ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. P. (ml.),
právně zastoupený opatrovníkem J. P.(st.), proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních
věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, týkající se žaloby
proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3. října 2011, č. j. SV/4913/11,
o příspěvek na péči, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. ledna 2013, č. j. 17 A 103/2011 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2013, č. j. 17 A 103/2011 - 27,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1]
Žalobce, ročník 1990, trpící lehkou mentální retardací komplikovanou epilepsií, byl
rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích č. j. 13 Nc 774/2009 - 70 ze dne 1. prosince 2009
zbaven způsobilosti k právním úkonům; usnesením téhož soudu ze dne 25. ledna 2010 byl mu
jako opatrovník ustanoven jeho otec J. P., nar. X. Žalobce ještě jako nezletilý pobíral příspěvek
na péči, jenž mu byl po dosažení 18 let věku s účinností od 1. ledna 2009 snížen z 9000 Kč
měsíčně na 8000 Kč měsíčně [oznámení Městského úřadu v Domažlicích, odboru sociálních věcí
a zdravotnictví (dále též jen „městský úřad“) ze dne 8. ledna 2009] a současně bylo městským
úřadem zahájeno správní řízení z moci úřední ve věci opětovného posouzení nároku na příspěvek
na péči a jeho výše z důvodu skončení platnosti dosavadního zdravotního posudku, na jehož
základě byl příspěvek na péči přiznán (oznámení městského úřadu z 8. ledna 2009). Rozhodnutím
městského úřadu ze dne 24. června 2009, ve znění v zásadě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího
orgánu – Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále též jen „krajský úřad“) – ze dne 21. srpna 2009
č. j. SV/3451/09, byl žalobci příspěvek na péči odňat od kalendářního měsíce, ve kterém bylo rozhodnutí oznámeno příjemci příspěvku, neboť ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, v tehdy účinném znění, nebyl shledán závislým na pomoci jiné osoby.
[2]
Prostřednictvím svého opatrovníka podal žalobce 29. září 2009 u městského úřadu novou
žádost o příspěvek na péči. Městský úřad o žádosti rozhodl tak, že příspěvek na péči nepřiznal
(rozhodnutí č. j. 645/2010/DOM ze dne 18. ledna 2010), neboť dle posudku lékařské posudkové
služby Okresní správy sociálního zabezpečení v Domažlicích svedl s pomocí tři úkony péče
o vlastní osobu a šest úkonů soběstačnosti. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání žalobce
potvrzeno rozhodnutím krajského úřadu ze dne 12. května 2010 č. j. SV/727/10 s poukazem
na posudky Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „PK MPSV“)
ze dne 25. března 2010 a 15. dubna 2010, podle nichž žalobce k datu vydání napadeného
rozhodnutí, ani k datu podání žádosti (29. září 2009) nebyl – slovy zákona – osobou,
která je z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu závislá na pomoci jiné fyzické
osoby. Toto rozhodnutí však bylo v přezkumném řízení zrušeno rozhodnutím Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 12. května 2011 č. j. 2011/38513-221, sp. zn. 2011/22/221/JF, a věc byla
vrácena odvolacímu orgánu, tj. krajskému úřadu, k novému projednání.
[3]
V řízení před krajským úřadem byl znovu vyžádán posudek PK MPSV; po kompletním
přešetření zdravotního stavu žalobce na základě nových podkladů, zejména psychologického
vyšetření z 1. srpna 2011, hodnocení neurologem ze 16. srpna 2011, nového sociálního šetření
ze dne 23. června 2011 a vlastního vyšetření žalobce posudkovou komisí, vydala PK MPSV
dne 15. září 2011 posudek č. j. 2011/827-PL, podle něhož žalobce nezvládá celkem 14 úkonů
péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Žalobce byl proto k datu vydání napadeného rozhodnutí
(tedy rozhodnutí městského úřadu ze dne 18. ledna 2010) shledán podle § 8 písm. a) zákona
o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost)
a tento stav existoval i k datu 29. září 2009, tj. k datu podání žádosti; v posudku bylo
též bez dalšího uvedeno „VZNIK 23. 12. 2008“ a doba platnosti posudku byla stanovena
do září 2014. Na základě takto zjištěných skutečností pak krajský úřad rozhodnutím
č. j. SV/4913/11 ze dne 3. října 2011 shledal odvolání žalobce proti rozhodnutí městského úřadu
ze dne 18. ledna 2010 o nepřiznání příspěvku na péče důvodným a toto rozhodnutí změnil tak,
že se žalobci „s účinností od 29. září 2009 přiznává příspěvek na péči ve výši 2 000 Kč měsíčně“ (dále jen
„odvolací správní rozhodnutí“).
[4]
Odvolací správní rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), v níž i s poukazem na rozhodnutí o zbavení způsobilosti a ustanovení
opatrovníka namítal, že téměř všechny úkony péče o vlastní osobu, které dle PK MPSV zvládá,
je schopen činit pouze pod dohledem opatrovníka, tzn. zvládá je jen částečně, a úkony
soběstačnosti za něho vlastně všechny obstarává opatrovník, což tedy mělo vést k závěru,
že je ve smyslu zákona nezvládá. Namítal též nedostatečné skutkové zjištění ze strany krajského
úřadu, resp. PK MPSV, a poukazoval na průběh jednání PK MPSV dne 15. září 2011, jež trvalo
ve spěchu cca 20 minut, přičemž za tak krátkou dobu nebylo vůbec možné provést vše,
co PK MPSV v posudku uvedla, včetně vyšetření žalobce.
[5]
Rozsudkem č. j. 17A 103/2011-27 z 31. ledna 2013 krajský soud ex offo odvolací správní
rozhodnutí pro vady řízení, resp. pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
[§ 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního] zrušil a věc k dalšímu řízení vrátil žalovanému
(nikoli krajskému úřadu, nýbrž již Ministerstvu práce a sociálních věcí s ohledem na § 28 odst. 1
zákona o sociálních službách, ve znění novely provedené zákonem č. 366/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, resp. s ohledem na čl. VII bod 10 zákona č. 366/2011 Sb.).
[6]
Krajský soud napadenému odvolacímu správnímu rozhodnutí vytkl absenci formálních
náležitostí výroku správního rozhodnutí (zřejmě ve smyslu § 68 odst. 2 věty první správního
řádu), konkrétně že „jsou v něm sice uvedeny příslušné paragrafy zákona, ale přestože jsou dále členěny
na odstavce (§§ 4, 5, 7, 9, 13) a některé z nich jsou členěny i na písmena, řádně jsou označeny pouze § 8
písm. a) a § 11 odst. 1 písm. b).“. Zejména však napadenému odvolacímu správnímu rozhodnutí
vytkl, že není plně v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu co do náležitostí odůvodnění
správního rozhodnutí, konkrétně:
a) – v otázce stanovení doby, od které byl příspěvek přiznán – že krajský úřad „plně
nerespektoval závěry doplnění posudku PK MPSV ze dne 15. 9. 2011, neboť zohlednil pouze
skutečnost, že stupeň I závislosti žalobce existoval i k datu 29. 9. 2009 (podání žádosti o příspěvek
na péči), ale už nezohlednil datum vzniku této závislosti 23. 12. 2008 bez ohledu na to, že ...
[v mezidobí byl dříve přiznaný] příspěvek na péči žalobci odejmut ... od kalendářního měsíce, ve kterém
bylo rozhodnutí oznámeno žalobci jako příjemci příspěvku, což nebylo v souladu s tehdy platným zněním
§ 14 odst. 2 zákona.“. Podle krajského soudu měl krajský úřad ve výroku přiznat žalobci
příspěvek na péči nikoli až od 29. 9. 2009, ale již ode dne odnětí příspěvku na péči
či přinejmenším od 1. 9. 2009 v souladu s § 13 odst. 2 větou druhou zákona o sociálních
službách. Krajský soud kritizoval též to, že o datu vzniku závislosti, resp. změny stupně
závislosti po dosažení věku 18 let žalobcem, není v rozhodnutí ani zmínka, a pozastavil
se nad tím, že si krajský úřad nevyžádal další doplnění posudku, v němž by PK MPSV
vysvětlila, na základě jakých rozhodných skutečností stanovila vznik závislosti žalobce
ve stupni I dnem 23. 12. 2008;
b) – v otázce určení úkonů, které žalobce zvládá – že „není ani zjistitelný důvod,
kvůli němuž [PK MPSV] hodnotila, že žalobce např. zvládá v péči o vlastní osobu přípravu stravy,
podávání a porcování stravy i provedení jednoduchého ošetření, což je v rozporu se sociálním šetřením
ze dne 3. 6. 2010 (zvládá s dohledem či s pomocí) i se zprávou ředitele ÚSP Zbůch citovanou na straně 4 zprávy o šetření veřejného ochránce práv ze dne 14. 12. 2010“;
c) – v otázce výše příspěvku (rozpor mezi odůvodněním a výrokem, resp. chybějící
výrok) - že „krajský úřad ve výroku ... neuvedl, že výše příspěvku od 1. 1. 2011 již nečiní 2000 Kč,
ale pouze 800 Kč měsíčně“, ač změnu právní úpravy konstatoval v odůvodnění.
[7]
Krajský soud ve vztahu k námitkám žalobce doplnil, že „o přiznání stupně závislosti I – IV
rozhodují posudkoví lékaři ... či PK MPSV ..., kteří posuzují zdravotní stav žadatelů ve vztahu k péči o vlastní
osobu a soběstačnosti a výsledek posouzení je rozhodným podkladem pro vydání rozhodnutí; stejně
tak je v jejich kompetenci, zda a do jaké doby stanoví platnost posudku o zdravotním stavu.“.
V této souvislosti krajský soud konstatoval, že „žalobce . . konkrétně neuvedl, které úkony není schopen
zvládat či nikoli, přičemž zbavení způsobilosti k právním úkonům automaticky neznamená, že tato osoba není
schopna zvládat veškeré či většinu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti; nelze také přehlédnout,
jestliže je žalobce v týdenním stacionáři ve Zbůchu, vykonává tam nezbytné jím zvládané úkony bez přítomnosti
opatrovníka.“.
[8]
Žalovanému krajský soud uložil, aby v dalším řízení vyžádal doplnění posudku PK MPSV
stran stanovení data vzniku závislosti žalobce.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[9]
Proti rozsudku krajského soudu č. j. 17 A 103/2011 - 27 z 31. ledna 2013 (dále též
„napadený rozsudek“) podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, jíž se domáhal zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení, a to z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“) pro nesprávné právní posouzení věci a dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pro nepřezkoumatelnost spočívající v jeho nesrozumitelnosti, jež je způsobena nadměrným
soudním formalismem.
[10]
K výtce krajského soudu sub odstavec [6] písm. a) tohoto odůvodnění (rozpor s § 14
odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb.) stěžovatel poukázal na § 14a odst. 2, ve spojení s § 11 odst. 2,
a na § 26a, ve spojení s § 14a odst. 2 větou první, zákona č. 108/2006 Sb. ve znění
do 31. prosince 2011 s tím, že postup městského a krajského úřadu po dovršení 18 let věku
žalobce, jenž vyústil v odnětí dosud pobíraného příspěvku od 1. července 2009 (viz výše odstavec ze dne 21. srpna 2009 podle stěžovatele správně změnil přezkoumávané rozhodnutí městského
úřadu, protože na řešenou situaci platná právní úprava nepamatovala (v té době ještě neplatilo
ustanovení § 14 odst. 5 zákona č. 108/2006 Sb., které již tyto situace řeší), tudíž byl okamžik
odnětí příspěvku řešen podle správního řádu (tedy, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí
krajského úřadu ze dne 21. srpna 2008 č. j. SV/3451/09, s poukazem na předběžnou
vykonatelnost rozhodnutí městského úřadu podle § 28 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., ve spojení
s § 74 odst. 1 správního řádu, z čehož krajský úřad dovodil, že právní účinky předběžně
vykonatelného rozhodnutí nastávají dnem jeho oznámení účastníku řízení).
[11]
Stěžovatel dále – s poukazem na § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 108/2006 Sb. – uvedl,
že krajský úřad na základě zahájeného správního řízení poté, co žalobce nově 29. září 2009
požádal o příspěvek, správně příspěvek ve výroku přiznal právě od tohoto data. Stěžovatel
přitom zdůraznil, že podle zákona výplata příspěvku na péči náleží za celý kalendářní měsíc.
Konstatoval dále, že PK MPSV stanovila vznik závislosti ve stupni I k datu zahájení řízení,
tj. k datu 29. září 2009, a že vůbec není pro řízení rozhodující, že označila vznik této závislosti
dnem 23. prosince 2008, pročež není pro toto řízení podle § 13 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb.
ani rozhodující požadavek krajského soudu na doplnění posudku v tomto směru [srov. výše
odstavec [6] písm. a) a odstavec [8] tohoto odůvodnění].
[12]
Stěžovatel též v této souvislosti namítl, že krajský soud podrobil činnost správních orgánů
nadměrnému formalismu tím, že dospěl k závěru, že posudek PK MPSV, ve znění jeho doplnění,
nebyl respektován.
[13]
K výtce krajského soudu sub odstavec [6] písm. c) tohoto odůvodnění uvedl stěžovatel,
že krajský úřad správně ve výroku napadeného odvolacího správního rozhodnutí ze dne
3. října 2011 neuvedl novou výši příspěvku od 1. ledna 2011 ve výši 800 Kč měsíčně,
neboť příspěvek přiznával zpětně od 29. září 2009; v časovém průběhu ode dne přiznání
příspěvku na péči do dne vydání rozhodnutí se totiž mohly změnit i jiné skutečnosti rozhodné
pro nárok na příspěvek, jeho výši a výplatu.
[14]
K výtce krajského soudu sub odstavec [6] písm. b) tohoto odůvodnění uvedl stěžovatel,
že PK MPSV hodnotila zdravotní stav žalobce nově na základě aktuálních důkazů (nález
klinického psychologa z 1. srpna 2011, hodnocení neurologa ze 16. srpna 2011, sociální šetření
z 23. června 2011 a projev posuzovaného, tj. žalobce, na jednání PK MPSV 15 září 2011);
tím stěžovatel odvrací výtku krajského soudu, že se krajský úřad nevypořádal s tím, co je uvedeno
ve starších podkladech – zpráva ředitele ÚSP Zbůch ze dne 14. prosince 2010 a sociální šetření
ze dne 3. června 2010. Stěžovatel dále poznamenal, že ani veřejný ochránce práv, jenž ve věci
od roku 2010 konal šetření, nepoukazoval na neúplnost, případně nepřezkoumatelnost posudku
PK MPSV. Jak se ze správního spisu podává, ombudsman své šetření na podkladě zjištění,
že žalobci byl nakonec přiznán příspěvek 2000 Kč měsíčně od 29. září 2009, uzavřel
bez meritorního závěru sdělením ze dne 22. listopadu 2011.
[15]
Stěžovatel uzavřel, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
posudku PK MPSV, která se měla následně projevit i v nepřezkoumatelnosti napadeného
odvolacího správního rozhodnutí. Ze správní žaloby podle stěžovatele naopak vyplývá,
že pro žalobce byly závěry posudku a napadené odvolací správní rozhodnutí naopak
srozumitelné.
[16]
Ke kasační stížnosti se podáním ze dne 4. dubna 2013 vyjádřil žalobce,
podle něhož naopak krajský soud srozumitelně popsal nedostatky a pochybení krajského úřadu.
K otázce stanovení doby, od které byl příspěvek přiznán, žalobce uvedl, že krajský úřad rozhodl
v rozporu s § 14 odst. 2 zákona o sociálních službách v tehdy účinném znění a přiznal
mu příspěvek na péči „o 28 dnů později než měl“. Žalobce dále souhlasil se závěrem krajského
soudu stran určení úkonů, které žalobce údajně zvládá, s poukazem na časový stres,
v němž pracovala posudková komise, jejž popsal ve správní žalobě – ke zprávě ředitele
ÚSP Zbůch a sociálnímu šetření se při jednání PK MPSV údajně vůbec nedostali.
[17]
Žalobce dále poukázal na rozpor tvrzení stěžovatele (viz výše sub [14] tohoto
odůvodnění) „se zprávou o šetření veřejným ochráncem práv ze dne 14. 12. 2010“. Konstatoval
dále, že stěžovatel „snad respektoval závěry PK MPSV, ale vůbec nepřihlížel nebo přihlížel
jen velmi povrchně k té skutečnosti, že při řízení PK MPSV nebyly vůbec zohledněny zprávy
odborných ošetřujících lékařů, psychologů“ atd. Poukázal znovu na spěch jednání PK MPSV.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro neopodstatněnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18]
Stěžovatel vznáší dva důvody kasační stížnosti: nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku krajského soudu spočívající v jeho nesrozumitelnosti podle § 103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., o němž by Nejvyšší správní soud tak jako tak musel uvažovat i bez návrhu (§ 109
odst. 4 s. ř. s.), a nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19]
Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozsudek by byl nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo lze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem
je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 80/2009-132 ze dne 22. září 2010),
nebo pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla
v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 28/2008-76 ze dne 21. srpna 2008),
pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních
hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Azs 94/2007-107 ze dne 31. ledna 2008), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný
nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. prosince 2003, 133/2004 Sb. NSS) a v některých
jiných speciálních případech. Nicméně, s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně,
neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ
sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu
ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní
právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.
Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského soudu měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve
tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit; srov. v této souvislosti rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, ze dne 23. srpna 2006, z něhož plyne,
že rozhodnutí [zde přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu] nemůže být nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, s přihlédnutím k obsahu
spisu, k úkonům správního orgánu a účastníků.
[20]
Nejvyšší správní soud předesílá, že sám stěžovatel uvedl důvod nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu spíše jen podpůrně a nekonkrétně. Jádro jeho argumentace totiž
spočívá v námitce nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.;
výkladu krajského soudu oponuje svým výkladem relevantní právní úpravy a nesrozumitelnost
namítá ve vztahu k „nadměrnému soudnímu formalismu“, jenž spočívá opět (kruhem) ve stěžejní
námitce nezákonnosti napadeného rozsudku. Proto i Nejvyšší správní soud případnou
nesrozumitelnost napadeného rozsudku krajského soudu vypořádá současně v kontextu
s námitkami nesprávného právního posouzení a k závěru o nesrozumitelnosti dospěje pouze
v případě, že ji nebude moci překlenout výkladem.
[21]
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[22]
Pokud jde o kasační námitku vůči výtce krajského soudu stran porušení § 14 odst. 2
zákona o sociálních službách (viz výše odstavec [6] písm. a) a odstavec [10] tohoto odůvodnění),
připouští Nejvyšší správní soud, že se odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu nejeví
při prvním čtení jako srozumitelné. Není totiž zřejmé, k čemu se tvrzený rozpor s tímto
ustanovením vztahuje, zda k závěru, že krajský úřad plně nerespektoval závěry doplnění posudku
PK MPSV, že nezohlednil datum vzniku závislosti uvedené v tomto posudku, či k tomu,
že krajský úřad změnil svým rozhodnutím ze dne 21. srpna 2009 rozhodnutí městského úřadu
ze dne 24. června 2009 tak, že příspěvek za péči byl odňat „od kalendářního měsíce,
ve kterém bylo rozhodnutí oznámeno žalobci.“
[23]
Vezme-li Nejvyšší správní soud v úvahu znění § 14 odst. 2 zákona o sociálních službách
v rozhodné době i nyní („Jestliže příspěvek byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží,
nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, příspěvek se odejme nebo se jeho výplata zastaví nebo sníží,
a to od prvního dne kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl příspěvek vyplacen.“),
je zřejmé, že krajský soud měl na mysli rozpor mezi zněním měnícího výroku rozhodnutí
krajského úřadu ze dne 21. srpna 2009 a zněním § 14 odst. 2 zákona o sociálních službách.
Pro posouzení věci je nicméně podstatné, že krajský soud se zde zabýval otázkou pro řízení
veskrze irelevantní – předmětem soudního přezkumu vůbec nebylo odvolací správní rozhodnutí
žalovaného z 21. srpna 2009, resp. rozhodnutí městského úřadu z 24. června 2009, ani otázka
stanovení dne, od něhož měl (či neměl) být příspěvek na péči, jejž žalobce pobíral po dosažení
18 let věku, odňat. Krajský soud se naopak zabýval rozhodnutím krajského úřadu
ze dne 3. října 2011, vydaným v řízení o nové žádosti o příspěvek na péči, zahájeném
29. září 2009. Tato část odůvodnění jeho rozsudku tedy na posouzení věci nedopadá a lze
ji pominout. Ze stejného důvodu Nejvyšší správní soud nehodnotí, zda právní názor krajského
úřadu vyslovený v rozhodnutí z 21. srpna 2009, resp. výklad stěžovatele k této otázce je či není
přiléhavý.
[24]
Pokud jde o kasační námitku ve vztahu k okamžiku, k němuž měl být podle názoru
krajského soudu příspěvek na péči nově přiznán (viz výše odstavec [6] písm. a) a odstavec [11] tohoto odůvodnění a k tomu též stanovisko žalobce v odstavci [16]), je nutno opět připustit,
že závěr krajského soudu je matoucí (arg. „správně měl krajský úřad . . přiznat žalobci příspěvek na péči
nikoli až od 29. 9. 2009 ..., ale již ode dne odejmutí příspěvku na péči či přinejmenším od 1. 9. 2009“);
nemá-li být rozsudek nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, musí být právní názor soudu,
jenž je závazný pro správní orgán v dalším řízení, jednoznačný. V tomto případě však nutno
přisvědčit argumentaci stěžovatele, že příspěvek na péči žalobci byl přiznán v souladu se zákonem
od 29. září 2009, kdy o něj požádal (srov. § 13 odst. 2 zákona o sociálních službách),
a tak jako tak mu v celé výši za kalendářní měsíc, v němž bylo řízení zahájeno, příslušel,
tj. jakoby o něj požádal a byl mu přiznán od 1. září 2009 (srov. § 13 odst. 2 a 3 a § 18 odst. 1
zákona o sociálních službách), čímž je vyvráceno též tvrzení žalobce o 28denní prodlevě
při přiznání příspěvku (a z čehož také plyne, že žalobce sám netvrdí, že mu měl být příspěvek
přiznán ještě od dřívějšího data, jak naznačil krajský soud). Krajský soud tedy v tomto případě
dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Z tohoto důvodu také není relevantní
požadavek krajského soudu, aby byl doplněn posudek PK MPSV o vysvětlení vzniku závislosti
žalobce k datu 23. prosince 2008. Pro posouzení okamžiku vzniku nároku na výplatu příspěvku
je totiž rozhodné, že stav závislosti žalobce shledala PK MPSV právě k datu podání žádosti
o příspěvek na péči, tj. k datu 29. září 2009. Shledal-li krajský soud právě v této skutečnosti oporu
pro závěr, že posudek PK MPSV nebyl krajským úřadem respektován, je zřejmé, že tento závěr
není opodstatněný.
[25]
Nejvyšší správní soud přisvědčil též kasační námitce stran vytýkané absence výroku o výši
příspěvku na péči od 1. ledna 2011 (viz výše odstavec [6] písm. c) a odstavec [13] tohoto
odůvodnění). Informace o změně výše příspěvku od 1. ledna 2011 na 800 Kč měsíčně byla
v odůvodnění odvolacího správního rozhodnutí uvedena nad rámec a šlo skutečně
jen o informaci o pozdější změně právní úpravy, v daném okamžiku bez přímého důsledku
pro právní sféru žalobce. Krajský úřad totiž rozhodoval o odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí městského úřadu, jehož předmětem bylo posouzení podmínek pro vznik nároku
na příspěvek na péči (§ 13 odst. 1 zákona o sociálních službách) a podmínek pro vznik nároku
na jeho výplatu (§ 13 odst. 2 zákona o sociálních službách) k datu podání žádosti, nikoli
k pozdějšímu okamžiku. Případné pozdější změny ve výši příspěvku upravuje § 14 zákona
o sociálních službách, což předpokládá samostatné rozhodnutí, komplexně posuzující aktuální
stav.
[26]
Pokud jde o kasační námitku nadměrného soudního formalismu ve vztahu k výtce
krajského soudu stran nedodržení formálních náležitostí výroku odvolacího správního
rozhodnutí (viz výše odstavec [6]), Nejvyšší správní soud připouští, že by jistě bylo vhodnější
odkazy na ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno (§ 68 odst. 2 správního řádu), uvést
přesněji podle jejich podrobnějšího členění, nejde však o tak závažný nedostatek, jenž by sám
o sobě vedl k nezákonnosti správního rozhodnutí.
[27]
Zbývá vypořádat kasační námitku stran výtky nedostatečného posouzení zdravotního
stavu žalobce posudkovou komisí MPSV (viz výše odstavec [6] písm. b)c) a odstavec [14] tohoto
odůvodnění). Tato otázka byla ostatně stěžejní žalobní námitkou žalobce. I s ní se ovšem krajský
soud vypořádal způsobem vyvolávajícím pochybnosti – na straně jedné vytkl krajskému úřadu,
resp. posudku PK MPSV nedostatečné zjištění zdravotního stavu žalobce poukazem
na neodstraněné rozpory v podkladech, z nichž PK MPSV vycházela, na straně druhé ovšem
na adresu žalobce poznamenal, že „konkrétně neuvedl, které úkony není schopen zvládat či nikoli“,
a upozornil ho, že „zbavení způsobilosti k právním úkonům automaticky neznamená, že tato osoba není
schopna zvládat veškeré či většinu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti“,resp. žejsou to posudkoví
lékaři, včetně PK MPSV, kdo zdravotní stav relevantně zhodnotí pro účely rozhodnutí
o příspěvku na péči (viz výše odstavec [7] odůvodnění tohoto rozsudku).
[28]
Nejvyšší správní soud k tomu, přitakav částečně stěžovateli, podotýká, že tvrzené,
resp. nevypořádané rozpory se skutečně opírají o starší podklady, jež byly při posledním
komplexním posudkovém zhodnocení PK MPSV upozaděny ve prospěch podkladů novějších
a odborných (hodnocení neurologem, psychologické vyšetření žalobce v ambulanci klinického
psychologa a vlastní vyšetření žalobce posudkovou komisí MPSV přímo na jednání 15. září 2011).
V této souvislosti se ostatně nejeví jako případný ani odkaz na zjištění veřejného ochránce práv
ve zprávě o šetření ze dne 14. prosince 2010, jichž se dovolává žalobce a koneckonců též krajský
soud. Již z datace této zprávy je zřejmé, že ombudsman mohl vzít v úvahu pouze dokumentaci
vzniklou do tohoto data a věcí se zabýval v souvislosti s nepřiznáním příspěvku na péči
v počátečních fázích řízení. Naopak poté, kdy byl příspěvek na péči přezkoumávaným odvolacím
správním rozhodnutím ve výši 2 000 Kč měsíčně přiznán, své šetření dne 22. listopadu 2011
bez meritorního závěru ukončil, spokojiv se pravděpodobně s pokrokem, jehož bylo ve věci
z pohledu žalobce dosaženo. Toliko stran sociálního šetření provedeného krajským úřadem
23. června 2011 v bydlišti opatrovníka žalobce bez přítomnosti samotného žalobce (opatrovance)
by snad bylo možno namítat jeho oslabenou důkazní hodnotu oproti sociálnímu šetření
z 20. října 2009, provedenému městským úřadem v žalobcově přítomnosti, má-li ovšem krajský
soud na mysli právě toto, neboť v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na sociální šetření
ze dne 3. června 2010, jež se však Nejvyššímu správnímu soudu ve spisech nepodařilo
identifikovat.
[29]
Pokud by měl krajský soud oprávněný pocit, že krajský úřad svá skutková zjištění založil
na rozporných závěrech PK MPSV, resp. že PK MPSV sama svůj posudek postavila
na rozporných podkladech, aniž by rozpory odstranila nebo vysvětlila, mohl skutečně zavázat
krajský úřad k tomu, aby v tomto smyslu vyžádal doplnění posudku, jak např. konstatoval Krajský
soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 14. března 2011 č. j. 38 Ad 46/2010 - 16,
z něhož vyplývá, že je právem a povinností krajského úřadu žádat po posudkové komisi doplnění
posudku, shledá-li rozpor mezi výsledkem šetření sociální pracovnice a názorem posudkového
orgánu. Nejvyšší správní soud se však domnívá, že v daném případě takový postup namístě
nebyl, neboť skutkový stav krajský úřad na podkladě posudkového zhodnocení PK MPSV zjistil
dostatečně. Posudková komise MPSV totiž zdravotní stav žalobce přímo na svém jednání
15. září 2011 za jeho osobní přítomnosti přešetřila, což je v intencích zmíněného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě způsob, jak rozpor odklidit, a zejména vycházela z aktuálních
a autoritativnějších vyšetření provedených lékařem-specialistou, resp. klinickým psychologem,
jež starší sociální šetření může zvrátit jen těžko (srov. v této souvislosti též rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Ads 50/2009 - 63 ze dne 30. září 2009). Na základě komplexního
zhodnocení zdravotního stavu žalobce pak podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona o sociálních službách, určila úkony, jež žalobce zvládá
a které nezvládá, a provedla své posudkové zhodnocení.
[30]
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil se závěrem krajského soudu, jenž z důvodů
vypořádaných výše shledal přezkoumávané odvolací správní rozhodnutí nepřezkoumatelným pro
nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[31]
V dalším řízení krajský soud v intencích správní žaloby především vypořádá její žalobní
body, tj. tvrzení o vadách řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu,
resp. porušení ustanovení o řízení před posudkovou komisí MPSV, a tvrzení o nezákonnosti
napadeného odvolacího správního rozhodnutí. Krajský soud při tom samozřejmě vezme v úvahu
právní názory Nejvyššího správního soudu vyslovené v tomto rozsudku, jimiž je vázán (§ 110
odst. 4 s. ř. s.).
IV. Náklady řízení
[32]
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu
