnění. Podle § 48 odst. 12 daňového řádu
odvolání nemá odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Na existenci a vykonatelnost dodatečných platebních výměrů v daném případě
skutečně nemělo vliv zrušení odvolacích rozhodnutí soudem, neboť krajský soud zrušil
pouze rozhodnutí žalovaného. To však ještě samo o sobě neznamená, že platební výměry
o sdělení penále a stanovení náhradní lhůty samostatně obstojí a že je nelze zrušit.
Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi podle § 63 odst. 4 daňového
řádu platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník může odvolat do třiceti dnů od jeho doručení. Odvolací důvody nejsou nijak omezeny, byť logicky nelze samostatně
namítat v tomto řízení, že nebyl důvod k dodatečnému doměření daně platebními výměry,
neboť ty jsou samostatně napadnutelné. Jistě však lze namítat, že penále nevzniklo vůbec
nebo v jiné výši.
V daném případě také žalobce napadl penalizační platební výměry proto,
že se domníval, že penále nevzniklo, neboť daň byla doměřena nezákonně.
Stejně tak zdůvodnil i své žaloby. To je logické za situace, kdy nelze nic namítat
proti správnosti výpočtu, ovšem kdy daňový subjekt popírá správnost doměření daně,
od níž je penále odvozeno.
Podle § 58 daňového řádu je penále příslušenstvím daně, sledujícím osud daně.
Právě z tohoto ustanovení vycházel krajský soud, když zrušil rozhodnutí žalovaného
o penalizaci z důvodů, že byla pravomocně zrušena jeho rozhodnutí o daňové povinnosti.
Je pravdou, že podle 63 odst. 5 daňového řádu, byla-li rozhodnutím o odvolání
proti stanovení daně nebo jiným rozhodnutím o daňové povinnosti předepsaná daň zcela
nebo zčásti odepsána, odepíše se z úřední povinnosti také penále, které z odepsané daně bylo
předepsáno, pokud v rozhodnutí není stanoveno jinak.
Bylo by tak možno říci, že poté, kdy bude pravomocně ukončeno řízení o doměření
daně, pak v závislosti na výsledku bude případně odepsáno i penále, pokud se zjistí,
že dlužník vůbec nebyl v prodlení s placením daně, nebo, že dlužná daň a tím i penále bylo
nižší. Znamenalo by to ovšem, že po určitou dobu zde budou existovat pravomocná
a vykonatelná rozhodnutí, která nemají oporu v pravomocně stanovené daňové povinnosti.
To samo o sobě lze považovat za důvod pro jejich zrušení.
Ze stěžovatelem citovaného rozhodnutí rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 - 62 (zveřejněno: Sb. NSS 674/2005) nevyplývá opak,
stejně tak ani z rozhodnutí ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 78/2005 - 29, řešícího problematiku
předpisu penále daňového dlužníka v konkursu. Naopak Nejvyšší správní soud již v obdobné
věci (rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 16/2005-63)rozhodl tak, že: Právní moc
rozhodnutí o existenci daňového nedoplatku je rozhodná z hlediska splnění podmínek
pro uplatnění penále stanovených v § 63 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků; není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat k úhradě
penále (srov. § 58 citovaného zákona).
Nejvyšší správní soud v označeném rozsudku dále porovnal institut právní moci
správního rozhodnutí s institutem vykonatelnosti a uzavřel, že z předběžné vykonatelnosti
dodatečného platebního výměru na daň nelze odvodit účinky pro vznik povinnosti platit
penále. O tom, zda zákonná daňová povinnost daňového subjektu byla vyšší, než byla dříve
správcem daně vyměřena, je závazně a s konečnou platností rozhodnuto až tehdy,
kdy rozhodnutí nabude právní moci. Teprve dnem právní moci dodatečného platebního
výměru je tak zároveň s konečnou platností rozhodnuto i o tom, že daňový dlužník
je v prodlení se zaplacením daňového nedoplatku. Právní moc rozhodnutí o existenci
daňového nedoplatku je proto rozhodná z hlediska splnění zákonem stanovených podmínek
pro uplatnění penále a není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat
k úhradě penále.
Nejvyšší správní soud v tomto případě neshledal důvodu se od zmíněného názoru
odchýlit a shodně, stejně tak jako i krajský soud, dospěl k závěru, že neexistence právní moci
rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti brání tomu předepsat k úhradě penále.
Kasační stížnost byla proto shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud
ji proto podle § 110 odst. 1 věty poslední zamítl.
Brojí-li stěžovatel proti výši náhrady nákladů řízení, je třeba poukázat na skutečnost,
že kasační stížnost není přípustná proti výroku do náhrady nákladů řízení (§ 104
odst. 2 s. ř. s.). Z toho lze dovodit, že nemůže být úspěšná kasační stížnost, jíž by byl důvodně
napadán jen výrok o náhradě nákladů řízení. Znamená to vyloučení rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu zrušujícího pouze výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení.
Zákon zaměřil kasační přezkum jen na stěžejní rozhodovací problémy, a pokud z něho
vyloučil otázku náhrady nákladů řízení, nelze připustit možnost obcházení této výluky
podáním nedůvodné stížnosti ve věci samé, současně napadající i výrok o nákladech řízení.
Jistě je jiná situace tam, kde kasační stížnost ve věci samé je úspěšná; v tom případě je zrušen
jeho celý rozsudek, a pak ze zákona v dalším řízení krajský soud rozhoduje znovu i o náhradě
nákladů řízení. Jakkoli lze stěžovateli přisvědčit v tom, že v daném případě krajský soud
nevhodně vyloučil věci k samostatnému projednání, je třeba vycházet rovněž z toho,
že předmětem řízení ve správním soudnictví je správní rozhodnutí napadené žalobou a otázka
spojení či vyloučení věci (jednotlivých rozhodnutí) je věcí úvahy soudu, následně se ovšem
i promítající do výše nákladů řízení. I při respektování práva soudu vyloučit věci
k samostatnému projednání lze mít o správnosti výše přiznaných nákladů určitou pochybnost
(duplicitní přiznání náhrady nákladů za žalobu podanou společně, doplnění žaloby k výzvě
soudu - tedy odstranění vad původního podání); není zde však, jak výše vyloženo, náprava
zrušením výroků o náhradě nákladů řízení napadených rozsudků.
Stěžovatel v této věci neměl úspěch, podle § 60 odst. 1, § 120 s. ř. s. nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Náklady ovšem vznikly úspěšnému žalobci podáním vyjádření zástupkyní ke dvěma
kasačním stížnostem, a to před tím, než byla řízení spojena. Tyto náklady činí 2 x 1000 Kč
za dva úkony právní služby a 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s § 9 odst. 3
písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 2150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.
(§ 35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle § 37 odst. 1 a § 47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna v celkové
výši 2558,50 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla žalobci stanovena přiměřená lhůta.
Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu