II. ÚS 2992/20

23. 03. 2021, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky INESA spol. s r. o., IČO: 604 63 996, se sídlem Masarykovo nábřeží 2015/4, Praha 2, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem Na Rybníčku 12/1364, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. května 2018 č. j. 10 C 60/2011-286, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. května 2019 č. j. 30 Co 226/2018-314 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 24 Cdo 3476/2019-338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy

1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 22. října 2020 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že soudy při jejich vydání "jednaly v rozporu" s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního soudního řízení vedeného v prvním stupni u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení peněžité částky ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ušlou hodnotu ve smyslu § 42a odst. 4 části věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") upravující odporovatelnost právního úkonu dlužníka, který zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. Stěžovatelka v řízení zahájeném dne 2. června 2011 žalovala paní Libuši van Dijkovou (dále jen "vedlejší účastnice"), která je matkou stěžovatelčina dlužníka ze směnečné pohledávky. Ačkoli s tímto dlužníkem stěžovatelka dlouhodobě vede několik majetkových sporů, převedl tento bezúplatně na vedlejší účastnici darovací smlouvou uzavřenou dne 21. července 2010 (dále jen "darovací smlouva z roku 2010") jemu do té doby náležející ideální spoluvlastnické podíly ve výši 1/2 na několika nemovitostech v k. ú. Desná III (dále souhrnně jen "podíly na předmětných nemovitostech"). Původní žaloba stěžovatelky zněla ve smyslu § 42a odst. 1 OZ na určení, že darovací smlouva z roku 2010 je vůči stěžovatelce neúčinná, jelikož v době zahájení soudního řízení byla vedlejší účastnice vlastnicí podílů na předmětných nemovitostech. Vedlejší účastnice však tyto během řízení kupní smlouvou ze dne 13. února 2012 s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 20. února 2012 převedla za úplatu ve výši 500 000 Kč na třetí osobu (též vztahově propojenou s dlužníkem). Na základě tohoto zjištění stěžovatelka dne 16. května 2018 navrhla soudu prvního stupně změnu žaloby z žaloby určovací na žalobu na plnění. Soud prvního stupně změnu žaloby postupem dle § 95 o.s.ř. svým usnesením ze dne 22. května 2018 připustil. Následně však takto změněnou žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 24. května 2018 č. j. 10 C 60/2011-286 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně) zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Ještě před změnou žaloby provedl soud prvního stupně ve věci poměrně rozsáhlé dokazování, které se týkalo především majetkových poměrů dlužníka v době uzavření darovací smlouvy z roku 2010 a okolností jejího uzavření. Po připuštění změny žaloby soud prvního stupně došel v reakci na námitku vedlejší účastnice o prekluzi odpůrčího nároku k závěru, že převedla-li během řízení vedlejší účastnice podíly na předmětných nemovitostech dále na třetí osobu v únoru 2012, byl změněný žalobní nárok z května 2018 na vydání prospěchu učiněn po více než 6 letech, tedy nikoli v zákonem předepsané 3-leté lhůtě (§ 42a odst. 2 OZ) a dále se již podrobněji okolnostmi rozhodnými pro závěry o případném naplnění skutkového podstaty odporovatelnosti nezabýval (viz zejm. bod 20 rozsudku soudu prvního stupně). Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), který svým ze dne 15. května 2019 č. j. 30 Co 226/2018-314 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Při jednání nařízeném dle § 214 odst. 1 o.s.ř. se odvolací soud bez doplnění dokazování zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které považoval za úplné a pro rozhodnutí ve věci dostatečné, avšak po právní stránce věc více rozvedl a částečně ji zhodnotil odlišně (viz body 14 až 18 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud došel (stručně řečeno) k právnímu závěru, že úplatný převod podílů na předmětných nemovitostech realizovaný vedlejší účastnicí v únoru 2012 na třetí osobu, tedy již po zahájení odpůrčího řízení, byl absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 OZ a vedlejší účastnice v jeho důsledku nepozbyla vlastnictví podílů na předmětných nemovitostech. Již proto nebylo možno vedlejší účastnici uložit povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu za ušlou hodnotu dle § 42a odst. 4 části věty za středníkem OZ a žalobní návrh po jeho změně v květnu 2018 tak byl ze strany odvolacího soudu hodnocen jako nedůvodný právě z tohoto (hlavního) důvodu. Odvolací soud se sice ztotožnil se závěry soudu prvního stupně při posuzování uplynutí 3-leté prekluzivní lhůty dle § 42a odst. 2 OZ (viz zejm. bod 18 rozsudku odvolacího soudu), avšak závěr o jejím uplynutí by považoval za nosný důvod pro zamítnutí žaloby, pokud by nepřicházel v úvahu již uvedený důvod hlavní. Na podporu těchto právních závěrů odvolací soud citoval vybranou judikaturu řešící danou problematiku, a to především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006, ze dne 20. června 2013 sp. zn. 21 Cdo 1676/2012, ze dne 20. listopadu 2015 sp. zn. 21 Cdo 1605/2015 a ze dne 25. října 2016 sp. zn. 21 Cdo 729/2016; vše dostupné na http://nsoud.cz. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") svým usnesením ze dne 29. července 2020 č. j. 24 Cdo 3476/2019-338 (dále jen "usnesení dovolacího soudu") odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu považoval za souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odkázal jak na vlastní rozsudek ze dne 2. dubna 2013 sp. zn. 21 Cdo 880/2012, tak na další výše zmíněné rozsudky vztahující se k institutu odporovatelnosti právních úkonů dle § 42a OZ, které řeší dopady jednotlivých typů žalobních návrhů a formulují východiska jejich úspěšnosti. Z citované judikatury dle dovolacího soudu plyne, že je-li vedlejší účastnice i nadále vlastníkem podílů na předmětných nemovitostech, nelze se vůči ní úspěšně domáhat zaplacení (transformovaného) náhradového nároku, nýbrž je nutné setrvat na žalobě na určení neúčinnosti odporovaného právního úkonu. Vedlejší účastnici pak dovolací soud přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

III. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává čl. 36 Listiny, avšak bez bližší konkretizace svých námitek, které by byly založeny na jakékoli ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka se v úvodu stížnosti podrobně věnuje skutkovým tvrzením o jejích vztazích s dlužníkem týkajících se vzniku a vymáhání splnění jeho peněžitých dluhů vůči stěžovatelce. Jednání dlužníka označuje za majetkové delikty a kriminální jednání - stěžovatelka měla být dlužníkem "doslova okradena". Napadená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka opakovaně hodnotí jako "nesprávná a nespravedlivá" a právní úpravu institutu odporovatelnosti právních úkonů dlužníka dle § 42a OZ spolu s navazující rozhodovací praxí označuje za "problematickou a rozhodnutí, která neochrání okradeného, za neústavní". Obecnými soudy aplikovaná právní úprava odporovatelnosti ve spojení s úpravou absolutní neplatnosti právních úkonů má obdobné situace, které jsou již samy o sobě pro věřitele obtížné, ještě více "zatemňovat" a komplikovat. Soud prvního stupně dle stěžovatelky pochybil, když připustil změnu žaloby, v jejímž důsledku žalobce v řízení neuspěl. Odvolací soud měl v takovém případě rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Tím, že tak neučinil, nepřímo pomohl pachateli majetkových deliktů. Této dle stěžovatelky "brutální záležitosti" se měl podrobněji věnovat i dovolací soud, který se však věcí "fakticky" nezabýval. Za "samostatnou kapitolu" označuje stěžovatelka nákladové výroky napadených rozhodnutí, ohledně nichž sice připouští, že "zásadně nejsou tématem" pro Ústavní soud, avšak vzhledem k tomu, že v dané věci měla "protistrana v právu porušit vše, co se dalo porušit, a soud nakonec žalobu zamítnul z jiných důvodů, než v jakých spočívala obrana žalované" považuje i tyto za neústavní.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.

7. Stížnost stěžovatelky je zčásti založena na polemice s právními závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu o nedůvodnosti žaloby věřitele na zaplacení náhrady za ušlou hodnotu dle § 42a odst. 4 části věty za středníkem OZ v případě, že žalovaný je z pohledu hmotného práva i nadále vlastníkem věci (nebo jiné části majetku dlužníka), která měla v důsledku odporovatelného právního úkonu z původního majetku dlužníka ujít. Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace běžných zákonů je především úkolem obecných soudů v čele s dovolacím soudem, neboť tato rozhodovací činnost zásadně nevykazuje ústavněprávní dimenzi [k tomu srov. např. nález ze dne 3. září 2012 zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219), nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nebo nález ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857); vše dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tak zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Ústavní soud však rovněž opakovaně vyslovil, že pokud při interpretaci (popř. aplikaci) podústavního práva obecnými soudy dojde k takovému excesu, který svoji s intenzitou představuje zásah do určitého základního práva či svobody, je dán podklad pro jeho kasační zásah v rámci ústavnímu přezkumu. Ústavní soud při posuzování excesu použití podústavního práva klade důraz na intenzitu pochybení při rozhodování obecných soudů a závažnosti následků (materiálního) porušení základního práva či svobody - k tomu srov. např. nález ze dne 1. června 2020 sp. zn. II. ÚS 3845/19, zejm. body 21 až 23 a další prejudikaturu tam citovanou. Po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů a jejich konfrontaci s výše citovanými rozsudky dovolacího soudu, přestavujícími ustálenou rozhodovací praxi, došel Ústavní soud k závěru, že k žádnému nepřijatelnému interpretačnímu či aplikačnímu excesu v projednávané věci nedošlo, když tyto byly pro věc stěžovatelky relevantní (tj. řeší posuzované právní otázky), byly co do skutkových okolností přiléhavé a nedošlo ani ke zkreslení jejich významu. Ačkoli právní závěry formulované v judikatuře dovolacího soudu v oblasti odporovatelnosti právních úkonů dlužníka jsou vcelku přísné, tyto jsou (nebo by alespoň měly být) v právní praxi dostatečně známy a jsou poměrně bezpečně řešitelné odpůrčími žalobami s eventuálními petity (na určení a na plnění). V nedávné době se k této otázce za sice nikoli naprosto shodných, nicméně jistě srovnatelných, okolností vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 13. srpna 2019 sp. zn. I. ÚS 2491/19, v němž došel k závěru, že má-li žalobce v odpůrčích sporech dle § 42a OZ možnost uplatit svůj nárok jak primárním, tak eventuálním petitem, jsou dopady výše citované judikatury dovolacího soudu ústavně konformní, jelikož nevybočují z kautel spravedlivého procesu ani nedůvodně neznevýhodňují věřitele. Ústavní soud nevidí ani v poměrech nyní projednávané věci důvod tento závěr přehodnocovat. Ve sporech týkajících se odporovatelných úkonů dlužníka je tak přinejmenším z důvodu opatrnosti ohledně dalších případných dispozic s majetkovou hodnotou dlužníka namístě již při zahájení řízení důsledně zvážit vedle petitu primárního i petit eventuální, přičemž takovou konstrukci žaloby nelze dle Ústavního soudu považovat za zvláště náročnou a pro žalobce rizikovou (tento postup nemůže mít v případě úspěchu alespoň u jednoho uplatněného nároku pro žalujícího věřitele negativní vliv ani v oblasti náhrady nákladů řízení). Ke stěžovatelkou požadované revizi obecnými soudy užitých závěrů dovolacího soudu tak neshledává Ústavní soud opodstatnění, které by z jeho strany za těchto podmínek představovalo odchýlení se od zásady sebeomezení, resp. imperativu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů.

8. V té části stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti postupu soudu prvního stupně, který postupem dle § 95 o.s.ř. připustil změnu žaloby, je tato patrně založena na nepochopení role soudu při takovémto procesním postupu. Žalobce je pánem sporu (dominus litis) a není úlohou soudu, aby účastníka, který se rozhodl žalobu změnit, poučoval o případných dopadech takovéto změny na výsledek sporu. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a soud by při jeho realizaci šel nad rámec, resp. za hranice, jeho poučovacích povinností. Jak již uvedl odvolací soud v bodě 19 rozsudku odvolacího soudu, jediné zákonné kritérium, kterým je soud rozhodující o připuštění změny žaloby vázán, je použitelnost výsledku dosavadního řízení jako podkladu pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o.s.ř.). Pokud tedy soud dospěje k názoru, že výsledky dosavadního řízení budou použitelné i po případné změně žaloby, žalobcem navrženou změnu žaloby připustí. Má-li stěžovatelka za to, že by soud neměl připustit změnu žaloby, která povede k neúspěchu žalobce, pak se bohužel mýlí. Změnu žaloby k tíži žalobce vyloučit nelze. K postupu odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně sice ve výroku jako věcně správný, ale právně hodnotil věc zčásti odlišně, Ústavní soud uvádí, že jde o postup přímo zákonem předvídaný (§ 219 o.s.ř.) a tento se (sám o sobě) principům spravedlivého procesu nepříčí. Stěžovatelka ostatně žádná konkrétní pochybení odvolacímu soudu v tomto směru nevytýká (např. nepředvídatelnost či překvapivost jeho rozhodnutí). Za situace, kdy jsou skutková zjištění soudu prvního stupně pro rozhodnutí ve věci dostatečná, jako tomu bylo v projednávané věci, nejde ani o porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Pokud posouzení věci soudem prvního stupně bylo v dané věci z pohledu odvolacího soudu neúplné (tj. nesprávné), avšak rozhodnutí nevyžadovalo další skutková zjištění ohledně podstatných skutečností, nebylo nutné rušit rozsudek soudu prvního stupně a vracet mu věc k dalšímu řízení - takový postup by dle názoru Ústavního soudu byl i zbytečně procesně neekonomický (k tomu srov. např. rozsudky dovolací soudu ze dne 11. února 2004 sp. zn. 32 Odo 284/2003 a ze dne 17. října 2007 sp. zn. 32 Odo 778/2006). K poukazu stěžovatelky na § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud uvádí, že připuštění změny žaloby soudem prvního stupně nemůže být za daných okolností vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a které by se měla či mohla dovolávat stěžovatelka, když změnu žaloby sama navrhla (o čemž sporu není).

9. Aniž by Ústavní soud relativizoval dopady nákladových výroků napadených rozhodnutí do majetkové sféry stěžovatelky, námitky směřující proti těmto výrokům nevykazují potřebnou ústavní relevanci (a to ani samostatně při odhlédnutí od merita věci). Obecné soudy na všech stupních vycházely při jejich vydání z obvyklého a zásadně použitelného kritéria úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. Nákladové výroky pak soud prvního stupně a odvolací soud v potřebném rozsahu a s dostatečnou mírou podrobnosti odůvodnily, přičemž výši náhrad a jejich jednotlivých položek vyčíslily. O žádnou výjimku (např. moderaci dle § 150 o.s.ř.) z pravidel jinak platných pro oblast nákladů řízení a jejich náhrad, která by mohla vyžadovat detailnější a individualizované vylíčení hodnotících úvah soudu, nešlo. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění obsahovat nemusí (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

10. Ústavní soud tedy shrnuje, že nezjistil, že by obecné soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly v rozporu s ústavně garantovanými základními právy a svobodami stěžovatelky. Řízení nejeví žádné deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Ludvík David v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2992/20, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies