III. ÚS 1455/21

14. 09. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Špičky, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Cihlářská 643/19, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 20 Cdo 631/2021-97, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2020, č. j. 66 Co 820/2019-62, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a v konečném důsledku rovněž vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, z připojených soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 62 EXE 905/2019, stěžovatel podal (v roli oprávněného) v aktuálním řízení exekuční návrh, kterému Okresní soud v Bruntále vyhověl a pověřil soudního exekutora k prodeji několika nemovitostí v obci R. vlastněných povinným. Účelem exekuce bylo zaplacení dluhu ve výši cca 1.500.000 Kč, k jehož zaplacení zavázal otce povinného (dále také jako "původní povinný") Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2013. Stěžovatel se poté v dalším soudním řízení domohl určení, že předchozí darování nemovitostí od původního povinného (otce, který měl nemovitosti ve společném jmění manželů) na syna (aktuálního povinného) je vůči stěžovateli neúčinné. Povinný podal návrh na zastavení exekuce. Odůvodnil jej tím, že citovaný rozsudek Městského soudu v Brně (exekuční titul) nabyl vůči jeho otci právní moci dne 2. 10. 2013 a vykonatelným se stal 8. 10. 2013. Pověřil-li právní předchůdce oprávněného (pohledávku aktuální oprávněný následně odkoupil) výkonem rozhodnutí exekutora dne 2. 9. 2015, stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby. Primární pohledávka totiž byla založena k 30. 5. 1999 a aplikovala se na ni úprava dle § 408 obchodního zákoníku. Dle ní se pohledávka promlčí po uplynutí desetileté promlčecí doby, případně musí být exekuční řízení zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (typicky po ukončení soudního řízení). Vykonatelné rozhodnutí získal původní oprávněný ke dni 8. 10. 2013, lhůta tedy uplynula dne 8. 1. 2014. Exekuční řízení bylo proto právním předchůdcem oprávněného zahájeno pozdě, pohledávka byla promlčena a nelze ji vymáhat ani proti současnému povinnému (synovi).

3. Okresní soud v Bruntále usnesením návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Zjistil, že Městský soud v Brně skutečně otci povinného uložil (spolu s dalšími šesti osobami) zaplatit předmětný dluh, vzniklý jejich ručením za závazky veřejné obchodní společnosti z 90. let minulého století. Rozsudek nabyl právní moci vůči otci povinného dne 2. 10. 2013. Ten se proti němu ten samý den odvolal, toto odvolání však bylo Městským soudem v Brně dne 14. 10. 2013 odmítnuto jako opožděné. Proti tomuto rozhodnutí se otec povinného znovu odvolal, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2015 nicméně potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu o opožděnosti původního odvolání. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3. 8. 2015, poté dne 21. 8. 2015 Městský soud v Brně vyznačil doložku právní moci na původním rozsudku, a to zpětně ke dni 2. 10. 2013. Exekuční návrh podal předchůdce oprávněného dne 2. 9. 2015. Nalézací soud z uvedeného stavu dovodil, že právní moc na rozsudku Městského soudu v Brně mohla být vyznačena teprve po ukončení odvolacího řízení, což se i stalo. Ačkoliv došlo ke zpětné dataci právní moci (a vykonatelnosti), předchůdce oprávněného mohl podat exekuční návrh fakticky až po reálném vyznačení doložky, tehdy také začala plynout tříměsíční lhůta předvídaná ustanovením § 408 obchodního zákoníku. Původní oprávněný v ní exekuční návrh podal a nalézací soud nenašel důvod pro promlčení pohledávky a zastavení exekuce.

4. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě exekuci napadeným usnesením zastavil. Dovodil, že opožděné odvolání nemá suspenzivní účinek a původní rozhodnutí nabývá právní moci bez ohledu na podané (opožděné) odvolání. Je úkolem exekučního soudu, aby si případně sám posoudil vykonatelnost exekučního titulu. Předchůdce oprávněného nebyl dostatečně bdělý a obezřetný, nepodal návrh na zahájení exekuce ve lhůtě stanovené § 408 obchodního zákoníku a pohledávka se promlčela. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, založeném na ustálené judikatuře dovolacího soudu, a dovolání stěžovatele odmítl. Pozdě podané odvolání nepředstavuje překážku pro vyznačení právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, a proto ani nijak nestaví lhůtu pro podání exekučního návrhu.

5. Stěžovatel s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí, přičemž uplatněné námitky rozděluje v zásadě do dvou okruhů.

6. V prvním se vymezuje proti určení začátku běhu zmíněné tříměsíční lhůty pro zahájení exekuce. Ta může být oprávněným započata pouze na základě exekučního titulu s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti. Důsledky právního názoru obecných soudů, totiž že by si měl účastník řízení sám vyhodnocovat otázku právní moci nebo vykonatelnosti rozhodnutí a navrhovat zahájení exekuce i pokud exekuční titul doložkou označen není, pokládá za absurdní a rozporné se zásadami právního státu. Strana řízení nemá potřebné znalosti ani informace k posouzení, zda odvolání bylo podáno opožděně; daleko logičtější je posečkat na výsledek odvolacího řízení. Postupu by měl odpovídat i přístup z hlediska zachování lhůty. Výklad vázající její počátek na zpětně datovanou plnou moc pokládá za přepjatě formalistický; promlčecí doba by měla začít plynout k datu, kdy bylo o (i opožděném) odvolání reálně rozhodnuto. Stěžovatel odmítá snahu Nejvyššího soudu opřít odmítnutí jeho dovolání o usnesení ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 87/2019; dle stěžovatele naopak toto rozhodnutí obsahově svědčí jemu. V souvislosti s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu zdůrazňuje, že několikrát žádal nalézací soud o informaci, zda původní rozhodnutí (exekuční titul) nabylo právní moci a zda by bylo možné na něm vyznačit doložku vykonatelnosti - tento krok však Městský soud v Brně odmítal, neboť ve věci dle něj probíhalo odvolací řízení.

7. Druhý okruh námitek stěžovatele vychází z teze, že povinný měl námitku promlčení pohledávky vznést již v řízení týkajícím se určení neúčinnosti darování nemovitostí z původního povinného (otce) na aktuálního povinného (syna), nikoliv až nyní v rámci exekučního řízení. V této souvislosti došlo též k promlčení možnosti vznést námitku promlčení pohledávky; toto měl učinit původní povinný již v roce 2015, nikoliv až v roce 2019. Dále platí, že není-li darování vůči oprávněnému účinné (srov. výsledek předchozího soudního řízení), ve své podstatě nemovitosti ani nejsou majetkem povinného a ten nemá mít právo vznést námitku promlčení vůči exekučnímu titulu, jehož není účastníkem. V neposlední řadě je námitka promlčení rovněž v rozporu s dobrými mravy, původní povinný podal opožděné odvolání a tím zavinil potíže v řízení. Není akceptovatelné, aby z toho nyní povinný těžil.

8. Ústavní soud si kromě soudního spisu vyžádal rovněž vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že původní povinný nijak nebránil právnímu předchůdci oprávněného ani v započetí exekuce, ani ve vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti. Také Nejvyšší soud toliko odkázal na své usnesení, které je v souladu s ustálenou judikaturou a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Vedlejší účastník (povinný) se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a lze tak mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

9. Jelikož vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti ani argumenty oproti rozhodnutím obecných soudů v přezkoumávaném řízení, Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k případné replice.

10. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

12. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že Krajský soud v Ostravě a ani poté Nejvyšší soud neporušily základní práva stěžovatele.

13. Jádro nesouhlasu stěžovatele s napadenými rozhodnutími spočívá v přesvědčení, že návrh na exekuci je možné podat pouze prostřednictvím exekučního titulu s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti. Dle stěžovatele totiž nemůže být po oprávněném vyžadováno, aby si existenci (faktické) právní moci a vykonatelnosti posuzoval sám. V přezkoumávaném případě by to znamenalo, že stěžovatel měl (musel) čekat na výsledek odvolacího řízení a teprve od jeho konce se začala počítat tříměsíční promlčecí doba dle ustanovení § 408 obchodního zákoníku. Ústavní soud se s tímto právním názorem stěžovatele neztotožňuje, a to z níže uvedených důvodů.

14. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (řádně citovaná v rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu) určuje, že pokud bylo podáno odvolání proti podkladovému rozhodnutí (pro exekuci), nemůže na něm být až do rozhodnutí o odvolání vyznačena právní moc a vykonatelnost a není tudíž řádným exekučním titulem. Stěžovatel však přehlíží, že daný dopad má dle předmětné judikatury pouze včasně podané odvolání. Tato skutečnost plyne ze samotné podstaty předmětného institutu; výhradně včasné odvolání má suspenzivní účinek. Stěžovatel svou argumentaci opírá o citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 87/2019. Dle Ústavního soudu však toto rozhodnutí naopak potvrzuje dosavadní přístup dovolacího soudu. Není důležité, o co se odvolání opírá či jaké obsahové vady má; pokud bylo podáno včas, dotčené subjekty (včetně exekučního soudu) jsou povinny počkat na výsledek odvolacího řízení. Z tohoto pravidla však výslovně platí výjimka právě pro posouzení včasnosti podaného odvolání. Tuto otázku musí posoudit při návrhu oprávněného i exekuční soud a při pozdě podaném odvolání proti podkladovému rozhodnutí logicky rozhodnout o vykonatelnosti tohoto (nesuspendovaného) exekučního titulu.

15. Stěžovatel představený výklad rozporuje i z praktického hlediska. Dle něj každé probíhající odvolací řízení v sobě nese prvek nepředvídatelnosti, a jelikož není výsledek rozhodnutí o (ne)včasnosti jistý, oprávněný by čelil nebezpečí sankcí za chybně podaný exekuční návrh. Kromě toho si exekuční soud beztak "nedovolí" vykonatelnost exekučního titulu (bez doložky právní moci) sám posoudit a raději vyčká rozhodnutí odvolacího soudu.

16. U druhé z uvedených námitek se tedy stěžovatel opírá o znalosti "praktického fungování soudní soustavy", jde ale o pouhou spekulaci. Pravomoc exekučního soudu zhodnotit dodržení lhůty pro odvolání totiž plyne z judikatury (viz výše) a obsahově se jedná o velmi jednoduchý úkon. To samé v zásadě platí pro oprávněného. S ohledem na zásadu bdělosti a obezřetnosti při výkonu vlastních práv (vigilantibus iura) nelze považovat za excesivní požadavek, aby oprávněný posoudil včasnost odvolání (povinného) proti podkladovému rozhodnutí, což zvládne i právní laik, a případně podal příslušný návrh k exekučnímu soudu. Pokud však bylo odvolání povinného podáno skutečně opožděně, není zde dán důvod, aby exekuční soud měl návrh za neoprávněný či čekal na dokončení odvolacího řízení proti usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost, což již ostatně plyne z dříve uvedeného.

17. V průběhu soudního řízení o podkladovém rozhodnutí tedy mohl (měl) právní předchůdce oprávněného poté, co zjistil opožděnost odvolání původního povinného proti exekučnímu titulu, podat návrh na provedení exekuce exekučnímu soudu a ten právní moc a vykonatelnost podkladového rozhodnutí přezkoumat a potvrdit.

18. Ústavní soud nepřehlédl specifické okolnosti původního řízení, které situaci stěžovatele posouvají do poněkud jiného světla. Stěžovatel totiž tvrdí, že po vydání rozsudku potvrzujícího dluh Městský soud v Brně sice bezprostředně rozhodl o opožděnosti odvolání původního povinného, toto usnesení ale právnímu předchůdci oprávněného nedoručil a ten tak o něm údajně nevěděl. Dále stěžovatel uvádí, že právní předchůdce oprávněného několikrát aktivně žádal Městský soud v Brně, zda proti rozhodnutí bylo podáno původním povinným odvolání nebo zda je prvostupňový rozsudek již v právní moci. Souhrnně vyjádřeno, stěžovatel má za to, že jeho právní předchůdce projevoval dostatečnou právní bdělost a obezřetnost, Městský soud v Brně ale na tuto snahu nedostatečně reagoval. Z těchto skutečností (pravděpodobně) odvozuje výše uvedené námitky o absurditě ustáleného právního výkladu a potřebě čekat na ukončení každého (i nevčasného) odvolacího řízení. Ústavní soud však nespatřuje žádný rozumný důvod na základě zkušeností z jednoho případu považovat za protiústavní mnoho let trvající soudní výklad a praxi.

19. Námitky stěžovatele shrnuté shora v rekapitulaci do druhého okruhu byly Nejvyšším soudem označeny za nepřípustné nové (v řízení dosud neuplatněné) skutečnosti a proto k nim v dovolacím řízení nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Stejné omezení se uplatní v řízení před Ústavním soudem, jelikož ani ten není oprávněn posuzovat právní či skutkové otázky, které nebyly předtím zváženy obecnými soudy. Navíc nelze přehlédnout, že tyto námitky mají charakter skutkový nebo se týkají výkladu podústavního práva a k jejich posouzení tudíž není Ústavní soud obecně příslušný (viz výše).

20. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2021

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1455/21, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies