I. ÚS 1894/21 #2

14. 09. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti PharmExport s.r.o., U Vlečky 1046, 664 42 Modřice, zastoupené Mgr. Ladislavem Vrublem, advokátem, sídlem Staňkova 103/18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021 sp. zn. 9 To 198/2021, usnesení Generálního ředitelství cel, odbor Pátrání Olomouc, oddělení Odhalování daňových podvodů ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. OL-835430/TS-4/2017 č. j. 21516/2021-900000-754.2, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2021 sp. zn. 9 To 190/2021, usnesení Generálního ředitelství cel, odbor Pátrání Olomouc, oddělení Odhalování trestné činnosti ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. OL-835430/TS-4/2017 č. j. 1527-6/2020-900000-754.2 a usnesení Generálního ředitelství cel, odbor Pátrání Olomouc, oddělení Odhalování daňových podvodů ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. OL-835430/TS-4/2017 č. j. 58167-10/2020-900000-754.2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byly dne 14. 7. 2021 doručeny dva návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti (evidované pod sp. zn. I. ÚS 1894/2021 a IV. ÚS 1895/2021) ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím kterých se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 36, čl. 38, čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání, a to pod sp. zn. I. ÚS 1894/2021.

Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal obě podání po stránce formální a konstatoval, že podané ústavní stížnosti obsahují všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Usnesením Generálního ředitelství cel, odbor Pátrání Olomouc, oddělení Odhalování daňových podvodů ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. OL-835430/TS-4/2017 č. j. 21516/2021-900000-754.2, bylo v souladu s ustanovením § 79a odst. 1 tr. ř. a 79g odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o zajištění peněžité pohledávky ve výši 272 940 Kč, jakožto náhradní hodnoty na bankovním účtu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno - venkov. Uvedená pohledávka je pohledávkou vyplývající stěžovatelce z nároku na výplatu úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen a duben 2016. Citovaným usnesením bylo příslušnému finančnímu úřadu uloženo, aby částku ve výši 272 940 Kč složil namísto stěžovatelce jakožto příjemkyni plnění, do depozitu Generálního ředitelství cel Praha.

Tento postup byl v napadeném usnesení odůvodněn tak, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, přičemž ve věci jsou prováděny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. z. Stěžovatelka se měla uvedeného jednání dopustit tím, že při obchodu s léčivými prostředky, kdy celková výše nárokovaných neoprávněných nadměrných odpočtů a snížení daňových povinností měla dosáhnout celkové částky 11 278 621 Kč.

Proti shora citovanému usnesení podala stěžovatelka stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 9 To 198/2021 tak, že se zamítá.

Stěžovatelka je toho názoru, že uvedenými usneseními došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, neboť v dané věci měla být aplikována právní úprava pozdější, která je pro stěžovatelku příznivější. Podle stěžovatelky mohla být České republice způsobena škoda podstatně nižší a z toho důvodu může být stíhána nejvýš za zločin zkrácení daně, poplatku dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. z. Úprava obsažená ve znění trestního zákoníku účinném od 1. 10. 2020 je tak pro stěžovatelku příznivější, což policejní orgán ve svém rozhodnutí nezohlednil.

Vzhledem k tomu, že jsou stěžovatelce v souvislosti s trestním řízením zadržovány nároky na odpočet DPH v řádech milionů korun, považuje stěžovatelka postup policejních orgánů za neproporcionální. Rozhodnutí o zajištění náhradní majetkové hodnoty není podle stěžovatelky řádně odůvodněno. Policejní orgán se omezil toliko na konstatování, že se nepodařilo dohledat a zajistit všechny finanční prostředky, které byly výnosem z údajné trestné činnosti, a nijak neobjasnil aktuální důkazní situaci. Stížnostní soud přitom vytýkané nedostatky neodstranil, vůbec se pak nevypořádal s porušením zásady použití pozdějšího zákona pro posouzení trestnosti činu. Rovněž se nevypořádal s tím, proč policejní orgán v přípravném řízení operuje s částkou škody vyšší, než jakou hypoteticky připouští stěžovatelka.

Z ústavní stížnosti evidované původně pod sp. zn. IV. ÚS 1895/21 se podává, že tato se v části argumentace shoduje s ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 1894/21. Rozdílnost námitek lze spatřovat zejména v části, kde stěžovatelka brojí proti ústavní stížností napadenému usnesení policejního orgánu ze dne 8. 3. 2021, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o navrácení lhůty v předešlý stav a žádost o zrušení nebo omezení zajištění, k němuž došlo ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2020. Následně podaná stížnost byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2021 zamítnuta. Stěžovatelka považuje odůvodnění její žádosti o zrušení zajištění náhradní hodnoty za nedostatečné. Policejní orgán se ve své podstatě omezil pouze na konstatování, že tvrzení stěžovatelky jsou pro zrušení zajištění nedostačující. Neuvedl přitom žádné důvody, pro které považuje tvrzení stěžovatelky v její žádosti za nedostatečná. Nápravu nesjednal ani Krajský soud v Brně, který se s většinou argumentů stěžovatelky nijak nevypořádal.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

S ohledem na podstatu tvrzených zásahů do základních práv stěžovatelky považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio.

V situaci, kdy se shora uvedené premisy přezkumu věci Ústavním soudem aplikují na právě projednávaný případ, je zjevné, že orgány činné v trestním řízení mají v rámci trestního procesu celou řadu příležitostí pro vypořádání stěžovatelkou vznesených námitek. To se vztahuje nejen na tvrzené užití nesprávné právní úpravy nebo výši škody, ale též na samotný institut náhradního zajištění. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho, neboť plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z čeho vychází podezření ze spáchané trestné činnosti a z jakých důvodů bylo přistoupeno k náhradnímu zajištění. Na odůvodnění usnesení, jimiž dochází k zajištění majetku, nejsou stran podrobnosti odůvodnění kladeny takové požadavky, jako je tomu ve věci samé.

Majetkové hodnoty zajišťované podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. V tomto bodě je tedy třeba dát stěžovatelce za pravdu. Na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že se jedná o opatření pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy.

Napadá-li stěžovatelka usnesení Generálního ředitelství cel ze dne 18. 12. 2020, kterým bylo rozhodnuto o zajištění peněžité pohledávky ve výši 715 197 Kč, jakožto náhradní hodnoty na bankovním účtu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, nutno uvést že ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto usnesení nepřípustná. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nevyužila dostupné opravné prostředky a zmíněné usnesení nenapadla stížností. Je sice pravdou, že stěžovatelka svým návrhem ze dne 5. 2. 2021 požádala o navrácení lhůty v předešlý stav a o zrušení nebo omezení zajištění, nicméně tato žádost byla ústavní stížností napadeným usnesením Generálního ředitelství cel ze dne 8. 3. 2021 v celém rozsahu zamítnuta. Z odůvodnění se podává, že se generální ředitelství řádně vypořádalo jak s žádostí o navrácení lhůty, tak i s žádostí o zrušení nebo omezení zajištění podle § 79f tr. ř. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2021. Krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že v projednávané věci byly vytvářeny obchodní řetězce, byly prováděny účelové nákupy a prodeje léků, přičemž jediným cílem obchodu bylo zkrátit daň z přidané hodnoty u prvního článku obchodního řetězce. Na této činnosti se měla podílet i stěžovatelka, která měla získat podstatnou část prospěchu z této trestné činnosti. Z výše vyložených důvodů je Ústavní soud toho názoru, že rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o zrušení či omezení zajištěné částky lze považovat za řádně odůvodněná a ústavně konformní.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Generálního ředitelství cel, odbor Pátrání Olomouc, oddělení Odhalování daňových podvodů ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. OL-835430/TS-4/2017 č. j. 58167-10/2020-900000-754.2 návrhem nepřípustným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o ústavním soudu a ve vztahu ke zbývajícím napadeným usnesením návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2021

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 1894/21 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies