IV. ÚS 1433/21

13. 07. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Galstian & Galstian invest s. r. o., sídlem Ovenecká 1109/21a, Praha 7 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 23 Cdo 124/2021-404, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 68 Co 100/2020-325 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. prosince 2019 č. j. 30 C 78/2019-104, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AKEA, s. r. o., sídlem Ostrůvek 370, Rajhrad, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 121 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do úroku z prodlení v zákonné výši z této částky za období od 1. 5. 2016 do 18. 2. 2019 žalobu zamítl (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 4 880,60 Kč (výrok III).

3. K odvolání obou účastnic (vedlejší účastnice napadla pouze výrok III, stěžovatelka výroky I a III) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a III a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 39 455,75 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě dovolacího řízení částku 7 550,40 Kč.

II.
Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud chybně odmítl její dovolání jako nepřípustné, ačkoli v něm dostatečně vymezila dovolací důvod (porušení práva na spravedlivý proces) a z něj vyplývající přípustnost dovolání (kdy porušení základního práva musí být buď v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, nebo o věci musí Nejvyšší soud rozhodnout jinak). Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771), resp. namítá, že Nejvyšší soud pominul konkrétně formulované námitky proti porušení základních práv a svobod [nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427)]. Dále stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud nemůže postupovat přehnaně formalisticky a při posuzování zákonných náležitostí dovolání má vycházet z jeho celého obsahu a při tom volit přístup vstřícnější k právu účastníka řízení na soudní ochranu, resp. postupovat tak, aby mu zajistil efektivní ochranu jeho práv, přičemž se odvolává na právní závěry vyslovené v nálezech ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2071/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) a ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 542/09 (N 93/57 SbNU 221). Podle stěžovatelky bylo dovolání přípustné a Nejvyšší soud mu měl vyhovět a rozsudek městského soudu změnit tak, že se žaloba zamítá.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádné takové prostředky k dispozici neměla; to však neplatí o přípustnosti ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu (viz blíže sub 11).

IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává judikatury Ústavního soudu, aniž by odpovídajícím způsobem zohlednila - vedle judikaturního vývoje (viz sub 10) - samotné právní závěry Nejvyššího soudu a jednoznačně formulovala otázku hmotného nebo procesního práva (tu je třeba vymezit vždy). Uvedený soud přezkoumal, zda stěžovatelkou podané dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti, a shledal, že tomu tak není, neboť v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Neodpovídá pak skutečnosti, jak stěžovatelka konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť se tak stalo očividně proto, že bylo vadné. A vzhledem k tomu, že stěžovatelka příslušné závěry Nejvyššího soudu nereflektuje, není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by tyto nemohly z hlediska ústavnosti (ani věcné správnosti) obstát.

9. Ústavní soud k tomu pokládá za potřebné dodat, že dovolatel může dovolání podat pouze z důvodu nesprávného posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž v něm musí specifikovat, jaké právní posouzení shledává nesprávným, a vysvětlit, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a to tak, aby bylo zřejmé, jakou právní otázku hmotného či procesního práva (na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno a která může mít samozřejmě i ústavněprávní povahu) by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit. V souvislosti s tím je dovolatel povinen uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti pokládá za splněný (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Stěžovatelka však takto nepostupovala, neboť z obsahu dovolání lze sice vyvodit, jaká právní posouzení městského soudu považuje za nesprávná, není však z něj patrno, který předpoklad přípustnosti (ve vztahu ke každému z nich) by měl být podle jejího názoru naplněn, to patrně z důvodu nerozlišení jednotlivých náležitostí dovolání (viz bod VIII dovolání označený jako "přípustnost", kde stěžovatelka vyjmenovává právní otázky, které měl podle jejího názoru městský soud posoudit nesprávně, z čehož odvíjí přesvědčení o přípustnosti a důvodnosti dovolání).

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Přitom v době podání dovolání (v listopadu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, navíc shrnuté v jeho stanovisku k této problematice, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů - považovat za přípustnou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozhodnutím soudů nižšího stupně jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2021

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1433/21, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies