II. ÚS 1254/21

02. 06. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Potamos CZ s.r.o., se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2021, č. j. 3 Afs 149/2018-54 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. října 2018, č. j. 52 Af 30/2017 - 132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a ústavní stížnost

1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích vydaná v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stal přezkum dvou rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství (žalovaného) ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15385/17/5300-21442-711315, č. j. 15389/17/5300-21442-711315 a č. j. 13678/17/5300-21442-711315. Podle stěžovatelky obecné soudy neposkytly ochranu jejím základním právům, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Ve správním řízení žalované Odvolací finanční ředitelství nejprve k odvolání stěžovatelky změnilo dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") vydané Finančním úřadem pro Pardubický kraj (dále jen "správce daně") za zdaňovací období leden 2012 až únor 2013, duben 2013 až červenec 2013 a prosinec 2013 v částech výroků týkajících se výše doměřené daně a penále. Poté žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům na DPH vydaným správcem daně za zdaňovací období březen 2013, srpen 2013 až listopad 2013 a leden 2014 až říjen 2014. Třetím uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím správce daně o opravě zřejmých nesprávností u výše zmíněných dodatečných platebních výměrů za období leden až prosinec roku 2012, leden až prosinec 2013 a leden až červen roku 2014.

3. Stěžovatelce tedy ve správním řízení nebylo přiznáno osvobození od daně podle § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "ZPDH"), ale naopak jí bylo doměřeno DPH a penále za uvedená zdaňovací období (vyjma července 2014, kdy jí byl vyměřen nadměrný odpočet, a srpna 2014, kdy jí byla doměřena pouze vlastní daň). Předmětem dotčených obchodních transakcí stěžovatelky byl nákup tabákových výrobků a dobíjecích karet do mobilních telefonů a jejich následný prodej zahraničním společnostem v rámci EU.

4. Posléze proti oběma výše zmíněným rozhodnutím žalovaného brojila stěžovatelka žalobou podanou ke krajskému soudu, ten ji však jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud ve shodě s orgány finanční správy dospěl k závěru, že stěžovatelka sice formálně prokázala naplnění podmínek pro osvobození od DPH při dodání zboží (tabákových výrobků a dobíjecích kuponů) do jiných členských států EU jí tvrzeným odběratelům, avšak ve skutečnosti toto zboží reálně vyvezeno nebylo, a to až na výjimky, kdy bylo formálně na krátkou dobu vyvezeno za hranice území ČR, a stěžovatelka stran faktického uskutečnění dodání zboží nebyla v dobré víře. Stěžovatelce proto uplatněné osvobození od daně správně nebylo uznáno.

5. Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti přezkoumal zákonnost rozhodnutí nižšího soudu i správních orgánů. Dospěl k závěru o přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu s tím, že v souladu s ustálenou judikaturou stěžovatelce skutečně nemělo být uznáno uplatněné osvobození. Námitky stěžovatelky na provedení kontrolních jízd a dalších "kroků" z její strany soud nepřisvědčil s ohledem na to, že v rámci daňového řízení bylo prokázáno, že o těchto jízdách byli zahraniční odběratelé předem informováni a rovněž bylo dohodnuto účelové pořízení fotografií ve skladech dočasně za tímto účelem zřízených na území jiného členského státu. Dále konstatoval, že zcela formální vývoz zboží do jiného členského státu nelze považovat za dodání do jiného členského státu ve smyslu § 64 ZDPH. Nejvyšší správní soud konečně nepřisvědčil ani námitkám nezákonnosti (průběhu) daňové kontroly dle § 88 daňového řádu. Kasační stížnost stěžovatelky tak zamítl jako nedůvodnou.

6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předcházející stav řízení a namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí zejm. krajského soudu, a to pro nedostatky jeho odůvodnění, které pak kasační soud nezákonně pokryl jaké dostatečné. Správní soudy podle stěžovatelky nesprávně posoudily otázku (ne)zákonnosti dodatečných platebních výměrů z důvodu jejich vad nesprávně opravených postupem podle § 104 odst. 1 daňového řádu. K zajištění daně vůbec nemělo dojít, resp. k němu došlo nezákonným způsobem. Nezákonnost dodatečných platebních výměrů dle stěžovatelky nemůže být zhojena existencí zajišťovacího příkazu, dle stěžovatelky jiného nezákonného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považoval podání opravného prostředku ve správním řízení k tíži stěžovatelky. Správce daně pochybil nezákonným vydáním zajišťovacích příkazů, nezákonným vydáním dodatečných platebních výměrů i nezákonným vydáváním opravných rozhodnutí. Rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem s judikaturou mezinárodních soudů, zejm. SDEU. Dále zatížily rozhodnutí nezákonností v podobě podstatného nesouladem v provedeném dokazování, resp. jeho opomenutí. Výsledek řízení před správními soudy představuje přepjatý formalismus odtržený od obchodní praxe.

II. Posouzení Ústavním soudem

7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

12. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti však nepředstavuje nic jiného, než pokračující polemiku s obecnými soudy (jakož i daňovou správou). Z obsahu rozhodnutí kasačního soudu je zjevné, že se argumenty stěžovatelky dostatečně zabýval plně přezkoumatelným způsobem. Nadto je rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura připouští Ústavní soud [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a jeho závěry nepředstavují ani nepřípustný formalismus. Námitky stěžovatelky svědčí spíše neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů.

13. Odpovědi na veškeré stěžovatelkou přednesené otázky v ústavní stížnosti již byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny, obsah její ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].

14. Co se týče námitky nezákonnosti postupu podle § 104 daňového řádu, podle nějž správce daně opraví zřejmé chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení rozhodnutí opravným rozhodnutím, pouhá skutečnost, že postup podle tohoto ustanovení nebyl na místě (což správní soudy v závěru naznaly), nezakládá sama o sobě nezákonnost správního rozhodnutí. Správní soudy stěžovatelce dostatečně osvědčily, že toto pochybení nedosahuje s ohledem na ostatní okolnosti kauzy, intenzity nezákonnosti. Rovněž námitky týkající se rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a SDEU byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny.

15. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

16. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2021

Ludvík David v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1254/21, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies