30 Cdo 377/2022

26. 04. 2022, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 82/1998 - § 31 odst. 3
  • 82/1998 - § 31a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu


30 Cdo 377/2022-1156



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 6/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 68 Co 413/2020-1098, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 13 C 6/2016-979, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 904 956,94 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 42 940 420,66 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V).Uvedené částky se žalobce domáhal jako souhrnu jednotlivých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniknuvších mu v důsledku vedení trestního řízení proti jeho osobě u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 59/2015 (dále jen „posuzované řízení“), jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nýbrž rozsudkem zprošťujícím podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (trestní řád), poté, co žalobce po zastavení trestního stíhání oznámil, že na projednání věci trvá. Žalovaná částka sestávala z částky ve výši 523 216,60 Kč, coby nároku na náhradu skutečné škody odpovídající uhrazeným nákladům na obhajobu, cestovného a znalečného, a dále z částky ve výši 1 720 276 Kč, jež měla představovat ušlý zisk. Dále žalobce požadoval úhradu částky 3 051 182 Kč, odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení. Další částku 25 638 000 Kč pak žalobce požadoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním a konečně v rozsahu 13 912 703 Kč žaloba zněla na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozsáhlou medializací trestního stíhání.

K odvolání obou účastníkůMěstský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 68 Co 413/2020-1098, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 1 720 273 Kč s příslušenstvím (ohledně nároku na náhradu ušlého zisku) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním nad rámec částky 250 000 Kč již dříve poskytnuté žalovanou z tohoto titulu), co do částky 16 845 Kč s příslušenstvím jej zrušil (ohledně části nároku na náhradu škody jakožto nákladů vzniklých v trestním řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích III, IV a V jej též zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku II, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud předesílá, že přestože žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (poté co soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka ve výši 50 000 Kč poskytnutá žalovanou v rámci tohoto nároku mimosoudně postačuje) v částce 3 051 182 Kč s příslušenstvím, nenabízí v tomu odpovídajícím rozsahu žádnou dovolací argumentaci. Chybí údaj, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí v právě uvedeném rozsahu. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedené části. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části, v níž směřovalo proti výroku II v uvedeném rozsahu napadeného rozsudku, odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.

K otázce (ne)dostatečnosti individualizace řešeného případu a dle žalobce mechanického srovnání s případy „typově“ podobnými, v důsledku čehož měl odvolací soud dospět k nesprávné výši žalobci přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, Nejvyšší soud uvádí, že při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, délce trestního stíhání, dopadům do jeho osobnostní sféry, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Soudy nižších stupňů se těmito kritérii důsledně zabývaly, přičemž výslovně zohlednily jednak zásadní míru společenského odsouzení spjatou s formou trestné činnosti, pro niž byl žalobce stíhán (odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně), jednak závažné dopady do rodinného a sociálního života žalobce, změny vyvolané v chování žalobce, zásahy do cti a důstojnosti žalobce a do sféry jak zdravotní, tak profesní a ekonomické (odst. 84–87 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 80 rozsudku soudu odvolacího). Brojí-li žalobce mj. proti výši takto přiznaného zadostiučinění, pak lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce na základě výše uvedeného není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2494/2021). Uvedené závěry pak nejsou zpochybněny ani žalobcem označenou judikaturou Ústavního soudu, v souladu s níž je třeba při stanovení výše zadostiučinění zohlednit individuální rozměry každého projednávaného případu odškodnění a nepostupovat toliko mechanicky podle předem daných schémat či tabulek.

Nesouhlasí-li pak žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným řízením a namítá-li, že jeho případ nesnese srovnání s žádným případem označeným soudy nižších stupňů, dovolací soud konstatuje, že nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3227/2021, či ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 523/2021). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není na základě zákona způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

Otázka, zda a do jaké míry se do výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu má odrazit ekonomické a sociální postavení poškozeného, kdy žalobce míní, že jinak bude plnit přiznané zadostiučinění satisfakční funkci ve vztahu k osobě, která je zcela nemajetná oproti osobě, která dosahuje výrazně nadprůměrné příjmy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá. Domáhá-li se žalobce jejím prostřednictvím navýšení přiznaného zadostiučinění, pak lze v první řadě opětovně odkázat na shora uvedené a připomenout, že dovolací soud plní v tomto směru funkci revizní, přičemž přihlédly-li soudy nižších stupňů a pečlivě zhodnotily jednotlivá kritéria podstatná pro určení výše zadostiučinění, k nimž patří právě zásahy do sféry ekonomické a sociální situace žalobce, nelze tento jejich postup shledat nesouladným s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud k této námitce dále připomíná, že zcela jinou povahu mají škoda jako materiální újma a újma imateriální, a zcela jinou satisfakční funkci tak plní i náhrada za vzniklou skutečnou škodu či ušlý zisk a zadostiučinění za vzniklou újmu nemajetkového charakteru. Zatímco v případě náhrady ušlého zisku, kterýžto nárok žalobce uplatnil též, je argumentace majetkového charakteru ohledně eventuálních v důsledku trestního stíhání nedosažených příjmů žalobce stěžejní pro výpočet vzniknuvší škody, v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se může jednat toliko o jeden z faktorů (pokud se v důsledku trestního řízení žalobce krom jiného majetek žalobce a možnosti k jeho rozhojnění omezily), který soudy nižších stupňů mají vzít v potaz v rámci hodnocení dopadů do osobnostní sféry žalobce, což v daném případě odvolací soud také náležitým způsobem učinil. Stále totiž platí, že je třeba vycházet ze všech jednotlivých individuálních okolností případu. Konkrétně řečeno, je zcela přirozené, že i osobě nemajetné může být přiznáno vyšší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, než by bylo přiznáno osobě majetné (např. z důvodu odlišného vnímání vedení trestního řízení a jeho dopadů do psychické sféry). Jiný závěr by byl, jak uvedl i odvolací soud, právě v rozporu s nutností důsledné individualizace jednotlivých případů a v konečném důsledku i s chápáním elementární spravedlnosti (srov. žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, či ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20).

Ani při řešení otázky limitace náhrady škody za účelně vynaložené náklady v trestním řízení vedeném proti žalobci, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že výše škody se v tomto směru vypočte ve smyslu § 31 odst. 3 OdpŠk podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení podle § 31 OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018, nebo ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). Tato judikatura pak odpovídá i dlouhodobě ustáleným závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud např. v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, kdy soud ochrany ústavnosti uvedl, že účelem zákonné úpravy § 31 OdpŠk je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, označil tuto právní úpravu za ústavně konformní (srov. dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1560/20, ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2958/15, nebo ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3579/14). Nejvyšší soud proto ani neshledává potřebu se od této dlouhodobě ustálené judikatury odchylovat, jak navrhoval v dovolání žalobce.

Konečně vznáší-li žalobce otázku, zda bylo postupováno správně, když byly zamítnuty opakované návrhy žalobce na spojení věcí ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv pro spojení věcí byly (dle žalobce) splněny všechny zákonné podmínky, fakticky tím namítá vadu řízení, k níž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné, kterážto podmínka v daném případě splněna není.

Ve sledovaných souvislostech je třeba mít rovněž na zřeteli, že předmět odškodňovacího řízení je vymezen jeho skutkem, který se v daném případě nutně odvíjí od konkrétního usnesení o zahájení trestního stíhání a v něm vymezeného skutku, jež je obviněnému kladen za vinu. Nevztahuje se k souhrnu více sdělení obvinění, byť by o nich probíhalo jedno trestní řízení. Okolnost, že dojde ke zproštění ve vztahu ke všem skutkům v případě jejich většího počtu, je věcí nahodilou. Nelze totiž vyloučit, že podmínky odpovědnosti státu budou dány jen ve vztahu k některému z trestních stíhání, kde nedojde k odsouzení a ve vztahu k jinému dány nebudou, například z důvodu odsouzení, promlčení nároku nebo okolností vylučujících odpovědnost státu třeba z důvodu amnestie, trestní neodpovědnosti obviněného nebo toho, že si trestní stíhání způsobil sám. I tehdy budou existovat potíže při stanovení příčinné souvislosti mezi jednotlivými nezákonnými rozhodnutími a poškozeným tvrzenou újmou a soudy se s nimi budou muset vypořádat.

K tomu lze navíc připomenout, že Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší vměšovat se do hodnocení hospodárnosti společného, nebo naopak odděleného posuzování více nároků soudů nižších stupňů. Tomu odpovídá i judikatorní závěr, že postup soudu podle § 112 o. s. ř. je postupem odůvodněným vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1762/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sen. zn. 29 ICdo 67/2019, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4159/2019), přičemž uvedené nemůže zpochybnit ani žalobcova blíže neodůvodněná námitka porušení jeho základních práv.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2022



JUDr. David Vláčil
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 377/2022, ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.377.2022.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies