23 Cdo 3189/2021

28. 02. 2022, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1
  • NOZ - § 135

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu


23 Cdo 3189/2021-103



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ústav nezávislé žurnalistiky, z.ú., se sídlem v Líšnici, č. p. 208, PSČ 252 10, identifikační číslo osoby 03395987, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti žalovanému T. O., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Přikrylem, advokátem se sídlem v Prostějově, Poděbradovo nám. 1374/8, PSČ 796 01, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 29/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2021, č. j. 3 Cmo 184/2019-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2019, č. j. 2 Cm 29/2018-45, v rozsahu, v jakém bylo soudem prvního stupně uloženo žalovanému omluvit se žalobci formou zveřejnění na profilu žalovaného na sociální síti omluvu ve znění: „Dne 14. 12. 2017 jsem na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek, ve kterém jsem označil web Hlidacipes.org za web podvodný, jeho novináře za podvodníky a mediální žumpu obelhávající dokola občany a uvedl, že jeho cílem jako ziskovky je rozklad tradičních hodnot a lživé útoky na SPD. Za výše uvedená tvrzení se Ústavu nezávislé žurnalistiky, z. ú., který provozuje zpravodajský server Hlidacipes.org, omlouvám.“, jinak rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zbývajícího textu požadované omluvy změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobce je ústavem, který se zabývá poskytováním informací, zpravodajstvím a žurnalistikou prostřednictvím webové platformy Hlidacipes.org, žalovaný je poslancem a předsedou politické strany. Žalovaný v reakci na článek žalobce týkající se neuvedení informace o prodeji majetku žalovaného v jeho majetkovém přiznání uveřejnil na svém profilu na sociální síti dne 14. 12. 2017 mimo jiné shora uvedené výroky.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého žalovaný neoprávněně zasáhl do pověsti žalobce podle § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť hodnotící soudy, jimiž žalovaný označil server Hlidacipes.org za podvodný a uvedl, že nemá smysl věřit novinářům, že je to jedna velká „mediální žumpa“ s cílem obelhávat dokola občany, a výrok o tom, že cílem „ziskovky“ je rozklad tradičních hodnot, lživé mediální útoky na vlastenecká hnutí, jako je SPD, a jeho předsedu, nelze považovat za přiměřenou kritiku. Oprávněnost kritiky dle odvolacího soudu vylučuje již sama její forma, když žalovaný použil jednak výrazy evokující dojem, že se žalobce dopouští trestné činnosti (podvodný web, podvodníci), dále výrazy vulgární a urážlivé („mediální žumpa“ s cílem obelhávat občany).

Hodnotícími soudy nelze dle odvolacího soudu zasahovat do lidské důstojnosti nebo do soukromého života jiných osob přehnaně urážlivou či dokonce vulgární formou kritiky, která by překračovala obecná pravidla slušnosti. Skutečnost, že označení „mediální žumpa“ bude čtenář příspěvku spojovat se žalobcem, objektivně vyplývá z kontextu článku. Tvrzení žalovaného, že takto žalobce (a jeho novináře) označit nehodlal, je irelevantní. Pokud jde o označení žalobce za „ziskovku“ a uvedení, že cílem žalobce je „rozklad tradičních hodnot, lživé mediální útoky na vlastenecká hnutí, jako je SPD…“, pak takový úsudek žalovaného nemá dle odvolacího soudu reálný základ v článku žalobce, na který žalovaný sporným příspěvkem reagoval.

Dle odvolacího soudu tak došlo na straně žalobce ke snížení jeho vážnosti, přičemž přiměřeným zadostiučiněním k odčinění této újmy je uveřejnění omluvy na profilu žalovaného na sociální síti. Zbývající rozsah požadované omluvy nekoresponduje s prokázaným závadným jednáním, resp. s žalobcem spatřovaným zásahem do jeho pověsti, proto v tomto rozsahu nebyl uplatněný nárok dle odvolacího soudu důvodný.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud otázky, zda žalovaný zasáhl do pověsti žalobce a zda předmětné výroky žalovaného představují neoprávněnou kritiku žalobce, resp. jsou hrubě difamační, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaný v tom, že žalovaný svůj výrok o „mediální žumpě“ nesměřoval vůči žalovanému či některému jeho konkrétnímu zaměstnanci. Žalobce tak neprokázal, že by abstraktní výroky žalovaného byly způsobilé poškodit pověst žalobce. Žalovaný svými výroky nehodnotil žalobce, nejednalo se proto o subjektivní hodnocení jeho osoby, a tudíž tyto výroky nemohou představovat ani nepřiměřenou kritiku k újmě žalobce. Právní posouzení věci odvolacím soudem je dle žalovaného v rozporu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007.

Žalovaný navíc pouze reagoval na dřívější článek žalobce, který obsahoval nepravdivé informace týkající se žalovaného. Výroky žalovaného nejsou hrubě difamační a nejsou ani podány tak, že by zkreslovaly skutečnost nebo takový dojem vyvolávaly. Proto je právní posouzení věci odvolacím soudem dle žalovaného v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve posoudil, zda dovolání bylo podáno osobou oprávněnou.

Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalovaný tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla částečně zamítnuta.

K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).

Jelikož žalovaný byl v odvolacím řízení v rozsahu, v němž byla odvolacím soudem žaloba částečně zamítnuta, procesně úspěšný, nebyla žalovanému napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit.

Proto dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl.

V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo potvrzeno částečné vyhovění žalobě soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Proto posoudil, zda je dovolání v této části (objektivně) přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Proto v rozsahu, ve kterém žalovaný svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dovolání být přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nemůže. Dovolací soud tudíž v této části dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ohledně zbývajícího rozsahu dovolání vyšel dovolací soud při posouzení jeho přípustnosti z ustanovení § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl (na základě výkladu § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, jehož principy se při posouzení neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp zn. 23 Cdo 5173/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017) k závěru, podle kterého ke vzniku deliktních závazků z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna (mimo jiné) podmínka existence konkrétního zásahu vůči pověsti právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007). Musí zde proto existovat takové neoprávněné jednání žalovaného, jež je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce jako právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 3945/2019). Předpoklady vzniku těchto závazků je třeba posoudit vždy podle konkrétních okolností věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

K závěru, že předmětné výroky žalovaného jsou objektivně způsobilé negativně zasáhnout do pověsti žalobce (bez ohledu na tvrzení žalovaného, že konkrétně vůči žalobci své výroky nesměřoval), dospěl odvolací soud na základě individuálních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a právního posouzení specifických okolností věci, když přihlédl zejména ke kontextu těchto výroků, jež byly přímou reakcí žalovaného na předchozí článek žalobce o něm. Žalobce byl v článku žalovaného výslovně označen jako zdroj lživých a podvodných informací a na tomto základě žalovaný rozvíjel své další úvahy, včetně označení právě „takových novinářů“ jako „podvodníků“ a „mediální žumpy“.

Lze tak uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť jeho závěr o zásahu žalovaného do pověsti žalobce vychází z řádného individuálního posouzení povahy předmětných výroků a jejich (objektivních) účinků na pověst žalobce s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti věci.

Dovolací soud dále ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické) na zachování dobré pověstidlečl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a politického práva na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom důsledně vychází ze zásady rovnosti ústavních práv, podle které žádné ústavně zaručené právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). Proto je třeba vždy vážit konkurující si ústavně chráněné statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků při uplatnění principů proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1483/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

Pro oblast ochrany pověsti dotčené osoby (tj. včetně osob právnických) se uvedená zásada projevuje tím, že je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 156/99).

V tomto smyslu při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).

Lze tak shrnout, že prezentace hodnotícího úsudku a z něj vyplývající kritika je přípustná (oprávněná) tehdy, jde-li o kritiku věcnou a konkrétní, stejně jako přiměřenou, a to i co do obsahu a formy veřejné prezentace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019).

O věcnou kritiku nejde tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. Byť posuzování samotných hodnotících úsudků z hlediska jejich pravdivosti či nepravdivosti je ze subjektivní povahy úsudku vyloučeno, nelze pominout, že každé hodnocení se nezbytně odvozuje od skutkových podkladů. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008).

Požadavkem na konkrétní kritiku je to, že její potřebné výchozí podklady tvoří konkrétní objektivní skutečnosti. Kritika se tak musí vyvarovat toliko všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti. I úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Proto i všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku nepřípustnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).

Přiměřenost kritiky předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze nutné k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a to jak z hlediska jejího obsahu, tak i formy její veřejné prezentace. Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

Při zohlednění shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu lze v poměrech projednávané věci dovodit, že odvolací soud se svým rozhodnutím od této rozhodovací praxe neodchýlil. Ve vztahu k podmínce přiměřenosti kritiky ze strany žalovaného odvolací soud dospěl k závěru, že její přiměřenost vylučuje již sama forma evokující dojem páchání trestné činnosti ze strany žalobce, obsahující vulgární a urážlivé výrazy překračující obecná pravidla slušnosti. Navíc úsudek žalovaného o tom, že cílem žalobce je rozklad tradičních hodnot a lživé mediální útoky na vlastenecká hnutí (jako je politická strana, jejímž předsedou je žalovaný), nemá reálný základ v článku žalobce, na který žalovaný reagoval.

Proto uzavřel-li odvolací soud, že takováto kritika s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci postrádá podmínku své přiměřenosti vyžadující, aby při kritice nebyly překročeny meze nutné k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a to jak z hlediska obsahu, tak i formy veřejné prezentace, jež nevybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, a rovněž podmínku své věcnosti a konkrétnosti, jež vyžaduje, aby se kritika vyvarovala toliko všeobecných (paušalizujících) soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti, a aby hodnotící úsudek byl závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Proto dovolací soud dovolání žalovaného i ve zbývajícím rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Podané dovolání obsahuje rovněž návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 2. 2022



JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3189/2021, ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3189.2021.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies