30 Cdo 3716/2021

08. 03. 2022, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 82/1998 - § 13 odst. 1
  • 82/1998 - § 31a odst. 1, 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. V., nar. XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 51/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 91 Co 102/2021-106, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 91 Co 102/2021-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2020, č. j. 20 C 51/2020-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 20 C 51/2020-89, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované písemné omluvy za to, že v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. 4 As 41/2019-34, kterým bylo rozhodnuto o kasační stížnosti M. Ch., jehož žalobce jako advokát v řízení zastupoval, proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 1. 2019, č. j. 59 A 87/2018-61, bylo uvedeno, že žalobce „neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově a správní orgány i soudy mnohdy zahrnovat neopodstatněnými podáními a námitkami“ (výrok I). Současně s tím soud prvního stupně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který uvedenou omluvu žádal z titulu zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Zmíněné konstatování, v němž žalobce spatřuje nesprávný úřední postup, totiž vedlo ke snížení jeho cti i profesní pověsti, a to nejen před jeho klientem, ale vzhledem ke zveřejnění rozhodnutí i mimo okruh účastníků tohoto řízení, přičemž u žalobce vyvolalo též nespavost a stres vedoucí k zatuhnutí svalstva v oblasti krční páteře.

3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud předně zmapoval průběh řízení, jež bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci vedeno pod sp. zn. 59 A 87/2018, a z něhož mimo jiné vyplynulo, že v něm žalobce figuroval jako právní zástupce žalobce M. Ch., přičemž posledním rozhodnutím v této věci byl výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, součástí jehož odůvodnění byla též žalobcem vytýkaná pasáž.

4. Po právním posouzení těchto skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace § 1 odst. 1, § 2, § 5 a § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu totiž brání absence nesprávného úředního postupu. Měl-li žalobce za to, že písemné vyhotovení dotčeného rozsudku odporuje zákonu, byl totiž oprávněn podat stížnost podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť právě tento institut se „vztahuje na formu, kterou je řízení vedeno, čímž zabezpečuje důstojný průběh soudního řízení a vhodné chování soudních osob“. Kromě toho v kompenzačním řízení nelze správnost dotčeného rozhodnutí přezkoumávat.

5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým, tak i s právním závěrem soudu prvního stupně. Ve shodě s ním tak rovněž konstatoval, že inkriminovaná část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu nesprávný úřední postup nezakládá, pročež nelze o odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu uvažovat. Zároveň s tím odvolací soud dodal, že pro odstranění případné nesprávnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, které nelze v kompenzačním řízení přezkoumat, slouží postup upravený v § 165 občanského soudního řádu. Navzdory tomu, že žalobce označil dotčené odůvodnění rozhodnutí za urážlivé, nadto v žalobě svůj postup v příslušném řízení nepopisoval jako správný a účelný. Vyjádřil-li se pak při jednání konaném před odvolacím soudem v tom smyslu, že „někomu u soudu vadí jeho úspěšnost ve věcech správního soudnictví“, uchýlil se tím dle odvolacího soudu k nepodloženému osočení „o nejméně stejné síle“, jako je tomu v případě údaje, který zpochybňuje. Dále se odvolací soud zabýval žalobcovými procesními námitkami týkajícími se nedostatků v jeho předvolání k jednání prvostupňového soudu, jakož i jednání žalované v řízení, jež je realizováno prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, načež tyto námitky zhodnotil jako neopodstatněné.


II. Dovolání a vyjádření k němu


7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.8. V tomto dovolání žalobce zrekapituloval svůj žalobní požadavek spočívající v satisfakci za nepravdivý a zbytečný útok na jeho osobu, přičemž obsáhle citoval jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Dále vyjádřil svůj nesouhlas s tím, jak byla jeho věc soudy obou stupňů právně posouzena, byl-li na podkladě zjištěného skutkového stavu věci přijat závěr, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. V této souvislosti žalobce uvedl, že soudy jsou povinny na základě právních norem jednat se stranami řízení korektně a šetřit právo na ochranu osobnosti a dobré pověsti advokátů. Ani případné právo na podání stížnosti, které zmínil soud prvního stupně, přitom žalobci nebrání ve využití jeho práva domáhat se svého nároku nyní řešenou žalobou. Žalobce se rovněž ohradil proti tvrzení odvolacího soudu o tom, že by někoho v průběhu odvolacího jednání sám osočil, a vyjádřil nespokojenost s tím, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou týkající se jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v tomto řízení. Přípustnost svého dovolání pak spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na celé řadě otázek hmotného a procesního práva“, které dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, přičemž odvolací soud je posoudil nesprávně, načež konkrétně poukázal na otázku, zda se lze proti nepravdivým a dehonestujícím výrokům vzneseným na adresu advokáta v odůvodnění soudního rozhodnutí, které odporují povinnosti soudů stanovené v § 80 odst. 6 zákona o soudech a soudcích, soudně bránit postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., a to cestou odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.

9. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání


11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přičemž žalobce, který není v dovolacím řízení zastoupen, má právnické vzdělání [§ 241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř.]. Zároveň toto dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Přestože žalobce ve svém dovolání konstatoval, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku zakládá skutečnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení celé řady otázek hmotného a procesního práva, jež dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, jediná konkrétní právní otázka, kterou v dovolání vymezil způsobem, jenž z pohledu požadavků plynoucích z § 241a odst. 2 o. s. ř. obstojí (byť hraničně), je otázka, zda konstatování zasahující do cti a profesní pověsti advokáta zastupujícího účastníka soudního řízení, jež bylo obsaženo v odůvodnění soudního rozhodnutí, může založit nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. či nikoliv.

16. Dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k uvedené právní otázce přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.


IV. Důvodnost dovolání


17. Dovolání je důvodné.18. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

20. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019).

21. V rozsudku ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, Nejvyšší soud připomenul, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), tato praxe byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, se přitom podává, že výkon státní moci může spočívat jak v rozhodování o právech a povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 46). Výkonem státní moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk je totiž výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016).

22. Na podkladě uvedených závěrů pak Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, konstatoval, že uvedení dehonestujících pasáží v odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci může odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem založit, jedná-li se o neoprávněný zásah do práv tím dotčeného subjektu.

23. Nejinak tomu tedy bude i v nyní řešeném případě, kdy konstatování vznesená na adresu osoby vystupující v řízení v procesním postavení zástupce účastníka řízení, která tuto osobu údajně poškodila na cti a profesní pověsti, jsou součástí konečného rozhodnutí soudu. Na vlastním závěru o tom, zda předmětné konstatování skutečně z pohledu své pravdivosti (jde-li o tvrzení) a přiměřenosti (jde-li o úsudek) nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk založilo či nikoliv, přitom nemůže mít vliv nejen případná žalobcova možnost využít institut stížnosti upravený v § 164 odst. 1 věty první zákona o soudech a soudcích (podle kterého fyzické a právnické osoby jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jen jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem), jak prosazoval soud prvního stupně, ale ani institut opravy odůvodnění soudního rozhodnutí zmíněný odvolacím soudem, jenž tak současně přehlédl nejen to, že žalobce sám nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, ale i to, že toto rozhodnutí bylo vydáno nikoliv v civilním, nýbrž ve správní soudnictví podléhajícím zákonu č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

24. Nelze-li tedy a priori vyloučit možnost, že obsah odůvodnění soudního rozhodnutí, kterým by bylo nepřípustně zasaženo do práva na ochranu osobnosti osoby, jež v řízení vystupovala jako zástupce jeho účastníka, může založit nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, který je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uvedenou možnost bez dalšího odmítl, aniž se zabýval povahou dotčené části odůvodnění z hlediska její shora zmíněné pravdivosti a přiměřenosti vůči žalobcově osobě, je neúplné, a tudíž nesprávné.

25. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se tak zaměří na otázku, zda vytýkaná část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu odůvodňuje závěr o existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Současně však budou mít na zřeteli, že závěr o odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu je podmíněn nejen zjištěným nesprávným úředním postupem, ale i nemajetkovou újmou na straně žalobce a vztahem příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a touto újmou.

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 3. 2022



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3716/2021, ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3716.2021.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies