ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida
Rause, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce:
Sodexo Pass Česká republika a. s., se sídlem Praha 5, Smíchov, Radlická 2,
zastoupeného Dr. Pavlem Randlem, advokátem, se sídlem Praha 4, City Tower,
Hvězdova 2b, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem
Brno, třída Kpt. Jaroše 7, za účasti: Státní zemědělský intervenční fond, se sídlem
Praha 1, Ve Smečkách 33, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 26. 5. 2010, č. j. ÚOHS- R142/2009/VZ-
7097/2010/310/EKu,
takto :
I.
Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
26. 5. 2010, č. j. ÚOHS- R142/2009/VZ-7097/2010/310/EKu, se zrušuje
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě
ve výši 20 411,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Dr. Pavla Randla, advokáta, se sídlem Praha 4, City Tower, Hvězdova 2b.
III.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění :
Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 26. 5. 2010, č. j. ÚOHS- R142/2009/VZ-
7097/2010/310/EKu.
I. Podstata věci
Rozhodnutím
ze dne 26. 5. 2010,
č. j. ÚOHS- R142/2009/VZ-
7097/2010/310/EKu, předseda žalovaného k žalobcovu rozkladu zrušil rozhodnutí
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (žalovaného) ze dne 15. 9. 2009, č. j. ÚOHS-
S 165/2009/VZ-10109/2009/520/EMa, kterým bylo podle § 118 zákona č. 137/2006
Sb., o veřejných zakázkách, (dále též „ZVZ“), zastaveno správní řízení o přezkoumání
úkonů zadavatele Státního zemědělského intervenčního fondu ve věci veřejné zakázky
„Výběr dodavatele stravovacích poukazů v nominální hodnotě 90 Kč“ a správní řízení
zastavil podle § 117a ZVZ, neboť zjistil, že žalobce, jakožto navrhovatel, nepředložil
potvrzení o doplacení kauce podle § 114 odst. 3 ZVZ.
Předseda žalovaného uvedl, že navrhovatel je podle § 115 ZVZ povinen složit
kauci ve výši 1 % z nabídkové ceny, nejméně 50 000 Kč, nejvýše 2 000 000 Kč.
V případě, že nelze výši kauce stanovit, je navrhovatel povinen uhradit částku
100 000 Kč. V daném případě je podle předsedy žalovaného nabídková cena tvořena
provizí ve formě ceny za službu a také druhou částí, kterou inkasuje vydavatel
stravovacích poukazů od třetích subjektů v „latentní podobě“, která se ale ekonomicky
odráží v ceně poskytnutého plnění dodávané stravenky. Vzhledem k tomu, že
zadavatel druhou provizi v rámci požadavků na stanovení nabídkové ceny
nepožadoval, není možné stanovit její výši podle procentuálního vyjádření, a proto byl
navrhovatel povinen složit kauci 100 000 Kč. Žalobce jako navrhovatel však složil
pouze kauci ve výši 50 000 Kč, a to přesto, že byl k doplacení kauce vyzván, neboť
podle jeho názoru je nabídková cena tvořena pouze jeho provizí.
II. Shrnutí procesních stanovisek účastníků
Žalobce má za to, že je napadené rozhodnutí nezákonné. Nesouhlasí totiž s tím,
že by v daném případě měla být nabídková cena složena ze dvou provizí (tj. provize,
kterou účtuje žalobce zadavateli, a provize, kterou může případně žalobce inkasovat
od třetích subjektů - provozoven veřejného stravování). Podle jeho názoru je dodávka
stravovacích poukazů dodávkou na finanční služby podle § 15 odst. 2 písm. b) ZVZ a
základem pro stanovení předpokládané ceny, a tedy i nabídkové ceny, je provize
žalobce od zadavatele. Případná další provize inkasovaná od třetích subjektů přitom
není přerozdělováním veřejných prostředků a není tak součástí nabídkové ceny. Plnění
mezi provozovatelem veřejného stravování a žalobcem je předmětem
obchodněprávního vztahu, nikoli předmětem veřejné zakázky. Žalobce uzavírá, že
nabídková cena je tvořena pouze výší provize, kterou účtuje zadavateli. Ta je
stanovena zcela konkrétně a kauci tak lze přesně vypočítat.
Žalobce také upozornil na průtahy ve správním řízení před žalovaným a na to,
že k vydání rozhodnutí došlo až poté, co žalobce uplatnil opatření proti nečinnosti.
Napadené rozhodnutí předsedy žalovaného navrhuje zrušit a na svém procesním
stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem. V doplnění žaloby ze dne 10. 3. 2011 žalobce poukázal na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 62 Ca 25/2009-159, v němž se měl soud zabývat
skutkově obdobnou věcí. Podle žalobce se soud v citovaném rozsudku přiklonil
k závěru, který zastává žalobce.
Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a svoje rozhodnutí považuje za
zákonné. I přes podanou žalobu nadále trvá na tom, že se v nabídkové ceně projevuje i
další provize, kterou vydavatel stravovacích poukazů inkasuje od stravovacích
zařízení. Při stanovení výše kauce je pak třeba zohlednit i tuto „skrytou“ provizi.
Vzhledem k tomu navrhl žalobu zamítnout. Na svém procesním stanovisku setrval po
celou dobu řízení před soudem.
III. Posouzení věci
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní tříd
správní – dále též s.ř.s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), přitom jde o žalobu
přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).
Žalobce nesouhlasí se stanovenou kaucí, jejíž výši žalovaný určil jak z provize,
kterou žalobce obdrží od zadavatele, tak z tzv. skryté provize, kterou získá od
provozovatelů veřejného stravování.
Ze správního spisu vyplynulo, že předmětem dané veřejné zakázky byl výběr
dodavatele stravovacích poukazů v nominální hodnotě 90 Kč na nákup hlavního jídla
zaměstnanci zadavatele. Předpokládaný maximální počet zaměstnanců bude činit 900.
Při tomto počtu zaměstnanců a době plnění veřejné zakázky 48 měsíců se jednalo tedy
o dodávku 903 600 ks stravovacích poukázek (bod 1 zadávací dokumentace).
Nabídková cena měla být zpracována jednak jako nabídková cena za jednu stravenku,
a to jako součet ceny 90 Kč (nominální hodnota stravenky), poplatku za službu
(provizi), poplatku za přepravné, DPH, a případně dalších položek, které ovlivní cenu,
a dále jako celková nabídková cena za všech 903 600 ks nabízených stravenek (bod
6.1 zadávací dokumentace).
Usnesením ze dne 30. 11. 2009 byl žalobce vyzván k doplacení kauce ve výši
50 000 Kč. V odůvodnění bylo uvedeno, že s podáním návrhu zaplatil žalobce kauci
ve výši 50 000 Kč, kterou počítal z výše provize účtované zadavateli za dodání
stravovacích poukazů. Podle žalovaného je však nabídková cena v případě dodávky
stravovacích poukazů tvořena dvěma provizemi. Pokud jde o provizi, kterou získá
žalobce jako dodavatel od třetích subjektů, tak tu zadavatel v rámci stanovení
nabídkové ceny vyčíslit nepožadoval. Vzhledem k tomu nelze stanovit nabídkovou
cenu pro výpočet kauce a je tak třeba zaplatit kauci 100 000 Kč.
Podle § 115 odst. 1 ZVZ je navrhovatel s podáním návrhu povinen složit na
účet žalovaného kauci ve výši 1 % z nabídkové ceny navrhovatele, nejméně však ve
výši 50 000 Kč, nejvýše ve výši 2 000 000 Kč. V případě, že není možné stanovit
nabídkovou cenu navrhovatele nebo že nabídková cena, která je předmětem
hodnocení, je při zadávání rámcové smlouvy stanovena pouze jako cena za jednotku
plnění nebo v případě návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy, je navrhovatel
povinen složit 100 000 Kč.
Pokud jde tedy o výši kauce, tu ZVZ odvíjí od nabídkové ceny (nikoli tedy
předpokládané hodnoty předmětu veřejné zakázky) a omezuje ji minimální částkou
50 000 Kč a maximální částkou 2 000 000 Kč. Osoba, jíž povinnost složit kauci svědčí
(tj. osoba, která podává návrh na přezkum úkonů zadavatele), si výši kauce vypočítá
sama podle své nabídkové ceny. Nelze-li takto výši kauce vypočítat, tj. nelze-li
vycházet z nabídkové ceny, a sice z toho důvodu, že návrh na přezkum úkonů
zadavatele je podáván před podáním samotné nabídky, resp. v situaci, kdy nabídka
nebyla navrhovatelem vůbec podána, pak činí její výše 100 000,- Kč. Účelem kauce je
zabránit neodůvodněným návrhům na přezkoumání úkonů zadavatele a omezit tak
zatížení žalovaného pouze na závažné případy. Jedná se o jakýsi pojistný
mechanismus proti podávání účelových a šikanózních návrhů.
V daném případě zadavatel v zadávací dokumentaci požadoval stanovit
nabídkovou cenu tak, že se do ní započítá vedle provize a poplatku za přepravné
rovněž nominální hodnota stravenky, resp. stravenek (tj. 90 Kč, resp. 90 Kč x
903 600 ks stravenek), přesto žalobce při výpočtu kauce nevycházel z celé takto
vytvořené a žalobcem nabídnuté nabídkové ceny, ale toliko z částky odpovídající
provizi, kterou by mu zadavatel za dodávku stravenek platil. Žalovaný tento postup
(kdy se nominální hodnota stravenek do nabídkové ceny pro stanovení výše kauce
nezapočítává) akceptoval, toliko měl za to, že je třeba k této provizi přičíst též tzv.
skrytou provizi, získávanou od provozovatelů veřejného stravování. Soud předně
uvádí, že se ztotožňuje s účastníky řízení v tom, že přestože zadavatel zahrnul do
nabídkové ceny (i předpokládané hodnoty veřejné zakázky) i nominální hodnotu
stravenek, ve skutečnosti částka odpovídající nominální hodnotě stravenek není
součástí nabídkové ceny (ani předpokládané hodnoty veřejné zakázky), neboť se
nejedná o částku, kterou by zadavatel dodavateli měl zaplatit za plnění zakázky, tj. za
dodání stravenek (ve vztahu ke zmíněným 90 Kč za stravenku dochází pouze
k výměně „nositele“ této hodnoty – peníze za stravenku, přičemž se jedná o nositele
hodnot, které lze považovat za vzájemně značně zastupitelné). Při výpočtu kauce se
tedy v daném případě nominální hodnota stravenek, byť formálně zahrnutá
zadavatelem i dodavateli do nabídkové ceny, nezohledňuje.
Mezi žalobcem a žalovaným je tedy v daném případě sporu o to, zda je
nabídková cena pro výpočet kauce tvořena jen provizí, kterou žalobce jako dodavatel
stravovacích poukazů obdrží od zadavatele, a nebo též provizí, kterou bude žalobce
získávat od provozovatelů veřejného stravování.
Pokud žalobce poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 2. 2011,
č. j. 62 Ca 25/2009-159, tak v něm se soud zabýval posouzením toho, zda určité plnění
splňuje znaky veřejné zakázky, konkrétně znak úplatnosti; mj. posuzoval jaká plnění,
resp. kým poskytovaná plnění, je třeba považovat za úplatu ze strany zadavatele
dodavateli za poskytnutí veřejné zakázky. Soud přitom souhlasí se žalobcem, že se
jednalo o skutkově obdobnou situaci právě posuzované, neboť předměty plnění obou veřejných zakázek (poukázky na výplatu dávek hmotné nouze v případě citovaného
rozsudku a stravovací poukázky v daném případě) jsou z hlediska své funkce shodné.
Přestože v případě shora citovaného rozsudku řešil soud právní otázku odlišnou (zda
provize placená třetími osobami spadá do předpokládané hodnoty veřejné zakázky) od
té, kterou má posuzovat nyní (zda provize placená třetími osobami je součástí
nabídkové ceny a je třeba ji zohledňovat při výpočtu kauce), lze závěry z citovaného
rozsudku využít. Přestože jsou pojmy „předpokládaná hodnota“ veřejné zakázky a
„nabídková cena“ odlišné, spojuje je skutečnost, že se oba vztahují k úplatě za plnění
veřejné zakázky. Předpokládaná hodnota vyjadřuje částku, kterou zadavatel považuje
za odpovídající poskytnutí plnění veřejné zakázky. Nabídková cena pak vyjadřuje
částku, za níž je dodavatel ochoten a připraven plnění veřejné zakázky poskytnout.
Vzhledem k tomu, že právě element „úplatnosti“, který je společný oběma institutům
(nabídkové ceně i předpokládané hodnotě), považuje soud v dané věci za podstatný, je
namístě vyjít ze závěrů zaujatých v citovaném rozsudku i v případě právě
posuzovaném. Soud přitom nevidí žádný důvod, proč by se od závěrů v tomto
rozsudku zaujatých měl odchylovat.
V citovaném rozsudku soud předně vyšel z toho, že jedním ze znaků veřejné
zakázky je její úplatnost („úplata ze strany zadavatele“), přičemž s ohledem na
konkrétní předmět veřejné zakázky, povahu a způsob uskutečňování plnění, jež má být
pro zadavatele realizováno, nemusí být vždy ze strany zadavatele plněno přímo. Pokud
jde tedy o podmínku „úplaty ze strany zadavatele“, pak tuto podmínku je třeba
vykládat tak, že se nemusí vždy jednat výlučně o zadavatelův přímý peněžitý závazek.
Celkovým peněžitým závazkem zadavatele je tedy zadavatelem předpokládaná výše
peněžitého závazku vyplývající z plnění veřejné zakázky na základě zadavatelem
uzavřené smlouvy.
Přestože tedy obecně platí, že výše úhrady za splnění veřejné zakázky (tedy
„úplata ve směru od zadavatele k dodavateli“) je zásadně shodná s cenou obsaženou
v nabídce vítězného uchazeče, která se zpravidla vyjadřuje v penězích, a že platba ve
směru od zadavatele k dodavateli je uskutečňována přímo zadavatelem a k jeho tíži,
neznamená to, že je-li úhrada plnění „ve prospěch zadavatele“ podle zadavatelem
uzavřené smlouvy uskutečněna na základě jiného mechanismu (byť i fakticky jinými
subjekty, plyne-li pro ně povinnost k této úhradě ze zadavatelem uzavřené smlouvy,
tedy musí-li tyto subjekty, od zadavatele odlišné, dodavateli úplatu hradit namísto
zadavatele), nemělo by takové plnění být veřejnou zakázkou pro nesplnění podmínky
„úplaty ze strany zadavatele“. Je-li podle zdejšího soudu plnění přímo odvislé od
uzavřené smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem plněním z veřejných prostředků,
pak musí být vytvořeny všechny předpoklady, aby smluvní vztah, je-li jeho důsledkem
plnění z veřejných prostředků, byl ze strany zadavatele uzavřen při zajištění řádně
fungujícího soutěžního prostředí a při dodržení pravidel vyplývajících ze ZVZ. Stejně
jako nelze povahu kontrahovaného smluvního vztahu z pohledu ZVZ posuzovat podle
formálního podřazení uzavřené smlouvy pod konkrétní smluvní typ (k tomu se
Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31.5.2010, sp. zn. 8 Afs 60/2009, související s předmětem smlouvy a s dodržením práv a povinností podle této smlouvy
jejími smluvními stranami má být fakticky realizováno pouze těmito jejími smluvními
stranami nebo subjekty jinými. Přestože jsou zřejmě obecně častější situace, kdy
plnění z veřejných prostředků realizuje sám zadavatel (z „jemu svěřených“ veřejných
prostředků), nelze naplnění znaků veřejné zakázky omezovat pouze na tyto případy.
Do celkové předpokládané hodnoty veřejné zakázky je tak podle citovaného
rozsudku zapotřebí zahrnout veškeré plnění, kterého se má podle uzavřené smlouvy
mezi zadavatelem a dodavatelem dostat dodavateli z veřejných prostředků. Znak
úplatnosti tedy může být splněn i v případě plnění, které nerealizuje sám zadavatel, a
nelze tak vyloučit ani nepřímou úhradu z jiných zdrojů, pokud povinnost této úhrady
vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi zadavatelem a dodavatelem. Musí se však jednat
o zdroje veřejné – a tedy taková „nepřímá úhrada“ musí jít k tíži veřejných prostředků.
V citovaném rozsudku pak soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by
provize placené dodavateli poukázek pro výplatu dávek pomoci v hmotné nouzi jeho
smluvními partnery (tedy těmi, jimž bude poukázkami za odběr zboží placeno), byly
hrazeny z veřejných prostředků, s nimiž hospodaří zadavatel, ani že by pocházely
z veřejných prostředků, s nimiž by hospodařily jiné subjekty. Pokud nebylo dále
prokázáno, že by právo na provize zadavatel dodavateli jakkoli garantoval, a jestliže
nebylo prokázáno, že by jakákoli zadavatelova povinnost plnit ve prospěch dodavatele
byla přenesena na jiné subjekty a ty by ji pak byť i nepřímo k tíži veřejných prostředků
musely fakticky hradit, pak taková provize není plněním, které by mělo být součástí
předpokládané hodnoty veřejné zakázky.
Pohlíží-li soud prostřednictvím shora popsaného rozsudku na danou situaci,
nelze jinak, než dát zapravdu žalobci. Pokud jde o úplatu za plnění veřejné zakázky, a
to ať už ve smyslu nabídkové ceny nebo ve smyslu předpokládané hodnoty, vždy se
musí jednat o úplatu, která jde k tíži veřejných prostředků. Pouze úplata, která je
placena z veřejných prostředků nebo která způsobuje snížení objemu veřejných
prostředků, případně to, že nedošlo k jejich navýšení, tak může být součástí nabídkové
ceny. Pokud úplatu platí dodavateli třetí osoby ze zdrojů soukromých, nespadá částka
odpovídající výši takové úplaty do režimu ZVZ a nemůže tak být součástí nabídkové
ceny, neboť není placena z veřejných prostředků zadavatele ani veřejných prostředků
jiných. Pouze takový výklad je v souladu se smyslem institutu zadávání veřejných
zakázek, kterým je primárně zabezpečit hospodárné nakládání právě s veřejnými
prostředky. Na prostředky soukromé ZVZ nedopadá.
Soud v daném případě neshledal, že by tzv. skrytá provize, kterou by měl
žalobce v souvislosti s plněním veřejné zakázky získávat od provozovatelů veřejného
stravování, byla placena z veřejných prostředků svěřených zadavateli ani z veřejných
prostředků jiných, a to ani nepřímo. Zároveň ovšem žalovaný v napadeném rozhodnutí
nevysvětluje, z jakých jiných veřejných prostředků by platba této provize měla
pocházet, resp. jakých veřejných prostředků by se provize měla dotýkat a zkracovat je.
Z napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá žádný důvod, pro který by tato provize
měla být považována za úhradu z veřejných prostředků. Žalovaný, resp. jeho předseda
se zde omezil toliko na konstatování, že se v nabídkové ceně „projevuje i druhá
součást, kterou inkasuje vydavatel stravovacích poukazů od třetích subjektů v
„latentní podobě“, které se ale jednoznačně ekonomicky odráží v ceně poskytnutého plnění dodávané stravenky“. Soud tedy uzavírá, že v daném případě nebylo prokázáno,
že by byly provize placené žalobci provozovateli veřejného stravování hrazeny
z jakýchkoli veřejných prostředků, současně nebylo prokázáno, že by právo na provize
zadavatel žalobci jakkoli garantoval, ani že by jakákoli zadavatelova povinnost plnit
ve prospěch žalobce byla přenesena na jiné subjekty a ty by ji pak byť i nepřímo k tíži
veřejných prostředků musely fakticky hradit. Vzhledem k tomu tato „skrytá provize“
netvoří úplatu za plnění veřejné zakázky a není tedy součástí nabídkové ceny.
Žalovaný proto pochybil, pokud při výpočtu kauce podle § 115 ZVZ zohledňoval i
tuto „skrytou provizi“ a požadoval po žalobci kauci vyšší. Jestliže pak žalovaný
správní řízení zastavil pro nedoplacení kauce, postupoval nezákonně.
Na shora uvedené nemá žádný vliv ani rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 1.
2007, ve věci C-220/05, který žalovaný předložil při jednání zdejšího soudu. V tomto
rozsudku Soudní dvůr uvedl, že pro určení hodnoty zakázky je třeba vzít v úvahu
celkovou hodnotu zakázky z pohledu potenciálního uchazeče, což zahrnuje nejen úhrn
částek, které má zaplatit zadavatel, ale i všechny příjmy pocházející od třetích osob.
Podle názoru zdejšího soudu je však třeba tento závěr Soudního dvora vztahovat toliko
k situaci, kterou v daném rozsudku řešil, (samozřejmě též k situacím skutkově a
právně shodným nebo obdobným). Podle zdejšího soudu však byla situace v případě
posuzovaném Soudním dvorem ve zmíněném rozsudku odlišná, od případu právě
posuzovaného zdejším soudem, kdy byly příjmy od třetích osob zcela mimo veřejné
prostředky a zadavatel jejich dosažení nijak negarantoval a ani do vztahu mezi
dodavatelem stravenek a provozovatelem stravovacích zařízení nemohl nijak
zasáhnout. Jak vyplynulo z citovaného rozsudku, dodavatel zakázky měl zhotovit pro
zadavatele zábavní centrum na území zadavatele (města). Součástí díla bylo
vybudování multikina a obchodních prostor (to mělo být převedeno na třetí osoby) a
dále vybudování parkoviště, přístupové cesty a veřejných prostor, které měly být
předány zadavateli (bod 13 rozsudku). Zadavatel měl přímo vyplatit dodavateli cca 3
miliony Eur za parkoviště a dále měl podle smlouvy dodavatel právo na cca 8 milionů
Eur jako protiplnění za stavby určené třetím osobám. Zadavatel měl také přispět na
financování veškerých stavebních prací v částce cca 2,5 milionu Eur (body 17 a 45
rozsudku). Zadavatel se podle smlouvy měl stát automaticky vlastníkem pozemků a
staveb, které jsou určeny k převedení na třetí osoby a dosud nebyly prodány, a
současně měl zajistit plnění platných smluv (až na výjimky). Z uvedeného je tedy
podle soudu zřejmé, že v případě řešeném Soudním dvorem byly příjmy poskytované
třetími osobami dodavateli zadavatelem garantované již ve smlouvě o veřejné zakázce
a současně se jednalo o prostředky, které souvisely s veřejnými rozpočty. Pokud měl
podle smlouvy uzavřené se zadavatelem na plnění veřejné zakázky dodavatel právo na
příjmy od třetích osob za prodej staveb a pozemků (obchodních prostor a multikina) a
navíc se zadavatel automaticky stával vlastníkem pozemků a staveb, které jsou určeny
k převedení na třetí osoby a dosud převedeny nebyly, nelze dospět k jinému závěru,
než že jsou příjmy vztahující se k těmto stavbám a pozemkům poskytovány k tíži
veřejných prostředků. Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku tedy nijak nepopírá závěry
soudu zdejšího, že do hodnoty zakázky je třeba zahrnovat nejen plnění poskytované
zadavatelem, ale veškerá plnění poskytovaná dodavateli, která jdou (byť nepřímo)
k tíži veřejných prostředků.
Pokud jde o námitku týkající se průtahů správního řízení, tak tou se zdejší soud
nezabýval. I kdyby k nezákonným průtahům v daném správním řízení skutečně došlo,
neměla by tato skutečnost žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jinými
slovy řečeno, ať už by napadené rozhodnutí bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě či
nikoli, neodráží se tato skutečnost nijak ve výroku napadeného rozhodnutí, neboť včas
vydané rozhodnutí může být nezákonné a naopak i rozhodnutí vydané po uplynutí
zákonem stanovené lhůty může obsahovat výrok v souladu se zákonem. K odstranění
průtahů ve správním řízení totiž slouží institut jiný než žaloba proti rozhodnutí
správního orgánu, a to žaloba na ochranu před nečinností správního orgánu podle § 79
a násl. s. ř. s. Tu však lze podat až po vyčerpání prostředků, které k ochraně před
nečinností zakotvuje správní řád. Jak vyplynulo ze spisu, žalobce těchto prostředků
úspěšně využil a vydání správního rozhodnutí docílil.
V. Závěr
Soud tedy shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí jako
nezákonné zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem
zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení
tedy žalovaný vyjde z toho, že tzv. skrytá provize, kterou neplatí poskytovatelé
veřejného stravování žalobci z veřejných prostředků, není součástí nabídkové ceny a
není ji tak třeba při výpočtu kauce jakkoli zohledňovat.
VI. Náklady řízení
Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve
věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému
žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši
2000 Kč za zaplacený soudní poplatek; dále náklady právního zastoupení spočívající
v odměně advokáta za pět úkonů právní služby, po 2 100,- Kč společně s pěti režijními
paušály po 300,- Kč – převzetí a příprava zastoupení, žaloba, její doplnění, vyjádření
ze dne 19. 7. 2011 a účast při jednání soudu dne 12. 1. 2012, tedy 12 000 Kč.
Na cestovném dále náleží náhrada ve výši 2543,10 Kč za cestu ze sídla zástupce
ke Krajskému soudu v Brně a zpět na jednání soudu osobním automobilem s tvrzenou
průměrnou spotřebou 7,3 l/100 km, ve vztahu k němuž předložil zástupce kopii
osvědčení o registraci (pozn. soudu: přestože předložená kopie technického průkazu
neobsahovala tu část, kde je uvedena spotřeba automobilu, považoval soud tvrzenou
spotřebu za možnou); z toho 1033,50 Kč (7,3 : 100 x 408 km x 34,70) jako náhrada za
spotřebovanou pohonnou hmotu a 1509,60 Kč (408 km x 3,70 Kč) jako základní
náhrada. Dále žalobci náleží náhrada ztráty času za 4 hodiny na cestě z Prahy do Brna
a zpět, tj. 800 Kč.
To vše podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 3,
§ 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), podle § 157 odst. 4 písm. b) a § 158
zákona č. 261/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a
o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad.
Vzhledem k tomu, že zástupce předložil osvědčení o registraci k DPH, byly
zmíněné částky (vyjma soudního poplatku) navýšeny o částku odpovídající DPH
podle § 57 odst. 2 s. ř. s. Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce
žalobce ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení ve výši 20 411,70 Kč.
Pokud se žalobce domáhá přiznání nákladů za další porady s klientem, které
měly proběhnout před každým podáním k soudu, tak nijak nedokládá, že se tyto
porady uskutečnily a že délka každé z nich byl delší než jednu hodinu, jak požaduje
§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Vzhledem k tomu soud nemohl náhradu
nákladů řízení za tyto porady přiznat. Stejně tak nemohl přiznat náhradu nákladů řízení
za repliku žalobce ze dne 1. 8. 2011, neboť v ní žalobce nic nového neuvádí (toliko
setrvává na svých závěrech vyjádřených již dříve) a nejedná se tak o důvodně
vynaložené náklady.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí
soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady řízení
vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li
poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy
mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro
výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Brně dne 12. 1. 2012
JUDr. David Raus, Ph.D., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Gazdová
