I. ÚS 2433/21

15. 09. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Koldy, zastoupeného Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3152/2020-681 ze dne 22. 6. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 127/2020-641 ze dne 19. 5. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 60/2014-590 ze dne 7. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Dagmar Nigrin, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 695 499 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat nájem vybraný vedlejší účastnicí od nájemců bytů v domě č. p. X. nacházejícím se v katastrálním území Michle, a to na základě smlouvy o zajištění správy domu uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 14. 3. 2011. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „nalézací soud“) nadepsaným rozsudkem žalobě stěžovatele vyhověl co do částky 78 800 Kč a ve zbytku ji zamítl. Výrok, jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, změnil Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) tak, že se žaloba zamítá a co do zbytku merita věci rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.

2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.

3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. K námitkám vznášeným vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nemůže přihlédnout a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.

5. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal s argumentací stěžovatele obsaženou v jeho dovolání, tj. námitkou chybějícího variantního právního posouzení nalézacím a odvolacím soudem, námitkou nevypořádání provedeného důkazu – dědického spisu po zemřelém otci stěžovatele a námitkou nevypořádání tvrzených okolností poukazujících na nedůvěryhodnost vedlejší účastnice a její matky.

6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

7. Ústavní soud přezkoumal obsah připojeného dovolání a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, která považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele neshledal žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř; Nejvyšší soud tak postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 větě první o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele. S tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud. Polemika stěžovatele s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu (a tím spíše nalézacího soudu) nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího a pouhý nesouhlas s právním hodnocením obecných soudů potřebu ingerence stran Ústavního soudu nezakládá. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.

8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad přípustnosti jeho dovolání, nebylo Nejvyššímu soudu umožněno, aby přípustnost tohoto mimořádného prostředku alespoň „uvážil“. Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/18 ze dne 31. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.

9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2021

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2433/21, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies