ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida
Rause, Ph.D. a soudců JUDr. Jany Kubenové a Mgr. Petra Šebka v právní věci
žalobce: STUDENT AGENCY, s. r. o., se sídlem Brno, nám. Svobody 86/17,
zastoupený Mgr. Markétou Jančurovou, advokátkou se sídlem Brno, nám. Svobody
86/17, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno,
tř. Kpt. Jaroše 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
takto :
I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o návrhu žalobce podaném dne
3. 4. 2012 proti uzavření Prováděcí smlouvy č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011 a
jejího dodatku č. 1 ze dne 1. 8. 2011, dodatku č. 5 ze dne 28. 11. 2011 a dodatku
č. 6 ze dne 27. 12. 2011, které byly uzavřeny mezi Českou republikou –
Ministerstvem vnitra na účet České republiky – Ministerstva práce a sociálních
věcí a společností Fujitsu Technology Solutions s. r. o. bez předchozího
uveřejnění zadávacího řízení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve
výši 14 826,-Kč k rukám Mgr. Markéty Jančurové, advokátky se sídlem Brno,
nám. Svobody 86/17, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění :
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 10. 2012 domáhal u Krajského soudu
v Brně ochrany před nečinností žalovaného ve správním řízení zahájeném na návrh
žalobce podle § 114 odst. 2 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách
(dále též „ZVZ“), ze dne 3. 4. 2012, který směřoval proti uzavření Prováděcí smlouvy
č. 85/2011 a jejích dodatků č. 1, 5 a 6, které byly uzavřeny bez předchozího uveřejnění
zadávacího řízení mezi centrálním zadavatelem Českou republikou – Ministerstvem
vnitra (dále též „centrální zadavatel“) na účet České republiky – Ministerstva práce a
sociálních věcí a společností Fujitsu Technology Solutions s. r. o.
I. Procesní stanoviska účastníků
Žalobce v podané žalobě uvádí, že správní řízení bylo zahájeno 3. 4. 2012. Dne
8. 6. 2012 podal k předsedovi žalovaného žádost o opatření proti nečinnosti podle § 80
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dne 14. 8. 2012 podal k žalovanému stížnost
proti jeho postupu, kde mj. namítal porušení lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené v
§ 71 správního řádu. Žalovaný však do podání žaloby nereagoval. Žalobce má zato, že
žalovaný porušil § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu. Žalobce poukazuje na to, že dané
správní řízení je řízením podle ZVZ, na které se správní řád plně aplikuje. Podle
žalobce tak měl žalovaný rozhodnout o jeho návrhu nejpozději do 60 dnů ode dne
3. 4. 2012, kdy bylo správní řízení zahájeno. Lhůta pro vydání rozhodnutí tak uplynula
již dne 4. 6. 2012. Podle žalobce by však přiměřená doba řízení byla překročena i
v případě, že by se správní řád na dané řízení nevtahoval. Poukazuje k tomu na nález
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 1 Ans 2/2009.
Žalobce upozorňuje na to, že ve věci uzavření předmětné prováděcí smlouvy
obdržel žalovaný obdobný návrh ještě předtím, než mu byl doručen návrh žalobcův.
Toto předchozí správní řízení bylo zahájeno 7. 2. 2012 a rozhodnutí bylo vydáno
7. 5. 2012. Žalovaný tedy měl dostatečný prostor, aby se s postupem centrálního
zadavatele ve věci prováděcí smlouvy seznámil.
Žalobce rovněž zdůrazňuje smysl rychlosti správního řízení ve věcech
veřejných zakázek. Navrhuje proto, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat
rozhodnutí o návrhu žalobce podaném dne 3. 4. 2012 proti uzavření Prováděcí
smlouvy č. 85/2011 ze dne 15. 7. 2011 a jejího dodatku č. 1 ze dne 1. 8. 2011, dodatku
č. 5 ze dne 28. 11. 2011 a dodatku č. 6 ze dne 27. 12. 2011 uzavřených mezi Českou
republikou – Ministerstvem vnitra na účet České republiky – Ministerstva práce a
sociálních věcí a společností Fujitsu Technology Solutions s. r. o., do patnácti dnů od
právní moci rozsudku, a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření výslovně potvrdil, že správní řízení bylo zahájeno
dne 3. 4. 2012 a dosud nebylo věcně rozhodnuto. Podle žalovaného však existují
okolnosti, které rozhodnutí ve věci brání. Žalovaný učinil celou řadu nezbytných
úkonů za účelem zjištění úplného stavu věci. Poukazuje rovněž na to, že správní řízení
vedené pod sp.zn. S196/2012/MOn bylo na základě podnětu žalobce spojeno se
správními řízeními sp.zn. S259/2012/VZ a S303/2012/VZ. Nyní je vedeno pod sp.zn.
UOHS-S196,259,303/2012/VZ. Podanou žalobu tak žalovaný považuje za neurčitou.
Žalovaný dále zrekapituloval jednotlivé úkony, které ve správním řízení uskutečnil a
poukázal na to, že žalobce proti usnesením, kterými mu byly uloženy povinnosti
k předložení listin osvědčujících jeho aktivní legitimaci, podal rozklady. O těchto
rozkladech muselo být podle žalovaného rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto ve
věci. Vzhledem k tomu nebylo možné o věci rozhodnout ve lhůtě podle § 71 odst. 3
správního řádu. Žalovaný tak má za to, že je ve věci činný a že k neodůvodněným
průtahům nedochází. Žalobu navrhuje zamítnout.
Žalobce s vyjádřením žalovaného nesouhlasil a v podané replice zdůraznil, že
žaloba je určitá, neboť je z ní zcela zřejmé, vydání jakého rozhodnutí se domáhá.
Nesouhlasí se žalovaným ani v tom, že by okolnosti bránily rozhodnutí ve věci vydat.
Namítá také, že dokumentace k šetřené zakázce není nijak rozsáhlá (obsahuje toliko
smluvní dokumenty).
Žalobce i žalovaný setrvali na svých procesních postojích po celou dobu řízení
před soudem (včetně ústního jednání konaného dne 8. 2. 2013). Při tomto jednání
žalovaný potvrdil, že rozhodnutí dosud nebylo vydáno. Současně uvedl, že znalecké
posudky od prof. Smejkala i Ing. Kolucha obdržel a vydání rozhodnutí již „nic“
nebrání. Poukázal na to, že se nyní připravuje písemné vyhotovení rozhodnutí.
II. Podstatné skutečnosti
Ze správního spisu vyplynulo, že návrh byl žalovanému doručen 3. 4. 2012.
Dne 10.4. 2012 žalovaný vydal usnesení, kterým centrálního zadavatele vyzval
k předložení podkladů a účastníkům řízení stanovil lhůtu k důkazním a jiným návrhům
(do 17. 4. 2012) a lhůtu k vyjádření k podkladům rozhodnutí (do 19. 4. 2012).
Dne 18. 4. obdržel žalovaný vyjádření centrálního zadavatele.
Dne 20. 4. 2012 vydal žalovaný usnesení, kterým podle § 39 odst. 1 správního
řádu uložil žalobci ve lhůtě 5 dnů předložit seznam referenčních zakázek obdobného
charakteru a rozsahu jako je předmět šetřené zakázky realizovaných k datu
27. 12. 2011. V odůvodnění žalovaný uvedl, že vybraný uchazeč Fujitsu Technology
Solutions s. r. o. ve svém vyjádření vyslovil pochybnosti o tom, zda je žalobce aktivně
legitimován k podání návrhu, tj. zda splňuje definici dodavatele podle § 17 písm. a)
ZVZ.
Dne 27. 4. 2012 obdržel žalovaný vyjádření ze dne 25. 4. 2012, v němž žalobce,
s uloženou povinností v usnesení ze dne 20. 4. 2012 nesouhlasil. Poukázal zde na to,
že je aktivně legitimován k podání návrhu, neboť poskytuje služby vývoje, provozu a
údržby SW aplikací pro vnitrostátní autobusovou dopravu a pro vnitrostátní vlakovou
dopravu, přičemž tyto služby zahrnují zejména infrastrukturu pro rezervaci a prodej
jízdenek, provoz a údržbu vozového parku, ekonomické a účetní moduly, provoz
intranetových a extranetových portálů a provoz webových portálů. Obdobné služby
poskytuje žalobce i pro prodej letenek a dovolené, včetně ekonomických a účetních
modulů. Dále se žalobce specializuje na provoz zabezpečených datových sítí
s využitím nejnovějších real-time šifrovacích technologií a vykonává dohled nad více
než 140 šifrovacími datovými tunely na území České a Slovenské republiky. Tyto
služby poskytuje žalobce nejen pro sebe, ale i pro své zákazníky (např. Regiojet, a. s.
nebo ORBIX, s. r. o.).
Dne 27. 4. 2012 podal žalobce proti tomuto usnesení rozklad, kde namítal, že
uložení povinnosti v napadeném rozhodnutí postrádá jakoukoli právní či věcnou
oporu. Poukázal na to, že již v návrhu uvedl, že je dodavatelem, který by mohl plnění
veřejné zakázky zadavateli poskytnout, neboť se v rámci svého podnikání zabývá i
poskytováním služeb, které byly předmětem prováděcí smlouvy a jejich dodatků.
Podle žalobce je nepřijatelné, aby žalovaný vyžadoval předložení referenčních
zakázek, tj. údajů, které mají povahu splnění kvalifikace, pokud nebylo vyhlášeno
žádné zadávací řízení.
Usnesením ze dne 17. 5. 2012 žalovaný uložil žalobci ve lhůtě do 24. 5. 2012
předložit doklady, z nichž by vyplývalo, že se žalobce v době zadávání šetřené veřejné
zakázky aktivně účastnil výběrových řízení, resp. se připravoval na účast v zakázkách
(vyjma zakázek, které žalobce popsal ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2012)
s obdobným předmětem jako je šetřená veřejná zakázka. Dále bylo žalobci uloženo,
aby předložil autentické dokumenty (podnikatelský, marketingový, finanční plán,
nákladovou rozvahu), z nichž by vyplývalo, že žalobce v době zadávání veřejné
zakázky aktivně podnikal v oblasti poskytování software, licencí a souvisejících IT
služeb, resp. že se aktivně připravovala ke vstupu na tento trh a údaje o obratu žalobce
vztahujícího se k oblasti podnikání obdobné předmětu šetřené veřejné zakázky.
Ve vyjádření ze dne 22. 5. 2012 žalobce s uloženými povinnostmi nesouhlasil.
Zopakoval skutečnosti uvedené ve vyjádření ze dne 25. 4. 2012, které jsou podle jeho
názoru dostatečné proto, aby byl k podání návrhu aktivně legitimován.
Dne 24. 5. 2012 podal žalobce proti usnesení ze dne 17. 5. 2012 rozklad.
Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2012 předseda žalovaného usnesení ze dne
20. 4. 2012 potvrdil a podaný rozklad zamítl. Předseda žalovaného dospěl k závěru, že
jedním ze způsobů k prokázání toho, zda je žalobce k podání návrhu aktivně
legitimován, je, aby žalobce předložil seznam obdobných zakázek, jako je plnění
šetřené veřejné zakázky. Nejedná se přitom o prokázání kvalifikace, ale o prokázání
aktivní legitimace žalobce.
Usnesením ze dne 23. 7. 2012 stanovil žalovaný účastníkům řízení lhůtu do
6. 8. 2012 k předkládání důkazních či jiných návrhů.
Usnesením ze dne 26. 7. 2012 uložil žalovaný centrálnímu zadavateli předložit
originál dokumentace o veřejné zakázce „Uzavření rámcové smlouvy na poskytování
licencí k produktům Microsoft“.
Proti usnesení ze dne 23. 7. 2012 podal centrální zadavatel rozklad. Mj. zde
argumentuje tím, že žalobce není aktivně legitimován k podání návrhu a je tedy
namístě správní řízení zastavit a nikoli v něm pokračovat.
Usnesením ze dne 7. 8. 2012 žalovaný ustanovil znalce – prof. Ing. V. S., CSc.
LLM. k vypracování znaleckého posudku, kde odpoví na tyto otázky:
1. Nepřekračuje rozsah plnění stanovený v prováděcí smlouvě č. 85/2011 a jejich
dodatcích č. 1 až 6 rozsah plnění stanovený v rámcové smlouvě a jejích přílohách?
2. Je rozsah „doplňkových“ služeb poskytovaných na základě prováděcí smlouvy č.
85/2011 a jejích dodatků č. 1 až 6 v souladu s rozsahem služeb definovaných v příloze
č. 2 rámcové smlouvy, v části „pomoc při implementaci desktopových a serverových
aplikací“?
3. Odpovídá v plném rozsahu druh a charakter poskytovaných služeb v rámci dodatku
č. 5 k prováděcí smlouvě druhu a charakteru služeb, které mohou být poskytovány na
základě rámcové smlouvy a jejích příloh, zejména na základě služeb definovaných
v příloze č. 2 rámcové smlouvy, v části „pomoc při implementaci desktopových a
serverových aplikací“?
4. Odpovídá v plném rozsahu druh a charakter poskytovaných služeb v rámci dodatku
č. 5 k prováděcí smlouvě druhu a charakteru služeb, které mohou být poskytovány na
základě rámcové smlouvy a jejích příloh, zejména na základě služeb definovaných
v příloze č. 2 rámcové smlouvy, v části „pomoc při implementaci desktopových a
serverových aplikací“?
K vypracování znaleckého posudku byla stanovena lhůta jednoho měsíce.
Dne 14. 8. 2012 namítl žalobce podjatost ustanoveného znalce.
Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2012 předseda žalovaného usnesení ze dne
17. 5. 2012 potvrdil a podaný rozklad zamítl.
Usnesením ze dne 5. 9. 2012 ustanovil žalovaný znalce – Ing. V. V.
k vypracování znaleckého posudku, kde odpoví na tytéž otázky, které byly
formulovány v usnesení o ustanovení znalcem prof. Ing. V. S., CSc. LLM.
Usnesením ze dne 1. 10. 2012 byla námitka podjatosti znalce prof. Ing. V. S.,
CSc. LLM. zamítnuta.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 17.10.2012 rozklad.
Přípisem ze dne 16. 10. 2012 oznámil ustanovený znalec Ing. V. V. svoji
podjatost. Usnesením ze dne 26. 10. 2012 žalovaný tohoto znalce vyloučil.
Usnesením ze dne 30. 10. 2012 ustanovil žalovaný znalce – Ing. T. K., Ph.D.
k vypracování znaleckého posudku, kde odpoví na tytéž otázky, které byly
formulovány v usnesení o ustanovení znalcem prof. Ing. V. S., CSc. LLM.
K vyhotovení znaleckého posudku mu byla stanovena lhůta do 14. 12. 2012.
III. Posouzení věci
Nejprve soud považuje za nezbytné uvést, že souhlasí se žalobcem v tom, že
jím formulovaná žaloba je dostatečně určitá. Jak z obsahu žaloby, tak z jejího petitu je
zřejmé, že se žalobce domáhá toho, aby žalovaný rozhodl o jeho návrhu podaném dne
3. 4. 2012, který směřoval proti uzavření Prováděcí smlouvy č. 85/2011 a jejích
dodatků č. 1, 5 a 6, které byly uzavřeny bez předchozího uveřejnění zadávacího řízení
mezi centrálním zadavatelem Českou republikou – Ministerstvem vnitra na účet České
republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí a společností Fujitsu Technology
Solutions s. r. o. Takto formulovaná žaloba je podle názoru soudu dostatečně určitá,
neboť je z ní jasně seznatelné, v jakém správním řízení žalobce shledává nečinnost
žalovaného i vydání jakého rozhodnutí se žalobce domáhá. Nic na tom nemění ani
skutečnost, že žalobce v žalobě použil sp.zn. správního řízení před spojením věcí.
Žaloba byla podána včas, tj. ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy ve věci
proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání správního rozhodnutí (§ 80
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s. ř. s.“).
Soud se dále zabýval tím, zda byl žalobce oprávněn žalobu na ochranu proti
nečinnosti žalovaného podat.
Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti
nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
V daném případě se žalobce před podáním žaloby domáhal ochrany před
nečinností žalovaného u jeho předsedy ve smyslu § 80 správního řádu a vyčerpal tak
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení (tj. správní řád) stanoví k jeho
ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Podmínky pro podání žaloby na ochranu
proti nečinnosti tak byly u žalobce splněny. Nad rámec uvedeného soud považuje za
vhodné poukázat na to, že takový postup nebyl v daném případě (kdy je žalovaným
ústřední orgán státní správy) nutný. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 Ans 2/2009-79, dostupném na www.nssoud.cz:
„[v] případě (…) ústředního orgánu státní správy není (…) na místě trvat na využití
formalizovaného návrhu na odstranění nečinnosti k předsedovi Úřadu a až na tento
postup vázat soudní ochranu. Striktní trvání na takovémto postupu by bylo přílišným
formalismem; (…). Je-li ústřední orgán státní správy liknavý, účastník má bezesporu
právo kontaktovat oprávněnou úřední osobu a dotázat se na stav vyřizované věci,
případně upozornit na nečinnost daného orgánu a pokusit se situaci vyřešit smírně
před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti ke správnímu soudu“.
Smyslem řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle
§ 79 s. ř. s. je posoudit, zda je správní orgán nečinný, a pro tento případ mu nařídit
vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení v tomto případě končí vydáním
rozsudku, jímž se správnímu orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve
stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až po jeho ukončení, tj. samotným
faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení má samozřejmě svůj
význam pouze tehdy, pokud nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li nečinnost
v průběhu soudního řízení (tj. správní orgán vydá rozhodnutí), soud žalobu zamítne
podle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází ze skutkového stavu, který zde je v den
rozhodnutí soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.).
Zdejší soud při jednání uskutečněném dne 8. 2. 2013 zjistil, že žalovaný dosud
v předmětném správním řízení rozhodnutí nevydal.
Při posuzování důvodnosti žaloby soud vycházel zejména z judikatury
Nejvyššího správního soudu a příslušných ustanovení správního řádu.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 Ans 3/2010, dostupném na požadavků na rozhodování orgánů veřejné moci v právním státě je rozhodování
v přiměřeném čase, respektive rozhodování bez zbytečných průtahů. Kodifikaci tohoto
obecného principu právního státu ostatně obsahuje nejenom současně platný správní
řád (§ 6 odst. 1 správního řádu), ale též správní řády předchozí (srov. např. § 3 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení); uvedené ostatně plyne ze samotného
ústavně zakotveného principu právního státu.
Podle § 6 odst. 1 správního řádu vyřizuje správní orgán věci bez zbytečných
průtahů. Ustanovení § 71 správního řádu pak stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí.
Podle odst. 1 tohoto ustanovení je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez
zbytečného odkladu (odst. 2 pak uvádí, co se rozumí vydáním rozhodnutí). Odst. 3
stanoví, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat
rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba: a) až
30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho
předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž
se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k
provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k
doručení písemnosti do ciziny. Podle odst. 4 tohoto ustanovení neběží lhůty pro vydání
rozhodnutí po dobu nezbytnou k opatření údajů podle § 6 odst. 2 správního řádu (tj.
podkladů od dotčené osoby, stanoví-li tak zvláštní předpis).
Právě popsaná ustanovení správního řádu přitom plně dopadají na řízení podle
ZVZ vedené žalovaným. Zdejší soud má přitom konstantně za to, že řízení vedená
podle ZVZ je třeba obecně považovat za řízení zvláště složitá a lhůta pro vydání
rozhodnutí ve smyslu § 71 správního řádu tak v těchto řízeních nečiní 30 dní, ale 60
dní.
V daném případě bylo správní řízení zahájeno dne 3. 4. 2012, kdy byl doručen
žalovanému návrh žalobce na zahájení řízení. Lhůta pro vydání rozhodnutí však
nepočala běžet od tohoto data, jak se domnívá žalobce a ostatně i žalovaný, ale
s ohledem na znění § 114 odst. 7 ZVZ až ode dne 19. 4. 2012. Uvedené ustanovení
ZVZ, které má v daném případě přednost před obecnou úpravou počátku určujícího
běh lhůty pro vydání rozhodnutí obsaženou ve správním řádu, totiž stanoví, že lhůta
pro vydání rozhodnutí v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele počíná běžet od
okamžiku doručení vyjádření zadavatele k obdrženému návrhu. Toto vyjádření bylo
žalovanému doručeno dne 18. 4. 2012. Do dnešního dne přitom uplynulo téměř 10
měsíců a rozhodnutí stále nebylo vydáno. Tuto skutečnost žalovaný výslovně potvrdil
při jednání.
Aplikuje-li zdejší soud na dané řízení § 71 správního řádu, nemůže dospět
k jinému závěru, než že je žaloba důvodná.
Soud přitom nezpochybňuje, že žalovaný ve správním řízení prováděl řadu
úkonů a současně žalobce žalovanému neposkytoval jím požadovanou součinnost a
naopak uplatňováním procesních institutů (zejména podáváním rozkladů proti téměř
každému usnesení, které žalovaný vydal) žalovanému vedení správního řízení
komplikoval a délku řízení tak, bez ohledu na to, zda záměrně či nikoli, prodlužoval.
Je však třeba uvést, že podávat opravné prostředky je právem účastníka správního
řízení a nelze tedy žalobci tuto jeho aktivitu jakkoli vytýkat či klást k tíži. Rovněž
centrální zadavatel neposkytoval žalovanému požadovanou součinnost, neboť přestože
byl již 11. 4. 2012 vyzván k předložení dokumentace k veřejné zakázce, tuto předložil
až 31. 7. 2012, navíc se podle žalovaného jednalo o dokumentaci nekompletní.
Přestože tedy žalobce a centrální zadavatel žalovanému efektivní vývoj a
faktické provádění správního řízení obecně „ztěžovali“, nelze přehlédnout, že
meritorně se žalovaný začal předmětnou věcí zabývat teprve v červenci 2012, kdy si
od centrálního zadavatele vyžádal rámcovou smlouvu, a následně v srpnu 2012, kdy
poprvé ustanovil znalce. Do té doby (tj. téměř 4 měsíce od zahájení správního řízení)
řešil otázku aktivní legitimace žalobce k podání návrhu a opatřoval si dokumentaci
k veřejné zakázce, resp. trpělivě vyčkával na její předložení. Takový postup považuje
zdejší soud za příkře rozporný s požadavkem zakotveným v § 6 správního řádu i
lhůtami obsaženými v § 71 správního řádu, a to i se zohledněním § 71 odst. 4 tohoto
zákona.
Pokud jde o dokumentaci k veřejné zakázce, tak tu si žalovaný vyžádal od
centrálního zadavatele 11. 4. 2012 a stanovil pro její předložení lhůtu 7 dní, která
marně uplynula 18. 4. 2012. Poté žalovaný centrálního zadavatele k předložení
dokumentace znovu vyzval až usnesením ze dne 26. 7. 2012. Více než tři měsíce tedy
žalovaný předložení dokumentace nijak neurgoval ani neučinil žádný jiný úkon, který
by mohl být vnímán jako pokus dokumentaci si od zadavatele opatřit. Podle názoru
soudu takový postup žalovaného založil jeho nečinnost.
Pokud se žalovaný domnívá, že lhůta pro vydání rozhodnutí neběžela ode dne,
kdy centrálního zadavatele k předložení dokumentace vyzval, až do dne, kdy centrální
zadavatel dokumentaci předložil, nelze s ním souhlasit. Ustanovení § 71 odst. 4
správního řádu totiž stanoví, že lhůty pro vydání rozhodnutí neběží po dobu nezbytnou
k opatření podkladů od dotčené osoby, umožňuje-li je zvláštní předpis vyžadovat.
Dobou nezbytnou je přitom podle názoru soudu třeba zásadně rozumět dobu, kterou
žalovaný pro předložení podkladů stanoví v usnesení, jímž je osoba k předložení
podkladů vyzvána. Tato doba může být na základě odůvodněné žádosti prodloužena,
pokud si to okolnosti případu vyžadují. V daném případě tedy dobou nezbytnou
k přeložení dokumentace byla lhůta 7 dní, která uplynula ještě předtím, než zadavatel
předložil vyjádření podle § 114 odst. 6 ZVZ a než tedy lhůta k vydání rozhodnutí
vůbec začala běžet. Lhůta pro vydání rozhodnutí tak začala běžet 19. 4. 2012.
Stavění lhůty podle § 71 odst. 4 správního řádu na několik měsíců nemůže být
založeno na postupu správního orgánu, který k předložení podkladů jedenkrát vyzve a
poté několik měsíců vyčkává, zda osoba, která byla k předložení podkladů vyzvána,
tyto podklady předloží, přestože jí již dávno lhůta k jejich předložení uplynula.
Absurdnost závěru žalovaného o stavění lhůty dokresluje právě dané řízení, neboť
podle žalovaného zadavatel nepředložil kompletní dokumentaci ani do dnešního dne.
Byl-li by závěr žalovaného správný, lhůta pro vydání rozhodnutí by tedy stále
neběžela, resp. by ani nezačala běžet. Pokud by zadavatel dokumentaci nepředložil
vůbec, nezačala by lhůta běžet nikdy a žalovaný by nebyl povinen ve věci nikdy
rozhodnout. Takový závěr tedy nemůže být správný.
Pokud jde o argumentaci, podle níž žalovaný podstatnou část správního řízení
řešil otázku aktivní legitimace žalobce k podání návrhu, což mělo žalovanému
znemožňovat ve věci samé rozhodnout, ani tato argumentace nemůže vyvrátit závěr o
tom, že žalovaný byl v daném řízení nečinným.
Ze správního spisu totiž vyplynulo, že žalovaný na základě sdělení centrálního
zadavatele shledal pochybnost o aktivní legitimaci žalobce k podání návrhu, a proto jej
usneseními ze dne 20. 4. 2012 a dne 17. 5. 2012 vyzval k předložení listin, na základě
nichž měla být otázka aktivní legitimace zodpovězena. Žalobce však namísto
požadovaných listin podal proti oběma usnesením rozklady (dne 27. 4. 2012 a
24. 5. 2012). Je třeba souhlasit ze žalovaným, že o těchto rozkladech bylo namístě
rozhodnout předtím, než by bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Podle názoru soudu
však bylo na žalovaném, aby učinil vše pro to, aby byla rozhodnutí o rozkladech
vydána bez jakéhokoli prodlení, a aby u svého předsedy (jakožto rozkladového
orgánu) urgoval rozhodnutí o rozkladech, zvláště pak za situace, kdy na něm záviselo
posouzení aktivní legitimace žalobce a tedy osud celého řízení, v němž má být
rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě 60 dní. Pokud žalobce podal rozklad proti
prvnímu usnesení dne 27. 4. 2012 a předseda žalovaného o něm rozhodl dne 19. 7.
2012 (tedy téměř po třech měsících), nelze dospět k jinému závěru, než že takové
rozhodnutí nebylo vydáno bez zbytečného odkladu. To samé pak lze uvést i ve vztahu
k řízení o rozkladu proti druhému usnesení (rozklad byl podán dne 24. 5. 2012 a
rozhodnuto o něm bylo až dne 29. 8. 2012).
Aplikuje-li soud na danou situaci § 71 odst. 4 správního řádu, tak nelze
připustit, že by nezbytnou dobou k vyžádání podkladů mohla být i doba, po kterou
trvalo rozkladové řízení, v délce tří měsíců. Byl-li proti usnesení o uložení povinnosti
předložit požadované podklady podán rozklad a žalovanému se nepodařilo zajistit
skutečně neprodlené rozhodnutí o tomto rozkladu (byť rozhodování v obou stupních
správního řízení je rozhodováním téhož správního orgánu a úřední osoby podílející se
na vydávání druhostupňového rozhodnutí působí, obrazně řečeno, „na stejné chodbě“),
bylo na něm, aby na tuto situaci odpovídajícím způsobem procesně reagoval, včetně
případného přerušení řízení. V daném případě tak ale neučinil, řízení ve věci ponechal
v běhu, aniž by v něm jakkoli pokračoval, čímž v nečinnosti založené již na počátku
správního řízení pokračoval.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že lhůta 60 dní stanovená pro vydání rozhodnutí ve
věci žalovanému počala běžet dne 19. 4. 2012 (neběžela toliko 5 dní po doručení
usnesení k předložení podkladů ze dne 20. 4. 2012 a 7 dní po doručení usnesení ze dne
17. 5. 2012) a uplynula již ve středu dne 30. 6. 2012. Pokud tedy žalovaný dopustil,
aby lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula ještě dříve, než se začal návrhem věcně
zabývat, svojí nečinností nepřípustně prodloužil délku daného správního řízení, která
se v důsledku toho promítá i do současného stavu. Za této situace je již nadbytečné,
aby se soud zabýval dalšími úkony uskutečněnými žalovaným ve správním řízení po
tomto datu, neboť lhůta pro vydání rozhodnutí již marně uplynula a žalovaný byl
nečinný. Tuto nečinnost přitom nemohly jakékoli další úkony v řízení odčinit, ale
nanejvýš prohloubit.
IV. Závěr
Zdejší soud tedy uzavírá, že se v daném správním řízení dopustil žalovaný
nečinnosti, a proto podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému povinnost rozhodnout a
k tomu mu stanovil lhůtu patnácti dnů. Soud považuje tuto lhůtu za přiměřenou,
s ohledem na dobu, která již od zahájení správního řízení uplynula a rovněž na
skutečnost, že již má žalovaný opatřeny veškeré podklady pro vydání rozhodnutí a
vydání rozhodnutí „nic nebrání“, jak ostatně uvedl zástupce žalovaného při jednání.
V. Náklady řízení
Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve
věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému
žalovanému, který právo na náhradu nákladů řízení nemá. Náklady řízení tvoří částka
za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000,- Kč, dále odměna zástupkyně za
tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a repliky po
2100,- Kč a tři paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč, tj. 7200,-Kč, podle § 7,
§ 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní
tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a za jeden úkon právní služby - účast na
jednání soudu dne 8. 2. 2013 ve výši 3100,- Kč a paušální náhrady hotových výdajů 300,-Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. g), § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. Celkem tedy činí náhrada nákladů za zastupování žalobce advokátkou
10 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně předložila osvědčení o registraci k DPH,
byla zmíněná částka za odměnu a náhradu hotových výdajů navýšena o částku
odpovídající DPH podle § 57 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný je tedy povinen zaplatit k rukám
zástupkyně žalobce 14 826,-Kč. K tomu mu byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li
poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy
mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro
výkon advokacie.
V Brně dne 8. 2. 2013
JUDr. David Raus, Ph.D., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Gazdová
