I. ÚS 1653/21

21. 07. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Chropyně, Masarykova 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020 č. j. 1 To 11/2020-4067 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2019 č. j. 81 T 7/2017-3907, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na čl. 4, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jímž byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1, § 348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci částečně zrušen ve výroku o vině a trestu ve vztahu ke stěžovateli a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1, § 348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 200 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie na dobu devíti let.

Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je usnesením ze dne 10. 2. 2021 č. j. 6 Tdo 1306/2020-4410 odmítl.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 6 Tdo 1306/2020-4410. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, ani v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2021

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 1653/21, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies