I. ÚS 2496/20

15. 07. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky: PRVNÍ VALEČSKÁ spol. s r. o., se sídlem Jeřeň 6, Valeč, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem Staropramenná 722/26, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 Co 119/2019-293, rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 4. 2019, č. j. 5 C 215/2015-244, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 25 Cdo 996/2017-139, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 17 Co 225/2016-113, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 1. 2016, č. j. 5 C 215/2015-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Lounech rozsudkem pro uznání ze dne 21. 1. 2016, pod č. j. 5 C 215/2015-37, zavázal stěžovatelku (žalovanou) k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1 410 835,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.) představující škodu za zničení porostu řepky ozimé olejky a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 17 Co 225/2016-113, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 25 Cdo 996/2017-139, bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první odmítnuto, neboť uplatněné námitky nenaplňují předpoklady ustanovení v § 237 občanského soudního řádu. Usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3343/17, byla ústavní stížnost stěžovatelky pro "předčasnost" podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, neboť stěžovatelka podala v posuzované věci žalobu pro zmatečnost, přičemž řízení o ní dosud nebylo pravomocně ukončeno.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 4. 2019, č. j. 5 C 215/2015-244, byla žaloba stěžovatelky pro zmatečnost zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 Co 119/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Usnesení odvolacího soudu obsahovalo v závěru poučení, že proti výroku I. jeho usnesení v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ve výroku I., lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců ode dne jeho doručení.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu soudu prvního stupně, který považuje za přepjatě formalistický, vedoucí k odmítnutí spravedlnosti, když nejprve byl soudem vydán platební rozkaz i přesto, že žaloba neobsahovala dostatek skutkových tvrzení a důkazních návrhů zejména k výši požadované náhrady škody, resp. k okamžiku vzniku škody, a následně byl vydán rozsudek pro uznání, i když vyjádření bylo podáno, k čemuž odvolací soud nepřihlédl. Platební rozkaz obsahoval podle stěžovatelky nesprávné, resp. nedostatečné poučení. Dále namítá, že před soudem prvního stupně bylo usnesení o uložení povinnosti dle § 114b občanského soudního řádu vydáno vyšší soudní úřednicí, ačkoli jí to ve smyslu § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, nepřísluší. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy rezignovaly na povinnost stanovenou jim v § 103 a násl. občanského soudního řádu a ani na počátku řízení, ani v jeho průběhu nezkoumaly podmínky řízení. To se týká skutečnosti, že právní zástupce stěžovatelky k prvnímu podání ve věci odporu proti platebnímu rozkazu nepřipojil plnou moc, když tak učinil až dne 9. 12. 2015 přílohou k podrobnému odůvodnění odporu na základě výzvy dle § 114b občanského soudního řádu.

III.

6. Dříve než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však nepřípustná.

7. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak.

8. Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak oprávněn k přezkumu toliko pravomocných rozhodnutí a zásahů orgánu veřejné moci, a to ve chvíli, kdy ochranu ústavně garantovaných základních práv nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná
a pravomocná meritorní rozhodnutí; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou.

9. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti uvádí, že z důvodu opatrnosti a pro splnění podmínky vyčerpání všech mimořádných opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti podala též dovolání ve smyslu poučení Krajského soudu v Ústí nad Labem.

10. Ze spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 5 C 215/2015 Ústavní soud zjistil, že dne 30. 8. 2020 bylo Okresnímu soudu v Lounech do datové schránky doručeno prostřednictvím právního zástupce dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 Co 119/2019-293 (č. l. 312 spisu). Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 9. 2020, č. j. 5 C 215/2015-320, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání s poučením, že nebude-li ve stanovené lhůtě soudní poplatek zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno (č. l. 320). Usnesením téhož soudu ze dne 9. 10. 2020, č. j. 5 C 215/2015-326, bylo dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě zastaveno (č. l. 326).

11. Ze shora uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Jestliže je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je třeba na dovolání stěžovatelky nahlížet tak, jako by vůbec nebylo podáno. Je totiž právně bezvýznamné, že stěžovatelka podala dovolání, když dovolací řízení bylo následně pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. To se týká jak ústavní stížností napadených rozhodnutí - rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. 1. 2016, č. j. 5 C 215/2015-37, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 17 Co 225/2016-113, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 25 Cdo 996/2017-139, jejichž přezkoumání bylo již dříve shledáno Ústavním soudem za nepřípustné pro předčasnost za situace, kdy stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, o níž nebylo konečným způsobem rozhodnuto (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3347/17), tak rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 4. 2019, č. j. 5 C 215/2015-244, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 Co 119/2019-293, proti němuž stěžovatelka nevyčerpala řádně dovolání.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2021

Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 2496/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies